Ukázka z knihy
Ačkoliv nemám rád všechna ta přirovnání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom jeho názorném příkladu s kostelem, ženitbou a způsobem, kterým ženich pronese kýžené ANO, něco je.
Doktor Vlach totiž dělí kandidáty manželství na dvě skupiny. Představte si slavnostně osvětlený interiér chrámu, přední lavice obsazené postaršími tetami, strýci, pratetami, prastrýci, bratranci, sestřenicemi a kmotry, které lze vídat pospolu jen u příležitosti svateb nebo pohřbů. Svatebčané ženicha a nevěsty se nenápadně, avšak důkladně okukují a sem tam se dvě hlavy skloní k sobě a šeptají si pomluvy. Svátečně vyšňořená dítka jsou napomínána k důstojnému klidu hlasitě se rozléhajícím šepotem a nevěsta se ženichem stojí před oddávajícím právě v okamžiku, kdy má ženich pronést všemi napjatě očekávané ANO. V té chvíli se rozhodne, do které skupiny ženich patří. Jde-li o člověka bez fantazie, beze smyslu pro humor a dramaticky vypjaté životní situace, bez přílišného váhání ze sebe vypustí více či méně sevřeným hlasem dvojslabičný souhlas.
Dle doktora Vlacha existuje ovšem ještě druhá skupina a jsem rád, že mne do ní dozajista nezahrnuje – jejíž členové se ve vypjaté chvíli před oltářem nejprve nechápavě podívají na oddávajícího, jako by zcela nerozuměli otázce, pak se s ještě tázavějším pohledem pootočí k dámě svého srdce po pravici, po dramatické pauze vytřeštěně pohlédnou na budoucí tchyni, aby pak po další dramatické pauze pronesli konečně své ANO hlasem, v němž zaznívá hrdinný tón nezdolného bojovníka s nástrahami osudu.
Doktor Vlach, domnívám se, si namlouvá, že by v případě sňatku patřil do této druhé skupiny a zdá se, že ze zcela nepochopitelných důvodů je na to hrdý. Zřejmě se domnívá, že takový dětinský způsob zábavy je něčím, co je hodné obdivu. Je ovšem zcela zbytečné se s ním o tom přít.
