Aspoň medaili

Autor tvrdí, že si téma svých povídek vybral z pohnutek „víceméně osobních“. Většina těch příběhů se ale mohla stát komukoliv z nás. Byli jsme zamilovaní až po uši, někdy po tom však přišla kocovina, občas jsme si byli nevěrní a litovali jsme toho, jindy to přece stálo za trochu těch výčitek svědomí. Měli jsme pocit, že si tolik štěstí nezasloužíme, někdy jsme si zas připadali ublíženě a dělali si ze sebe srandu, protože jsme věděli, že všechno za čas pomine. Po šťastné veselici opojení, po opilosti štěstím přichází většinou realita, vystřízlivění, někdy provázené bolestmi hlavy. Viewegh o tom vypráví beze studu ze slov, nic nezastírá, nic před námi neschovává do přívětivého poetického oparu, ale to neznamená, že se občas nestydí sám za sebe.
Ta syrová pravda, někdy trošku krutá, je nám sympatická především svou upřímností, a to by nebyl Viewegh, taky svou, často velice vtipnou, pointou. Dělá si legraci z nás všech a především sám ze sebe. Rozhodně nejde o sexistickou literaturu, žena je zde erotickým a duchovním protějškem a hlavním motivem vnitřního života autora – Michala Viewegha – a tím i naším.