Generation Zero (RECENZE) – na lovu robotů

Obsah recenze Generation Zero (PC)

1. Příběh Generation Zero připomíná na první pohled klasický horor
2. Poloprázdná mapa plná klonů není nejlepší vizitkou
3. Sólisté si hraní Generation Zero kvůli jeho designu moc neužijí
4. Lovení robotů v novince od Avalanche postrádá kouzlo loveckých klasik
5. Recenze Generation Zero: závěrečné hodnocení
6. HW nároky pro Generation Zero PC

Příběh Generation Zero připomíná na první pohled klasický horor

• Recenze: 25. 3. 2019 • Autor: Ondřej Zeman

Prakticky každý druhý horor nám prezentuje studentský život jako jednu velkou nekončící akci, která se vždy určitým způsobem zvrhne v masakr všech zúčastněných, z něhož se podaří utéct jednomu či dvěma vyvoleným. Avalanche Studios se od známého konceptu nechtělo moc odklonit, protože děj Generation Zero startuje v jedné z odlehlejších částí Švédska, v malé chatě odtržené od světa, na níž parta študáků oslavovala úspěšné zakončení zkoušek. Jakmile párty skončila, všichni se odebrali k lodi, která měla představovat jejich jízdenku z poloostrova, na němž byla chatka vystavěna. Náhle se však z nedaleké pevniny ozval výstřel, jenž poslal plavidlo školáků ke dnu.

Uniknout smrti se nakonec podařilo jen čtyřem šťastlivcům, kteří vyskočili z lodi dříve, než se i se zbytkem jejich přátel navždy ponořila do hlubin. Poprvé se s naší skupinkou přeživších střetáváme až na břehu, kde se ihned po nastínění předešlých událostí vžíváte do kůže vámi vytvořené postavy odpovídající co nejvíce vašemu vkusu. Všude kolem vás je tma a primárním cílem je minimálně prozatím dostat se do nejbližšího baráčku, v jehož útrobách se nachází neskutečný nepořádek a mrtvola robotického psa? Ano, Terminátorem slibovaná vzpoura strojů očividně zasáhla Švédsko a vaším jediným úkolem je ji ve zdraví i s kamarády přečkat. Pokud chcete přežít, nezbývá vám nic jiného, než se vydat na pouť po tajuplném ostrově plném plecháčů jdoucích vám po krku.

Na prezentaci primární dějové linky jde dle mého mínění hodně poznat, že vývojáři nemálo sází na rozsáhlost herního světa, do kterého vás vyšlou. Po většinu času budete v Generation Zero po něčem pátrat či něco objevovat na mapě, jejíž hlavním trumfem je zpracování přírody, s nímž už mají vývojáři z Avalanche Studios bohaté zkušenosti ze svých loveckých simulátorů. Putování lesnatou krajinou, řádně rozoranými poli a zarostlými planinami jsem si možná právě kvůli tomuto faktu nebývale užíval, přestože se jednalo o jinak nepříliš živě působící prostory. Kdyby do prázdného světa dali více zvířátek běhajících za deště pod korunami stromů, vůbec bych se na ně nezlobil, protože by mu touto cestou dali určitou jiskru.

Poloprázdná mapa plná klonů není nejlepší vizitkou

Jakožto hráč, který hraje hry už přes dvě dekády, si pamatuji éru, kdy byl otevřený svět vzácností, za niž se vývojářům líbaly ruce. Prakticky se nemuselo jednat ani o řádně vyplněné území. Všem prostě stačilo to, že namísto koridoru dostali k dispozici něco, co se dalo zkoumat déle než pár hodin. Herní průmysl však v průběhu let prošel určitou evolucí, stejně tak jsem jistý vývoj absolvoval i já, díky čemuž již déle nejsem schopen akceptovat velká špatně osazená území, jež mi bohužel nabídl také dnes recenzovaný Generation Zero. Už v testovací verzi, kterou jsem měl možnost vyzkoušet před pár měsíci, se mi nelíbila řada prvků, stále se však jednalo o nedodělaný titul, což jsem bral v potaz.

Přestože jsem jistě nebyl jediný, kdo měl vůči Generation Zero výtky po stránce elementárního designu úrovní, vývojáři z Avalanche Studios se zřejmě rozhodli, že nemá smysl měnit relativně slušně navrženou mapu jen kvůli pár otravným kritikům. Finální verze jejich díla nám tudíž nabízí zbytečně rozsáhlý herní svět, který tvůrci zaplnili téměř na chlup stejnými vesnicemi a městečky, odlišujícími se od sebe jen rozdílným rozložení budov v prostoru. Tyto stavby mají z neznámých důvodů navíc takřka totožné interiéry. Moc jsem popravdě nepochopil ani klonování kostelů a plné uzavření většiny kůlen, kaváren a hospod, od nichž se dalo přeci jen očekávat jistou míru osobitosti, kterou obyčejné stavby plně postrádaly.

Za vyloženě kvalitní nejde označit ani úkolové linky, jež mi byly v průběhu hraní stavěny do cesty. Popravdě jsem si při průchodu herním světem Generation Zero právě kvůli zpracování tohoto aspektu velmi často vzpomněl na Fallout 76, v němž jsem dostával zakázky od mrtvých těl, robotických sluhů či z krátkých nahrávek. Plecháči napadený švédský poloostrov je na tom v tomto ohledu hodně podobně jako Západní Virginie, na živáčka tu nenarazíte, ani kdybyste chtěli sebevíc. Lidé zde byli nahrazeni útržky papíru, zprávami v záznamníku, dočasně fungujícími vysílačkami a mapami s vyznačenými body, na kterých samozřejmě najdete opuštěné úkryty plné nespotřebovaných zásob, munice a zbraní. Upřímně jsem doufal v to, že alespoň v určitých místech narazím na přeživší, jimž budu moci pomoct, nakonec jsem měl ale smůlu.

Sólisté si hraní Generation Zero kvůli jeho designu moc neužijí

I když se Generation Zero na první pohled tváří jako hra, kterou můžete bez větších obtíží hrát sami, je to pouhý klam, protože se jedná o dílo zacílené na navzájem spolupracující skupinky hráčů. Jelikož jsem byl do Švédska vyslán vývojáři z Avalanche Studios bez mých redakčních kolegů, velmi často jsem čelil situacím vytvořeným na míru několikačlenným partám disponujícím větší palebnou silou než jednotlivec. Osobně jsem čekal, že si tvůrci trošku vyhrají s nastavením obtížnosti tak, aby si průzkum jejich díla mohli užít jak samotáři, tak i neplnohodnotné družiny. Ve finále se bohužel na definování úrovní náročnosti zcela vykašlali, takže si jejich hru užijete jen s kompletním týmem, jenž je občas skutečně náročné naplnit do ideálního stavu.

Při hraní v partě celková náročnost stoupá vcelku rozumnou rychlostí. Na startu se střetáváte s menšími skupinami robotů s elementárními zbraněmi. Ti jsou po několika minutách hraní nahrazeni efektivnějšími stroji, s nimiž se díky přítomnosti silnějších plecháčů také nebudete střetávat věčně. Kdyby byl počet životů a efektivita nepřátel definována počtem hráčů jako v jiných kooperačních hrách, zřejmě by nebylo moc prostoru pro kritiku. Na všechny tu ale platí jeden metr, což dělá z pozdějších fází hry výzvu, se kterou se jednotlivec nemá jak vypořádat, protože nemá po ruce dostatečnou palebnou sílu, ani počet životů, s jejichž pomocí by ustál nápor přesily. Určitou berličkou pro lovce samotáře by mohla být možnost aktivovat si větší počet specializací, což tu není možné.

Specializace představují poslední stupínky jednotlivých evolučních stromů, skrze něž vaší postavě ve finále určíte jednu z osmi specifických rolí. Zaměřit se lze na boj, podporu, přežití či užívání technologií, s jehož pomocí je možné obrátit robotické protivníky proti jejich vlastním spolubojovníkům, kteří je díky vašim schopnostem začnou považovat za zástupce lidského druhu. K vývoji tu potřebujete vždy určitý počet zkušenostních bodů. Ty v Generation Zero získáte eliminací nepřátel, plněním úkolů a utíkáním. Ano, vidíte správně. I uvážlivější hráči volící ústupovou taktiku namísto boje zde dostanou za svůj postup pár bodíků. Nejlépe hodnoceni však budou samozřejmě bojovníci, kteří srazí mašiny na kolena a vezmou si od nich švédský poloostrov zpět.

V boji proti gigantickým plecháčům bude možno použít různé typy taktik. Již zmínění mistři taktických ústupů mohou využít pozornost poutající dělobuchy, plynem napěchované bomby a přísavné světlice, které udělají z protivníka jasně zářící cíl, jemuž žádný z jeho kamarádů neodolá. Skuteční válečníci se naopak mohou vybavit pistolemi, odstřelovacími puškami, brokovnicemi, útočnými puškami, granáty a raketomety, s jejichž pomocí jsou schopni nakonec poslat k zemi i sebetvrdší monstrum, jež se jim odváží postavit. Škála robotů, s nimiž se lze střetnout, mi v Generation Zero přišla relativně rozsáhlá, nalézt v ní můžete obří mechy, rychlé lovecké psy, bojové drony a malé žabky, na něž by si člověk kvůli nostalgii vzal nejraději páčidlo.

Lovení robotů v novince od Avalanche postrádá kouzlo loveckých klasik

Lovecké simulátory od Avalanche Studios měly vždy určité kouzlo, které k nim lákalo různé skupiny hráčů bez ohledu na to, zda lovu holdovali či nikoliv. Generation Zero se v mnoha ohledech podobá klasickým FPS simulacím z dílen tohoto zavedeného studia, schází mu však jiskra, jež by v člověku vyvolala plamen, díky němuž by jeho hraním strávil klidně i několik desítek hodin bez toho, aby se začal nudit. Kdyby vyšlo před pár lety, zřejmě by mělo vysokou šanci na úspěch. Vedle vizuálně relativně velmi pěkného herního světa, obstojného vývoje a určitého dějového pozadí však disponuje také nepříliš odlišnými městy, nevýraznými úkoly, bugy a soubojovým systémem, na němž by se dalo hodně zlepšovat, což je hlavním důvod, proč si nakonec neodnáší nikterak vysoké hodnocení.

Generation Zero je FPS walking simulátor se zbytečnými akčními fázemi, který je určen především pro kooperačně smýšlející hráče loudající se krajinou a prozkoumávající každičký kus mapy. Za sebe bych investici do tohoto kousku doporučil především fanouškům děl podobných DayZ, kteří namísto PvP spíše preferují PvE. Nemalým obloukem by se mu měla vyhnout ta část čtenářů, jež holduje kvalitním příběhům, intenzivním bitvám, unikátnímu návrhu lokací a naplňující hratelností. Jelikož se sám řadím mezi druhou zmíněnou skupinu, doporučuji vám nákup jen v případě citelné slevy, kdy si s vámi Generation Zero pořídí snad i přátele, se kterými jej budete hrát.

Tato recenze byla napsaná pro PC verzi.

• Zdroje: Vlastní

Recenze Generation Zero: závěrečné hodnocení

Generation Zero – Dojmy z hraní

1. Když se poklidný výlet zvrhne v boj o život
2. Generation Zero vám ukáže, že v jednotě je síla
3. Bez munice robota jen tak nesložíte
4. Likvidace robotů má v Generation Zero něco do sebe
5. HW nároky pro Generation Zero PC

Když se poklidný výlet zvrhne v boj o život

• Dojmy z hraní: 23. 10. 2018 • Autor: Ondřej Zeman

Některé části Švédska rozhodně nepřekypují životem, což z nich dělá místa vyhledávaná divokou mládeží. Spolu s partou přátel jste se jednoho krásného dne vydali na malé souostroví, kde jste zamýšleli pořádně oslavit víkend. Po akci jste se chtěli vrátit do školy, vaše loď však byla předtím, než jste na ni stihli nastoupit, zničena projektilem vystřeleným z nedalekého pobřeží. Nyní se spolu se svými spolužáky snažíte dostat pryč z místa plného mlh a tajemných robotických nepřátel, kteří se vás z neznámých důvodů snaží eliminovat s pomocí nejmodernějších technologií.

V uzavřené betě jsme spolu se zbytkem přeživších odstartovali svou cestu v nevelkém domku, jehož útroby nám po krátkém hledání vydaly nijak zvlášť efektivní pistoli, sadu obvazů, šperháky a dalekohled. Nejvíce nám v této etapě hry samozřejmě posloužila poslední zmíněná věc, protože jsme díky ní mohli z nedaleké kostelní věže prozkoumat okolí, aniž bychom se přímo střetli s krvelačnými roboty, jejichž hlídky křižovaly krajinu. Mimoto nám také pomohla nalézt zásadní strategické pozice ukrývající zásoby a stopy vedoucí k informacím o tom, co se v tomto odlehlém koutě Švédska vlastně stalo.

Prozkoumávaná oblast nám nabídla vskutku úctyhodný pohled. Minimálně prozatím prezentovaná část herního světa Generation Zero je po stránce vizuálu zpracována na jedničku. Vývojáři tu stejně jako ve svém loveckém simulátoru the Hunter: Call of the Wild hodně zapracovali na designu mapy a detailním návrhu prostředí, v němž se budete po celou dobu hraní pohybovat. V rámci naší dobrodružné výpravy jsme se podívali do opuštěných farem, vojenských bunkrů, ruin středověkých hradů či si prošli ulicemi městečka, z něhož jsme následně museli ve spěchu uprchnout. Setkat jsme se v tomto díle mohli dokonce se změnou denního cyklu a proměnlivostí počasí, která v nás zanechala díky své propracovanosti velmi pozitivní dojmy.

Když jsme si pořádně prostudovali okolní krajinu, vydali jsme se na cestu k dalším bodům, jež zcela uchvátily naši pozornost. Přestože budov, které bylo možné v Generation Zero řádně prozkoumat, rozhodně nebyl nedostatek, jejich návrh byl citelně slabší než design herního světa, s nímž si tvůrci skutečně vyhráli. V každém druhém stavení naleznete tutéž nerozehranou šachovou partii, sérii stejně položených kol v přilehlé garáži či podobně rozestlané postele, jejichž majitelé zřejmě často chodili na návštěvu k sousedům, od nichž styl stlaní nestydatě okopírovali. Do kaváren a unikátnějších prostor tu pro jistotu nelze vstoupit vůbec, takže si buď můžete vychutnat klonované baráčky, nebo nic. Snad bude finální verze zpracována v tomto ohledu lépe.

Generation Zero vám ukáže, že v jednotě je síla

S robotickými monstry jsme se díky naší obezřetnosti pořádně střetli až po několika minutách hraní. Na první skupinku se nám podařilo natrefit u opuštěných chat, které za normálních okolností obývali dřevaři. Už z dálky bylo jasné, že se v jejich okolí jistě nachází pár robotů, protože mohutné vojenské tanky se jistě samy od sebe nezdemolovaly. Nečekali jsme však, že se vedle robotického psa vybaveného kulometem objeví během chvíle ještě řada dalších podobně navržených protivníků, kteří se pod jeho velením vrhnou vstříc naší družině. Šarvátka se čtyřnohými nepřáteli sice nebyla z nejdelších, přesto nám ukázala, že se zde bez kooperace neobejdeme. Protivníci spolu totiž při boji aktivně spolupracovali, čímž nás velmi nepříjemně překvapili.

Na počátku zmíněné bitvy nás ocelová zvířata obestoupila ze všech stran. Stabilně si však udržovala určitou vzdálenost umožňující jim na nás efektivně pálit. V okamžiku, kdy jsme se k některému z nich příliš přiblížili, přepnul se daný robot do kontaktního režimu a vrhl se proti nám za podpory ostatních, kteří do nás sypali jednu dávku projektilů za druhou. Nejvíce nás zřejmě překvapila zdatnost, s jakou spolupracovali. Ve finále jim však přesila spolu s taktikou nebyly nic platné. Jednalo se totiž o slabší typy se střední palebnou silou, které jsme nakonec zdolali právě díky silnějším zbraním a stabilní komunikaci.

Při putování univerzem Generation Zero jsme se nesetkali jen s jedním typem robotických nepřátel. Do cesty nám bylo postaveno ještě několik unikátně fungujících plecháčů, kteří disponovali specifickým designem i schopnostmi. Utkat jsme se museli s extrémně hlučnými hlásnými troubami vznášejícími se pár metrů nad povrchem, nesmírně rychlými agresivními žabkami připomínajícími headcrawlery z Half-Life či s gigantickými kolosy libujícími si nejvíce v samotě, jež z nich dělá zdolatelné cíle. Upřímně doufáme, že po vydání bude spektrum protivníků navýšeno minimálně o tři až čtyři dosud nepředstavené stroje, aktuální paleta nám totiž přijde dosti chudá, což je možná hlavním důvodem, proč eliminace jejich zástupců brzy omrzí i toho nejzapálenějšího lovce.

Bez munice robota jen tak nesložíte

I když někteří členové naší skupiny toužili po tom, aby mohli plecháče likvidovat jen skrze kontaktní boj, moc zbraní k němu určených bohužel nenašli. Abych byl přesný, na své výpravě jsme nenalezli ani jednu smrtící hračku, s níž by nám bylo umožněno naše nepřátele rozsekat, rozdrtit či se na nich jinak zblízka vyřádit. Namísto seker, kladiv a katan nám byla nabídnuta přijatelná škála nástrojů zaměřených na nekontaktní boj. Mohli jsme se vyzbrojit pistolemi, brokovnicemi, puškami a samopaly, které byly méně efektivní než vzduchovky zacílené především na odstřelování oponentů z větší dálky.

Se základními verzemi zbraní bychom toho popravdě moc nesvedli. Zničení robotičtí nepřátelé ve svých útrobách vždy naštěstí skrývali různé předměty. Nejednou jsme v nich nalezli lékárničky, nádrže s palivem či futuristická vylepšení, jež šlo překvapivě namontovat na naše staromódní zbraně. Své nástroje jsme si touto cestou mohli obohatit o pokročilé optiky či hlavně a čas od času nám ostatky plecháčů nabídly také specifické typy munice, jejíž spektrum bylo většinou definováno tím, jakého oponenta jsme zrovna kuchali.

Za eliminaci protivníků jsme nebyli odměňováni jen vylepšeními na zbraně a předměty – kromě hmotných darů jsme za každého zničeného nepřítele dostali také několik zkušeností, za něž jsme po čase získali vývojový bodík. Vývoj postav v Generation Zero nabízí několik odlišných dovednostních stromů. Specializovat jsme se mohli na roli velitele, člena speciálních jednotek, odstřelovače, medika, technika, strážce či hackera, jehož hlavním benefitem byla možnost obracet protivníky proti sobě navzájem. Aktivovat bylo možné vždy jen jednu třídu, takže si ve finále každý člen party musel navolit povolání, kterým by co nejefektivněji podpořil zbývající spoluhráče.

Likvidace robotů má v Generation Zero něco do sebe

Novinka z produkce Avalanche Studios se v mnoha ohledech podobá simulátoru lovu divé zvěře the Hunter: Call of the Wild, jež mají tito vývojáři také na svědomí. Podobně jako ve zmíněné lovecké akci i v Generation Zero narazíte na rozsáhlý herní svět, jehož zpracování je překvapivě detailní. Stejně tak se tu hodně sází na hutnou atmosféru, jejímž tahounem je spolu s propracovaným prostředím též soundtrack, který je navržen tak, aby vás permanentně držel ve střehu. Samotní nepřátelé nejsou nějak zvlášť děsiví, díky aktivní spolupráci jsou však schopni nepříjemně překvapit kohokoliv, kdo by je podcenil. Aktuální verzi tohoto dílka bych vytkl především nedostatečné zaplnění mapy a dosti nevýrazný design budov – ty se sobě leckdy podobají jako vejce vejci.

Generation Zero v současném stavu představuje temně laděnou akci s velkým potenciálem, jež by nám po vydání mohla nabídnout dosti specifický zážitek. Osobně počítám s tím, že se stejně jako v případě the Hunter: Call of the Wild nebude jednat o zážitek pro každého. Když se však tvůrcům z Avalanche Studios povede pořádně zaplnit herní svět, vybrousit příběh a navýšit spektrum zbraní, stane se jejich dílo kouskem, který by byla rozhodně škoda minout. Generation Zero prozatím nemá stanoveno datum vydání, dočkat bychom se jej měli minimálně na PC v průběhu roku 2019.

Tyto dojmy z hraní byly napsány pro PC verzi.