Obnovit stránku

Využij dopravu zdarma! Vlož do košíku kód PLATIMONLINE při objednávce nad 1 000 Kč vč. DPH. Více informací zde

Tiché roky

Audiokniha
329 Kč
272 Kč bez DPH

Tiché roky

Tiché roky jsou nový román jedné z nejoblíbenějších českých autorek. Kolik toho víme o svých nejbližších?

Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“?
Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nicnení takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.
Nový román Tiché roky Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.

Alena Mornštajnová

(nar. 1963) vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Pracovala jako lektorka anglického jazyka a překladatelka, nyní se živí jako spisovatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Především díky svému třetímu románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z nejoblíbenějších současných českých spisovatelek.
Román Hana se překládá do deseti cizích jazyků a získal řadu ocenění — mimo jiné obdržel Cenu Česká kniha 2018 a stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih.

Ukázka z knihy

Prolog
Na babičku mám dvě vzpomínky. První je rozmazaná a nejasná. Jsem ještě úplně malá. Stojím v našem domě pod schodištěm, dlaždice mě studí do bosých nohou a shora se na mě snášejí barevné kousky oblečení. Plují vzduchem, zachytávají se o zábradlí a dopadají mi k nohám. Babička pobíhá okolo, sbírá svetry, punčochy, sukně, spodničky a obrovskékalhotky s nohavičkami a bez ladu a skladu je cpe do tašky. Rozběhnu se a začnu taky sbírat. Když babičce podávám bílé kombiné, podívám se na ni a vidím, že jí po tvářích tečou slzy. Od té doby vím, že i dospělí pláčou.Druhá vzpomínka je úplně jasná a předcházela jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí, jaká jsem v životě udělala.Na nemocniční posteli leží žena. Že je to babička, vím jenom proto, že mi to řekl otec. Oči má přivřené, ale nespí. Hrudník se jí zvedá sípavým dechem a papírová kůže na rukou je zbarvená rudofialovými skvrnami. Snažím se dýchat jen mělce, protože vzduch v pokoji je nasáklý pachem moči, potu a dezinfekce. Zadívám se do pobledlého obličeje, jestli poznámženu ze své dětské vzpomínky. Babička otevře oči a zahledí se na mě„Blanko, Blaničko.“ Usměje se.Jmenuju se Bohdana. Zmateně se obrátím k otci.„Blaničko,“ zopakuje babička, ale když zavrtím hlavou, otec mi sevře paži.Podívám se na něj.Uhne očima.„Blanka byla její sestra,“ řekne netrpělivě. „Už umřela.“Vím, že lže. Prozradil mi to uhýbavý pohled a záblesk předchozí vzpomínky.Protože když tehdy babička sebrala poslední kousek prádla, narovnala se, utřela si slzy a vykřikla nahoru do schodů: „Vyháníš mě. Všechny od sebe vyháníš. Blanka tady taky není kvůli tobě. Nakonec zůstaneš sám.“Babička žila ještě další dva měsíce, ale otec mě už na návštěvu do léčebny nevzal.Bylo mi třináct, když jsem v páchnoucím pokoji se čtyřmi lůžky, na nichž v léčebně dlouhodobě nemocných podřimovali léky omámení pacienti, zahlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes. Že i moje rodina má svou historii. A že o ní nic nevím.A tehdy jsem se začala ohlížet do minulosti a vrývat si do paměti současnost.Stala se ze mě sběratelka vzpomínek. Do velkého červeného sešitu s modrými linkami jsem si začala zapisovat své myšlenky a všechny události, které nás potkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné. Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutí motýlích křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa,tak i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky.Někdy jsem za den popsala celé stránky, jindy jsem po dlouhé odmlce napsala jen pár řádků, ale pokaždé jsem měla na mysli toho, komu byly mé zápisky určeny. Člověka, který se ztratil v oné minulosti, o níž jsem nic nevěděla, a kterého jsem moc, moc potřebovala.
Jedna - Dcera
Náš dům stojí na kraji města na konci slepé ulice. Za zahradou zarostlou starými stromy, nestříhanými keři a zřídkakdy kosenou trávou je jen prašná polní cesta, louka a nekonečný les. Plot i stěny domu jsou porostlé břečťanem, takže při pohledu z opačného konce ulice dům splývá s okolím a je těžké ho postřehnout. Ale když přijdete blíž, vidíte ho. Je velký a pevný a tmavá okna se ze zelených listů na příchozí dívají, jako kdyby je
pozorovala a zkoumala, jestli jsou hodni projít železnou brankou, vstoupit do předzahrádky a po dlážděném chodníku, jehož spárami prorůstá mech a tráva, dojít ke třem kamenným schodům vedoucím ke vchodovým dveřím.
Zvenčí se dům podobá mému otci. I on zdánlivě splývá s okolím, ale jakmile se k němu přiblížíte, vidíte jeho velikost, cítíte jeho sílu a pronikavý pohled.
V jednom se ale otec od našeho domu liší. Když dům otevře dveře, překvapí vás světlem, vstřícností, útulností a konejšivým pocitem domova. Otec své dveře nikdy neotevírá. Vůbec netuším, co se za nimi skrývá.
Náš dům je kouzelný. Vím to, protože čtrnáctého září devatenáct set osmdesát, kdy jsem se narodila, uplynul přesně rok a den, co se do něj rodiče nastěhovali. Otci bylo hodně přes čtyřicet a mamince jen o pár roků méně. Narodila jsem se po dvaceti pěti letech manželství a vyrůstala jsem jako jedináček. Na rub jedné z mých prvních fotografií maminka napsala, že
jsem zázrak a dar z nebes.
Pro otce jsem byla přítěží.

4,8
hodnotilo 21 zákazníků
50+
zákazníků již zakoupilo
90 %
zákazníků doporučuje
Všechna hodnocení

Parametry a specifikace

Audio

Délka 08:30:23

Autor

Autor Alena Mornštajnová
Interpret Miroslav Hanuš, Klára Suchá

Podrobnosti

Velikost 128 kbps 587 MB
Kategorie Audioknihy, Česká literatura, Společenská próza
Jazyk česky
Kód:  AK1B431
Záruka: 24 měsíců
Máte dotaz na toto zboží?
Zavoláme vám
WEB14