Ukázka z knihy
O Babišovi jsem toho v roce 2013 věděl už docela dost. Samozřejmě ne všechno, ale i ta dvacetina z jeho neveřejného života, kterou jsem tušil nebo si ověřil anebo si ji mohl přímo odžít, stačila.
Možná i proto se mi v hlavě jasně rozsvítila výstražná kontrolka. Měl jsem prostě štěstí, že jsem léta letoucí sledoval prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. A Andrej Babiš měl naopak to neštěstí, že v oblasti jeho byznysu – v petrochemii a v potravinářství – se etablovaly figury podnikatelského polosvěta: od Františka Mrázka přes Tomáše Pitra až po Radovana Krejčíře. Ti chtěli ovládnout a vytunelovat řadu podniků, což Babišovi nehrálo do karet. Kdyby se to gangsterům podařilo, přišel by o stamilionové zisky. Navíc by mu vyrostla nechtěná a všehoschopná konkurence.
Takže Babiš začal koncem devadesátých let minulého století bojovat s lidmi na okraji podsvětí. Nebyl v tom samozřejmě z jeho strany žádný veřejný zájem. On s nimi bojoval jednoduše proto, aby uhájil své teritorium, vliv a peníze. A právě díky tomu jsem už tehdy mohl vidět, jaký ve skutečnosti Babiš je, jaké používá metody a jak si začal budovat unikátní síť přátel ve vysoké politice, aniž byl sám v blízkosti ministrů příliš vidět.
Jenomže ten, kdo bojuje s mafiány, musí v některých momentech přebírat jejich metody a chovat se téměř stejně. Když chce být člověk dobrý policista, také se nic nedozví v kravatě v luxusní kavárně. Tam se zločin neplánuje. Musí sestoupit do podsvětí.
I Babiš musel občas svléknout kravatu a chodit v bahně. Jistě, Mrázek nebo Krejčíř si platili nájemné vrahy, Babiš na to šel jinak. „Vodil“ si politiky, kteří mu zajišťovali krytí ze strany státního aparátu – z policie a z justice. Babiš měl v politice vždy své lidi. A dovedně s nimi hýbal jako s loutkami.
