Obnovit stránku
Během svátku 28.10. jsou uzavřeny pobočky v Děčíně, Kladně a Frýdku-Místku. Stále však můžete nakupovat bezpečně a pohodlně online.

Bitcoin a monetární historie (PODROBNĚ)

Aktualizováno

Historie peněz nám dává jasnou lekci: nesvěřujte peníze centrální autoritě. Moc nad definicí a tvorbou peněz je příliš lákavá a dříve či později bude zneužita. Bitcoin představuje výstup z historického kolotoče neustálých redefinic peněz a zlehčování mincí - neučiníme-li chyby, před kterými nás historie varuje. 

Bitcoin a monetární historie – OBSAH

  1. Proč se zabývat historií peněz?
  2. Od komunismu ke kooperaci
  3. Drachma, denár, solidus - tisíciletý kolotoč prosperity a úpadku
  4. Dolar před rokem 1913
  5. Logika monetární historie: Peněžní perpetuum mobile
  6. Stvůra z Jekyll Islandu
  7. 1933: Exekutivní příkaz 6102
  8. 1971: konec přetvářky
  9. Bitcoin: konec monetární historie?
  10. Bitcoin a riziko 6102
  11. Již žádné záplaty

Proč se zabývat historií peněz?

“Monetární historie” zní jako něco, s čím vás otravovali ve škole. Už jen při čtení toho termínu se vám lehce přivírají víčka a přemýšlíte, zda si raději udělat další kafe, nebo článek raději hned zavřít s tím, že si jej přečtete jindy (nepřečtete). Ale zkuste to vydržet a slibuji, že budete dobře odměněni. Dějiny peněz jsou neskutečná jízda srovnatelná s řáděním Johna Wicka. Dějiny peněz jsou plné naděje a zrady, pohádkového zbohatnutí a zdrcující chudoby, pravdy a lži. Chápete-li vnitřní logiku historického vývoje peněz, pochopíte i vnitřní logiku dnešních událostí. Jakkoli to mnozí neradi slyší, peníze jsou kriticky důležitým aspektem veškerého lidského jednání. Rozumíte-li penězům, získáte obří náskok v éře, kdy jedna forma peněz končí a nová přichází.

Nyní vám nezbývá než dočíst článek nebo akceptovat slabost své vůle.

Od komunismu ke kooperaci

Lidstvo v průběhu historie využívalo coby peníze všechno možné - mušle, opracovaná kamenná kola (Rai stones), dobytek, sůl, tabák. Zvláštní postavení v historii peněz nicméně vždy měly drahé kovy, zejména zlato a stříbro. Důvodem pro speciální postavení těchto kovů je, že tyto nejlépe naplňují podstatu peněz.

Co jsou ale vlastně peníze?

Peníze jsou instituce, která vzniká při spolupráci většího množství lidí. Jakmile v lidském společenství začne docházet k dělbě práce (jedni se starají o obstarání potravy, druzí o nástroje, třetí o stavbu příbytku apod.), vzniká potřeba nějakým způsobem dělit plody práce mezi členy společenství. Komunismus, tj. solidární sdílení plodů práce v rámci komunity, funguje jen ve velmi omezené míře - typicky v rámci rodiny, příbuzných a dlouhodobě důvěryhodných přátel. I v takové komunitě je však komunismus shora omezen tzv. Dunbarovým číslem - lidský mozek není schopen udržet větší množství silných vztahů, než zhruba 150. Větší komunity s hlubší dělbou práce (a koneckonců i komunistické komuny obchodující s vnějším světem) potřebují peníze proto, že tyto jsou neutrální - alokace plodů práce se v peněžní ekonomice neodvíjejí od subjektivních emocí a vzájemné náklonnosti členů komunity, nýbrž od produktivity, užitečnosti a vzácnosti směňovaného zboží a služeb.

Peníze plní následující funkce, které jsou kriticky důležité pro další rozvoj lidského společenství:

  • jsou uchovatelem hodnoty: řekněme, že Bob je schopný kovář a vyrábí nejlepší podkovy a meče v kraji. Má plnou spíž jídla, dostatek kvalitního ošacení a celkově se má fajn. Pokud by měl pracovat jen pro udržení životního standardu, stačilo by mu pracovat hodinu denně - tak by své podkovy a meče směnil za dostatek jídla a občasnou obměnu šatů. Větší množství jídla a oblečení nepotřebuje, akorát by mu je sežraly myši. Okolní komunita nicméně Bobovy podkovy a meče potřebuje (musí se vyzbrojit proti nájezdům barbarského kmene Fiatmanů) a v zásadě má dva způsoby, jak přimět Boba dál kovat: zotročit, nebo motivovat. O problémech zotročení (tj. vynuceného komunismu) detailně pojednávají např. knihy Ludwiga von Misese - zde pouze konstatujme, že motivace je dlouhodobě lepší strategií pro Bobovu komunitu. Bob tudíž získává za své kovářské výrobky magickou věc, která mu umožní obdržet jídlo, ošacení a cokoli dalšího si bude přát kdykoli v budoucnosti - dostává peníze, které mu jím vytvořenou hodnotu uchovají do budoucna. Peníze jsou skvělým uchovatelem hodnoty proto, že mu je na rozdíl od potravin či šatů nesežerou myši. Mají vlastnost, kterou nazýváme durabilita.
  • jsou účetní jednotkou, která umožňuje jak dělitelnost, tak i koncentraci : aby Bobovy peníze skutečně uchovaly hodnotu do budoucna, musí je ostatní lidé znát a přijímat, musí být schopni vyjádřit své zboží a služby v těchto penězích. To nutně neznamená, že Bobovy peníze jsou jedinou účetní jednotkou, či že mají v čase neměnnou kupní sílu - v prostředí volného trhu (nikdo s hodnotou měny nemanipuluje vládními nařízeními atd.) se o kupní sílu a účetní vyjádření postarají ekonomické zákony. Pro potřeby Boba a jeho komunity je však podstatné, aby byly peníze dobře dělitelné, ale i koncentrovaly dostatek hodnoty v malém množství: zkrátka aby dokázaly zprostředkovat obchod jednoho hřebíku, ale i celého vagonu mečů. Stříbrné mince a zlaté cihly k tomuto účelu sloužily v průběhu historie dokonale.
  • jsou uniformní a snadno ověřitelné: peníze slouží nejlépe svému účelu tehdy, když lidé nemusí u každého jednotlivého obchodu odhadovat, jakou kupní sílu vlastně konkrétní peníz má. To je problematické u instrumentů, které nejsou vzájemně stejné - např. jednotlivé krávy se dosti liší co se týče věku a zdraví, mohou mít "skryté vady". Zlaté a stříbrné mince historicky tento problém řešily poměrně uspokojivě, nicméně s jedním zásadním háčkem: aby byly uniformní a snadno ověřitelné, bylo zapotřebí, aby jednotlivé mince razila a certifikovala důvěryhodná třetí strana. Tou byl zpravidla vládce, kterému se tak dostala do rukou téměř neomezená moc (její povahu si vysvětlíme později).

Není náhodou, že Řecko a Řím se staly nejpokročilejšími civilizacemi světa. Na svém vrcholu totiž využívaly peněz, které velmi dobře splňovaly výše uvedené body a umožňovaly tak prosperitu nejen vytvářet, ale i uchovávat a sdílet prostřednictvím obchodu.

Drachma, denár, solidus - tisíciletý kolotoč prosperity a úpadku

Řecko: drachma

Řecká drachma je jednou z prvních mincí v lidské historii. Původně (6. stol. př. n. l.) se jednalo se o stříbrnou minci s obsahem 4,3 gramů stříbra. Ačkoli drachma byla základní mincí většiny městských států, existovaly i drobné mince (nejmenší Hemitartemorion s obsahem 0,09 gramů stříbra) a velké medaile (dekadrachm s 43 gramy stříbra). Řecké stříbrné mince byly v oběhu stovky let, a to nejen ve středozemí, ale například i v daleké Indii. Dle historického výzkumu činil průměrný denní výdělek řemeslníka v Athénách pátého století před Kristem 1 drachma, která zajistila potraviny pro jednoho člověka na 16 dní.

O zlehčování mincí v antickém Řecku se příliš nepíše - drachma byla poměrně stabilní peněžní jednotkou přesahující stovky let. Důvodem pro tuto stabilitu je dost možná konkurenční povaha městských států - žádný řecký stát neměl dlouhodobý monopol na tvorbu (a následné zlehčování) peněz.

Řím: denár a aureus

Denár byl, obdobně jako řecká drachma, základní stříbrnou mincí Říma. V oběhu byl přes 400 let, od třetího století před Kristem do třetího století našeho letopočtu. Denár měl zpočátku obsah 4,5 gramů stříbra a tento standard se udržel dvě stě let. Okolo přelomu letopočtů nicméně císař Augustus podlehl lákadlu zlehčování mincí - roztavení mincí a jejich opětovné ražby s nižším obsahem stříbra. Císař tak získal ze stejného množství stříbra větší množství mincí. A protože to byl císař udávající nominální hodnotu mince, efektem tak bylo větší “bohatství” císaře. Toto bohatství však nevzniklo z ničeho, jednalo se doslova o uloupení kupní síly všech ostatních. Jakmile si totiž obchodníci všimli nižšího obsahu stříbra v mincích, své zboží zdražili - aby za své zboží dostali stejné množství reálných peněz, tj. stříbra. A tyto vyšší ceny museli platit zejména pracovníci pracující za mzdu, která se nezvýšila.

Aureus, jak název napovídá, byl zlatou mincí raženou od prvního století před Kristem do 4. století našeho letopočtu. Původně byl definován jako 25 denárů - a zde už asi tušíte problém. S postupným zlehčováním denáru došlo i k postupným “úpravám” v definici Aurea. Julius Caesar razil aureus s obsahem 8 gramů zlata, Nero jej zlehčil na 7,3 gramů. Po vládě Marka Aurelia (jinak skvělého filosofa stoicismu) padl zlatý obsah mince na 6,5 gramů. Následně byl aureus přejmenován na solidus a obsah zlata snížen na 5,5 gramů. V roce 337 byl obsah snížen na 4,5 gramů - pořád byl však solidus relativně “solidní” mincí, v denárech měl cenu 275 000! Denáry totiž v této době již neměly téměř žádný obsah stříbra, a tudíž ani téměř žádnou peněžní hodnotu.

Zlehčování měny v průběhu staletí. Zdroj: Wikipedia.

Ukázkovým příkladem zlehčování je mince Antoninianus, která byla během 30 let odlehčena až k téměř nulovému obsahu stříbra:

Antoninianus byla stříbrná mince s krátkou životností - během pouhých 30 let ztratila téměř veškerý obsah stříbra. Tomu se říká progresivní měnová politika! Zdroj: Wikipedia.

Obsah drahých kovů v římských mincích představuje dobrou reflexi celkového zdraví Říma. V dobách prosperity vladaře nenapadlo základní stavební kámen ekonomiky ničit zlehčováním. V dobách všeprostupující byrokracie, rozpínavosti a úpadku byla naopak mince první obětí, která následně dále uspíšila rozklad impéria. Jak vidíme na grafu, z cesty zlehčování mincí se již nikdy nepovedlo vrátit - financování výdajů skrytým olupováním vlastního obyvatelstva bylo pro vladaře příliš velkým lákadlem, jakmile jej objevili.

Byzantská říše: solidus

S pozvolným rozkladem Říma se centrum evropské moci a civilizace přesunulo na východ, kde vznikla Byzantská říše. Ta pokračovala v ražbě zlaté mince solidus, a to o váze 4,45 gramů zlata.

Byzantský solidus se stal jednou z nejstabilnějších měn lidské historie - téměř bez známek zlehčování byl ražen 700 let, až do 10. století. Solidus byl mincí z téměř ryzího zlata - mince měla ryzost 23 karátů, tj. 96% obsah zlata. Zlehčování takové mince muselo být obřím lákadlem: proč by neměla mít o pár procent zlata míň? Toho by si přece nikdo nevšiml! Skutečnost, že solidus zůstal po tak dlouhou dobu stabilní, svědčí o tom, že doba po rozpadu římské říše nebyla až takovou dobou temna, jak bývá občas označována. Naopak - na rozdíl od pozdního Říma se jednalo o věk nižších časových preferencí, minimálně co se rozhodování vladařů týče. Uchování zlatého obsahu solidu totiž vyžadovalo silnou orientaci na budoucnost a odolnost vůči krátkodobému lákadlu levných peněz.

Solidus Justiniána II. z roku 705, obsah zlata 4,44g. Zdroj: Moneymuseum.com.

Přesto se ani solidu zlehčování nakonec nevyhnulo. Císař Michael IV. nastoupil na trůn v roce 1034 a solidus mírně zlehčil. Stejně jako v době římského úpadku, z této cesty již nebylo návratu. Z původních 23 karátů byl solidus devalvován na 21 karátů v roce 1042, 18 karátů v roce 1059, 16 karátů v roce 1068, 14 karátů v roce 1071, 8 karátů v roce 1078 a méně než 8 karátů po roce 1081. Mince, která představovala po 700 let kotvu světové ekonomiky, byla zničena během 50 let. Solidus byl nahrazen mincí hyperpyron (20,5 karátů), který vydržel stabilní až do krize roku 1204, po které byl opět zlehčován, v konečném období Byzantské říše již měl nulový obsah zlata.

Dolar před rokem 1913

Doposud jsme si vysvětlili, k čemu peníze potřebujeme a jaká je historie zlatých a stříbrných mincí, které představovaly v historii lidstva nejlepší možné peníze. Posuňme se nyní v historii kousek dopředu. Dnešní svět je de facto světem dolarového standardu, proto si ve druhé části článku projdeme pohnutou historii dolaru.

Papírová zkušenost kolonií

První historicky známé papírové peníze pocházejí z Číny 11.století. Historicky druhý známý výskyt papírových peněz je pak znám až z amerických kolonií.

V roce 1690 se anglická kolonie Massachusetts pustila na loupežnou výpravu vůči francouzské kolonii Quebec. Vojáci měli slíbený podíl na kořisti, výprava však skončila fiaskem a vojáci vyvázli holým životem. Jelikož správci kolonie neměli vojáky jak vyplatit a nechtěli riskovat vzpouru, rozhodli se situaci řešit tiskem poukázek, které představovaly příslib budoucí směny za skutečné peníze (zlato či stříbro). Tento slib nebyl dodržen, naopak kolonie během následujících let zvýšila oběh papírových poukázek na šestinásobek.

Úžasný vynález papírových peněz si rychle získal popularitu napříč koloniemi, vehementně jej propagoval i Benjamin Franklin. Ocitujme nyní z knihy The Creature from Jekyll Island, jaké byly následky:

   

“Ke konci 1750s zažila kolonie Connecticut cenovou inflaci ve výši 800 %. Severní a Jižní Karolína měly inflaci ve výši 900 %, Massachusetts 1000 %, Rhode Island 2300 %. Tisk peněz musel v prostředí vysoké inflace skončit, a na konci vždy přišla obdobně masivní cenová deflace a deprese.”

   

Paradoxně to byla Anglie, která koloniální inflaci definitivně ukončila a tím kolonie zachránila před totální katastrofou. Bank of England (anglická centrální banka) přikázala kolonistům, že jediné povolené papírové peníze jsou ty tištěné v Anglii. V koloniích se sílícím odporem vůči anglické nadvládě se však tento nápad neujal, a během následujících desetiletí se jako peníze používaly především zlato, stříbro a tabák.

Vyobrazeno: africký imigrant si připomíná americkou monetární historii.

Španělský dolar a ústavní pojistka proti papíru

Při válce o nezávislost si kolonisté opět šlehli papírovou drogu, a následky byly opět devastující: v roce 1775 činila celková peněžní zásoba 12 milionů dolarů, o čtyři roky později to již bylo 600 milionů dolarů. Papírové “Continentals” byly zpočátku definovány jako 1 Continental = 1 dolar ve zlatě. Po čtyřech letech měly hodnotu 0,01 zlatého dolaru.

Co je to však onen dolar? Kupodivu se nejednalo o žádný vynález Američanů - jednalo se o tehdy rozšířený španělský dolar, který byl definován jako 24,443 gramů stříbra. Tyto dolary v koloniích již hojně obíhaly, a Thomas Jefferson roku 1785 přesvědčuje členy Kontinentálního kongresu, aby nové Spojené státy přijaly španělské dolary jako svou oficiální měnu. Jeffersonův návrh byl přijat. Dalším krokem bylo zajistit, že stříbrné dolary nebudou zlehčovány, a že se hydra papírových peněz již nikdy nevrátí (všichni měli stále v paměti papírovou hyperinflaci z předválečného i válečného období).

Pro zaručení těchto dvou bodů definoval Kongres dolar jako 371,25 gránů stříbra (zhruba 24,05 gramů) a v Ústavě spojených států bylo státům zakázáno přijmout jiné peníze, než zlato a stříbro. A aby nedošlo k pochybení, bylo následně v desátém dodatku Ústavy stanoveno, že federální vláda má pouze takovou moc, kterou jí explicitně přiděluje Ústava.

A to je konec monetární historie, jelikož od té doby platilo lidstvo novým solidem v podobě stříbrného dolaru! Vlastně... počkat - jak to, že dnešní dolar je opět čistým fiatem?

Jackie Chan nechápe o nic víc, než drahý čtenář.

Bimetalismus

V roce 1792 byl zaveden tzv. bimetalismus, tj. dvojí peněžní standard - zlato a stříbro. Zlato mělo neoddiskutovatelnou peněžní funkci a stejně jako v případě stříbrného dolaru panovala obava, že bez jasné definice bude docházet ke zlehčování a ražbě různě kvalitních mincí. Kongres tudíž přistoupil ke kroku, který se zdál být očividně správný - vedle stříbrného dolaru definoval i zlatý dolar. Kongres definoval zlatou minci Eagle jako deset dolarů. To znamenalo, že jeden zlatý desetidolar měl stejnou hodnotu, jako deset stříbrných dolarů. Členové Kongresu si nicméně neuvědomili jednu zásadní věc: zlato a stříbro nemají vzájemně stabilní cenu. Při definici zlatého a stříbrného dolaru vzal Kongres jednoduše aktuální poměr (zlato bylo 15x dražší, než stříbro), a s tímto poměrem definoval obsah mincí do budoucna.

Tato chyba zavdala budoucím problémům, kdy z oběhu střídavě mizely stříbrné či zlaté mince, podle toho, jak výhodné bylo zrovna jeden kov držet, a druhý utrácet. Vzájemný poměr ceny na trhu se totiž většinu času odlišoval od poměru stanoveného Kongresem. Kalifornská zlatá horečka nakonec způsobila značný příliv zlata na trh a poměr mezi zlatem a stříbrem se definitivně změnil ve prospěch stříbra. Pro lidi začalo být výhodnější stahovat z oběhu stříbrné mince a používat zlaté (jedná se o praktickou ukázku Greshamova zákona - silné peníze lidé “hodlují”, slabší utrácejí). Úprava poměru v roce 1834 na 16:1 situaci ještě zhoršila - stříbro bylo vůči zlatu podceněné a mizelo z oběhu. V roce 1853 byly stříbrné mince zlehčeny, v roce 1873 byl bimetalismus opuštěn a Spojené státy přijaly “zlatý standard”.

Původní stříbrný dolar tudíž nepřežil ani sto let.

V roce 1900 byl pak dolar definován jako 23,22 gránů (1,5 gramů) zlata. Tento dolar přežil ještě kratší dobu, než stříbrný, a to pouhých 33 let.

Logika monetární historie: Peněžní perpetuum mobile

Nyní je čas na odbočku. Vysvětlíme si, jaká je vnitřní logika historie peněz. Proč vlastně vždy vede kontrola nad penězi k jejich nejprve pozvolnému, následně rapidnímu rozkladu a opuštění veškerých původních definic?

Peníze jsou podivuhodná věc. Jak jsme viděli na příkladu kováře Boba, peníze jsou nástrojem pro konzervaci produkce. Tato definice je důležitá: ten, kdo disponuje penězi, aniž by předtím byl produktivní, má zpravidla velmi nezdravý postoj vůči penězům. Výherci v loterii jsou známí neschopností peníze si udržet - nezasloužené bohatství jim naopak často zničí život.

Peníze jsou nicméně neutrální - i ti, kdo peníze náhodou vyhráli, uloupili či získali politickými hrátkami, mají k dispozici nesmírně mocný nástroj. Peníze umožňují disponovat vzácnými zdroji a doslova plnit svým držitelům sny. Získat co nejvíce zdrojů a splnit si co nejvíce snů je proto cílem velkého množství lidí (pravděpodobně většiny). Nemusí se přitom jednat o sny ve stylu “věčná dovolená v Karibiku” - historicky nejzhoubnějším snem je konat dobro. Nero, který jako první zlehčil zlatou minci aureus, tak učinil se záměrem získat prostředky na opravu Říma po zničujícím požáru.

i

“Moc korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně.”

Moc nad definicí peněz je obřím lákadlem. Nemusí se přitom jednat pouze o definici obsahu kovu v mincích - bankéři v průběhu celé historie bojovali s pokušením vydávat větší množství poukázek o úschově (“bankovek”), než kolik mohli reálně vypořádat. A manipulace s definicí peněz byla pro bankéře i státníky elegantním řešením, které zdánlivě přineslo dodatečný blahobyt, který by jinak nevznikl.

Peníze jsou přeci magickým uchovatelem hodnoty. Ten, kdo získá více peněz, bude mít více bohatství. To vše je pravda, pouze s tím dovětkem, že peníze jsou pouze relativním nositelem bohatství - 10 % peněz ovládá 10 % bohatství. Pokud si vláda či bankéři vytvoří dodatečné peníze a budou nyní disponovat 20 % peněz, získají 20 % bohatství - a všichni ostatní o 10 % přijdou. Peníze netvoří bohatství; mohou je však přesouvat z rukou jedněch do rukou druhých - od producentů k pánům peněz.

Historie peněz, manipulace s jejich definicí a “měnová politika” jsou zkrátka zvláštní instancí odvěké snahy o vytvoření perpetuum mobile - zázračného stroje, který produkuje větší množství energie, než spotřebovává. Peněžní perpetuum mobile je zrádné a svůdné v tom, že svou energii (ve formě kupní síly) nasává zpočátku neviditelně a s velkým rozptylem v čase a prostoru. Oloupíte-li občany o 1 % kupní síly, kdo si toho všimne? Vytvoříte-li hospodářský boom, jehož důsledek (depresi) ponese země až za 10 let - a možná ani poté ne, vytvoříme-li pak ještě větší boom - no není taková smlouva s ďáblem úžasná?

Moc nad penězi je příliš lákavá a není člověk či lidmi vytvořená instituce, která by byla schopna ji unést. Obdobně jako Prsten moci, i tato moc musí být zničena, jinak zničí lidstvo.

Bilbo Pytlík při objevu zbraně hromadného ničení - tiskárny peněz.

Stvůra z Jekyll Islandu

V roce 1913 vzniká Federální rezervní systém (zkráceně Fed). Jednalo se o kulminaci sto dvacet let trvající snahy bankéřů a zastánců lehkých peněz o vytvoření americké centrální banky. Fedu totiž předcházely dva neúspěšné pokusy:

First Bank of the United States fungovala v letech 1791 až 1811, banka byla dítkem Alexandra Hamiltona, velkého zastánce centralizace moci.

Second Bank of the United States existovala v letech 1816 až 1836.

Jaká byla motivace tvořit centrální banku? Inu, tvořit dodatečné peníze a přitahovat tak k sobě bohatství na úkor všech ostatních. Bankéři a jejich spojenci v Kongresu přitom vymysleli geniální způsob, jak obejít omezení v Ústavě: Kongres neměl nikdy zakázáno půjčovat si. Motivací při pokusech o stvoření centrální banky tudíž bylo vytvořit peníze na základě dluhu. A s pomocí kreativního účetnictví se přesně toto povedlo a dluh se stal základem peněžního systému, který máme dodnes. Ve stručnosti funguje účetní trik přeměňující dluh na peníze takto:

  1. Vláda vydá státní dluhopisy
  2. Banka přijme státní dluhopisy do své rozvahy na straně aktiv
  3. Banka vystaví vládě šek na částku v hodnotě dluhopisů; tento šek je v rozvaze banky na straně pohledávek
  4. Vláda šek vloží do jiné banky, kde se šek přemění na vklad
  5. Vláda nyní může utrácet nové peníze na své výdaje

Tento proces je pěkným příkladem peněžního perpetuum mobile - tak pěkným, že jak státníci, tak i komerční bankéři usilovali dlouhá léta o to, aby byl plně legálním a posvěceným. Komerční banky a jejich půjčky totiž fungují od vzniku Fedu (a jiných centrálních bank v jiných zemích) na stejném principu: peníze, které banky “půjčují”, totiž vlastně nepůjčují - jedná se o nově vytvářené peníze, které v rozvahách bank vznikají jako protistrana přijatým aktivům (státním dluhopisům, hypotékám domácností apod.). Je vlastně podivuhodné, že se nově tvořeným penězům v rámci udělování kreditu říká půjčka, jelikož nikdo nikomu nic nepůjčuje. Banka prostě vytvoří nové peníze; při splátce "půjčky" pak naopak peníze mizí z oběhu.

Vzniku Fedu předcházelo tajné setkání vlivných bankéřů na ostrově Jekyll Island, které proběhlo v roce 1910. Mezi účastníky byla dodnes známá jména - Morgan, Rockefeller, Rothschild, Kuhn-Loeb. Cílem setkání bylo vytvořit systém, který ochrání bankovní domy před “panikami” - náhlými požadavky vkladatelů na výběr skutečných peněz (zlata), kterých banky neměly nikdy dostatek, jelikož již plně využívaly svého účetního triku na tvorbu peněz (respektive nových poukázek na peníze). Ideální vývoj by pro bankéře byl takový, který by zcela odstranil skutečné peníze ze hry a nastolil peněžní systém založený čistě na dluhu a papíru; dokud se však toto nepodařilo, bylo cílem alespoň vytvořit “věřitele poslední instance”, který bude komerční banky zachraňovat v případě problémů. A vláda naopak získá bezedný zdroj peněz, bez nutnosti zvyšovat daně.

Legislativa, která byla v roce 1913 předložena Kongresu, samozřejmě mluvila o akutní potřebě stabilizovat bankovnictví a předcházet recesím - jak se nicméně celý svět přesvědčil v následné Velké depresi, Fed s tímto záměrem ve skutečnosti stvořen nebyl. Ba naopak - existence záchranného mechanismu vedla k ještě větší úvěrové expanzi, která spustila zdánlivý hospodářský boom 20. let a následně vedla ke kontrakci známé jako Velká deprese. Velké banky nicméně nezkrachovaly - naopak se jim v roce 1933 splnil sen, když president Roosevelt znárodnil zlato amerických občanů (popíšeme si o kousek níže).

Graf vyjadřující index cen spotřebního zboží v amerických městech, 1913-2020. Šedé plochy jsou americké recese. Zdroj: Fred.

Během 107 let od vytvoření Fedu bylo na území Spojených států celkem 20 recesí (včetně současné). Centrální bankovnictví bývá prezentováno jako vynález, který zajišťuje hospodářskou stabilitu. Opak je však pravdou: jedná se o původce periodických kreditních expanzí a následných kontrakcí. Při tomto cyklu dochází k přesunu bohatství k těm, kdo se k novým penězům dostanou jako první - vláda a finanční sektor (tzv. Cantillonův efekt). Toto bohatství není nově vytvořené, jedná se o přesun kupní síly od těch, kdo drží hotovost, úspory a jsou závislí na mzdách. Inflace je reverzní daň - chudí platí bohatým.

Když nerozumíte tomu jak vás okrádají, pravděpodobně ani nevíte, že vás okrádají.

1933: Exekutivní příkaz 6102

Dne 5. dubna 1933 vydal president Franklin D. Roosevelt Exekutivní příkaz 6102 “zakazující shromažďování zlatých mincí, zlatých slitků a zlatých certifikátů na území Spojených států”. President všem občanům nařídil, že do 1. května musí odevzdat téměř veškeré zlato - to bylo vykoupeno za cenu 20,67 dolarů za unci. Neuposlechnutí příkazu znamenalo pokutu ve výši 10 000 dolarů (zhruba 200 tisíc dnešních dolarů) a/nebo 10 let odnětí svobody. Občané měli povoleno ponechat si mince o celkové váze 5 uncí. Poté, co občané zlato odevzdali (či byli zavřeni do vězení za neuposlechnutí), změnila vláda oficiální ocenění zlata na 35 dolarů za unci. O tomto plánovaném přecenění vláda samozřejmě věděla - oficiální definice dolaru totiž již neodpovídala realitě po značné úvěrové expanzi předchozích dvaceti let. Vláda tak jednoduše okradla své občany o téměř 50 % hodnoty zlata, jelikož zlato vykoupila za uměle nízkou cenu. Američtí občané měli následně zakázáno vlastnit zlato až do roku 1974.

Exekutivní příkaz, kterým FDR znárodnil zlato amerických občanů. Zdroj: Wikipedia.

Znárodnění amerického zlata zásadně usnadnila jedna skutečnost: lidé si již zvykli na komfortní peněžní nástroje v podobě bankovek, šeků a bankovních převodů. Většina zlatých mincí a slitků tak již nebyla v oběhu, nýbrž uložena “v bezpečí” bankovních trezorů. Takové zlato šlo jen stěží zatajit, jelikož banky si samozřejmě o svých klientech vedly evidenci a mohly být vyzvány ke sdílení údajů.

Hlavním důvodem pro vydání Příkazu 6102 byla skutečnost, že Fed měl stále povinnost krýt dolarové bankovky zlatem. Jelikož samotný vznik centrální banky byl velmi kontroverzní, nemohl přechod k plnému fiatu proběhnout skokově. Federální dolarové bankovky (federal reserve notes) tudíž musely být kryty minimálně ze 40 % zlatem. Dvacet let po stvoření Fedu byl tento požadavek již “příliš svazující” a znárodnění zlata s následnou devalvací dolaru o 75 % opět monetární politiku rozvolnilo. Občané navíc již nemohli provést ošklivý run na banku, protože si jednoduše již neměli co vybrat - skutečné peníze ve formě zlata jim byly zakázány.

Dolarová bankovka z roku 1928. Všimněte si spodního textu: “Will pay to the bearer on demand One dollar". Dolarové bankovky před rokem 1933 představovaly poukázky na směnu za skutečné peníze ve formě zlata (dříve i stříbra). Zdroj: Wikipedia.

1971: konec přetvářky

Ke konci druhé světové války proběhla konference v americkém městečku Bretton Woods. Cílem konference bylo vytvoření nového světového finančního řádu, jehož základem se stanou dolary.

Konference tento záměr splnila dokonale: po tisících letech zlata a stříbra se novými světovými penězi staly dolary. Dolary, které pro světové centrální banky byly stále směnitelné za podkladové zlato - pouze však pro centrální banky, nikoli občany. Tvorba nových dolarů se nicméně nezastavila (účetní trik s penězi tvořenými z dluhu byl příliš lákavý) a dolar trvale ztrácel svou hodnotu. Jelikož dolar byl vůči zlatu uměle nadhodnocen, docházelo k postupnému odlivu zlata ze Spojených států. Americká vláda usilovala o zamezení odlivu zlata všemi možnými prostředky - diplomatickými “domluvami”, manipulací s tržní cenou zlata (tzv. London gold pool v letech 1961-1968), jednostrannými změnami původní dohody z Bretton Woodsu; vše marné, Spojené státy stále “ztrácely” zlato vlivem rostoucí diference mezi oficiálním oceněním a tržní cenou zlata. Že vám to něco připomíná? Ano, jedná se o stejný problém, jaký zažívali vladaři antického Říma: problém zlehčených peněz, jejichž nominální hodnota již neodpovídala skutečnému obsahu drahého kovu.

Roku 1971 skončil americký prezident Nixon s přetvářkou na zlaté krytí a “zavřel zlaté okno”. Dolary přestaly být směnitelné za podkladové zlato i pro centrální banky.

Je to teprve necelých 50 let, co žijeme ve světě čistého fiatu, ve světě peněz “krytých” dluhem.

A - jaké to překvapení - dluh po roce 1971 rychle roste. Vývoj dluhu federální vlády Spojených států jako podíl na HDP, 1966-2020. Zdroj: Fred.

Jedna výživná chuťovka vztahující se k americkému zlatu: dle oficiálních údajů disponuje americká vláda 261 miliony uncí zlata (přes 8000 tun zlata) a většina by měla být uložena v pevnosti Fort Knox. Poslední transparentní audit proběhl v roce 1974, od té doby jsou audity amerického zlata tajné a dle kritiků značně pochybné. Inu, jak praví klasik, bitcoin fixes this.

Bitcoin: konec monetární historie?

Padesátiletý experiment s čistým fiatem je z hlediska monetární historie jen podivuhodnou odbočkou. Stejně jako úpadek denáru, solidu či španělského dolaru, i “dluhový dolar” tu nebude navěky. Rozvolňování původních záruk a definic je již nezastavitelné - již v počátečních měsících krize roku 2020 Fed přistoupil ke snížení úrokových sazeb na nulu a začal nakupovat korporátní dluhopisy; začíná být problém odlišit monetární politiku Spojených států a Zimbabwe. Snad jediným rozdílem je skutečnost, že americké dolary jsou na rozdíl od těch zimbabwských ve světě stále vysoce poptávány a tvoří měnové rezervy většiny centrálních bank světa. Nelze dopředu říct, jak bude rozpad dosavadního světového finančního řádu konkrétně vypadat - troufám si však tvrdit, že dalších padesát let již nepřežije.

Bitcoin je do značné míry restorativní technologií. Po bláznivém experimentu fiat peněz zde máme nástroj, který má potenciál navrátit ekonomikám tolik potřebnou kotvu v podobě solidních, “zvučných“ peněz.

Poprvé v historii lidstva máme k dispozici peníze, u kterých:

  1. nepotřebujeme centrální autoritu pro ražbu a certifikaci peněžních jednotek
  2. měnová politika v pravém slova smyslu neexistuje

Bod číslo jedna představuje neodstranitelnou zranitelnost zlata a stříbra - centrální autorita svého postavení vždy dříve či později zneužila. Bod číslo dvě je achillovou patou moderního finančního systému. Centrální plánování na poli peněz nefunguje o nic lépe, než centrální plánování v jakémkoli jiném odvětví.

   

Bitcoin přináší naději, že pohnutá monetární historie nalezla svůj konec. Již nebude možné probudit inflační stvůru, která požírá úspory a mzdy těm, kteří nemají jak se jí bránit. S bitcoinem je možné opět spořit - nikoli investovat či spekulovat, ale skutečně spořit: odkládat si peníze a s nimi i kupní sílu do budoucna. 

   
Ukládání kupní síly do bitcoinu je návratem k polozapomenuté tradici úspor.

Aby se však Bitcoin stal skutečnými penězi bez rizik popsaných v předešlých kapitolách, je zapotřebí dodržet dvě pravidla:

  1. dohlížet nad tím, že protokolová “měnová politika” se nezmění. Musíme provozovat a používat co nejvíce uzlů a vytvořit tak tvrdé jádro peněžní suverenity
  2. mít vlastní bitcoiny pod úplnou, exkluzivní, nekompromisní kontrolou

Zatímco první pravidlo je kriticky důležité v dlouhém období, druhé pravidlo je akutní dnes a tady. Protože “riziko 6102” se může naplnit kdykoli. A současný stav je mu velice nakloněn.

Bitcoin a riziko 6102

Největším rizikem z hlediska rozsáhlé konfiskace bitcoinů jsou burzy obecně - a zdaleka největším pak americké burzy. Dle výzkumu z ledna 2020 drží Coinbase okolo 1 milionu bitcoinů. Coinbase, jejímž CEO je Brian Armstrong, který neměl problém s tím přijmout do své firmy bývalé zaměstnance Hacking Team. Pro připomenutí: Hacking Team je firma, která dodávala různým vládám a policejním složkám špionážní a hackovací nástroje. S americkou vládou udržuje Armstrong také dobré vztahy: nedávno vládě prodal software pro blockchainovou analýzu. V případě Briana Armstronga zkrátka není až tak nepředstavitelné, že bez problému přijme “nabídku, která se neodmítá”, například v podobě křesla ministerstva financí - oplátkou za klíče k milionu bitcoinům. Události let 1913 a 1933 ukazují, že k něčemu takovému může dojít naprosto spořádaně a legálně.

Coinbase přitom není jediným rizikovým místem. Ve Spojených státech se nachází většina velkých custodians, neboli správců cizích bitcoinů:

  • BitGo: poskytovatel profesionálních služeb správy klientských bitcoinů
  • BlockFi: poskytovatel bitcoinových “spořících účtů” (ve skutečnosti se jedná o rizikové investování), lákající na výnos v bitcoinu
  • Kraken: vedle Coinbase další z největších bitcoinových burz světa
  • Bakkt: poskytovatel bitcoinových derivátů s fyzickým vypořádáním
  • A samozřejmě, nejnověji získaly povolení “spravovat” bitcoiny klientům i běžné americké banky. A všechny tyto instituce mají plné identifikační údaje o svých klientech, takže i kdyby si stihli včas bitcoiny vybrat, strýček Sam jim zaklepá na dveře později.

    To, co nyní napíšu, bude samozřejmě znít jako konspirační teorie. Ksakru, vždyť i tajný meeting na ostrově s komiksovým názvem (skutečně se tak jmenuje!) za účelem vytvoření federálního bankovního kartelu zní po více než sto letech jako konspirační teorie! Ale skutečnost je taková, že fiatový dolar mele z posledního a je již celkem jedno, jestli vydrží dalších pět či dvacet let. Jsou-li ve Fedu, vládě, na úřadech a mezi vlivnými bankéři prozíraví jedinci, pravděpodobně již plánují další krok. A plošná konfiskace milionů bitcoinů s cílem vybudovat další finanční systém na tomto základě prostě nezní v kontextu monetární historie až tak šíleně. Spojené státy by si tím pravděpodobně udržely vedoucí postavení, zatímco zbytku světa by v rukou zbyly bezcenné papíry a zápisy v databázích. Možná by to vyvolalo nějakou válku, ale to není nic, s čím by ve Washingtonu neměli zkušenosti. A koneckonců vše by šlo řešit mírumilovně: dohodou o proplacení dluhopisů v bitcoinech (ve směnném poměru definovaném vládou Spojených států :-) ).

    Drahý čtenář v momentě, když se v článku o monetární historii začnou rozvíjet konspirační teorie.

    Nechme však konspirační teorie stranou. Pointa je jednoduchá a platná, ať už vás chce okrást vláda, hacker či exit-scamující CEO:

    i

    Nemáte-li klíče, nemáte bitcoiny.
    A máte-li veřejně známé dveře, někdo vám na ně zaklepe.

    Již žádné záplaty

    Při studiu monetární historie si člověk uvědomí jeden motiv, který se opakuje tisíce let: zásahy do peněz vždy způsobí problémy, které řeší mocní aplikací dalších zásahů. Historie peněz je historií záplatování předešlých děr.

    Zlehčování mincí vedlo k inflaci, to vedlo k dalšímu zlehčování, redefinici peněžní jednotky a k zákonům o povinném přijímání měny. Bimetalismus i zlatý standard s ekonomicky negramotným nastavením vedl k odlivu kovů z oběhu. Vládou posvěcené frakční bankovnictví vedlo ke vzniku vládou posvěceného bankovního kartelu. Dluhové peníze vedou k divokým hospodářským cyklům, které vedou k čím dál rozvolněnějším pravidlům pro pumpování nových peněz do ekonomik.

    Měnová historie celého světa kulminuje v nezodpovědném experimentu čistého fiatu. Peníze již nejsou kotvou ekonomiky, jsou žetonem v kasinu finančních trhů - na kterých rostou ceny i firem v bankrotu. Můžete zkusit štěstí a hrát tuto hru - anebo můžete začít spořit.

    Nevíme, jaké další záplaty vytáhnou bankéři, politici a úředníci z rukávu. Vrtulníkové peníze? Přímé nakupování akcií? Populistický pokus o návrat ke zlatému standardu?

    Ať bude další záplata rozbitého finančního systému jakákoli, nemusíme sedět a čekat na spásu. Máme možnost spořit v penězích, které nelze zlehčit. Máme možnost vystoupit z dějinného kolotoče peněžních podrazů a vzít peníze do vlastních rukou. Máme možnost zvolit si Bitcoin.


WEB3