Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte

„Desítky vilných cigaret za noc, ve které vládne svoboda a vášnivá anarchie“, takové je ladění poezie Petra Zemka. Žádné rafinované vymýšlení důmyslných metafor u psacího stolu, ale tvorba žitá, spontánní, vášnivá. Lásky bez happyendů, ale osudové. Takové básně se psávaly za starých dobrých beatnických časů, plné opojného bohémství, erotiky a nekonečných flámů. Do veršů se už ale zvolna vkrádá nostalgie středního věku, ten koktejl stesku, marnosti a deziluzí… (Jiří Žáček).