Senescentní buňky, které už samy o sobě nejsou schopné vlastní reprodukce, se někdy nazývají „zombie buňky“. Mohou mít ale narušené chemické dráhy, které by měly vést k jejich zániku formou programované buněčné smrti (apoptózou), takže stále žijí a působí problémy. Ve skutečnosti jsou živé, ale mají často narušené řídící mechanismy, jejichž vliv se promítá i mimo ně. Mohou například přispívat ke vzniku chronického zánětu, který zatěžuje zbytek organismu.
Jedna z prvních strategií boje proti stárnutí se zaměřila na senolytika, což jsou chemické látky, které naruší chemické dráhy zajišťující přežívání senescentních buněk a tím způsobí jejich selektivní likvidaci. Mezi známá senolytika patří Dasatinib a Kvercetin, která se podávají jenom krátkou dobu, po během které by měly zasáhnout pouze senescentní buňky. Normální buňky by měly působení senolytik s krátkým poločasem působení v organismu přežít – tato technika se nazývá „zasáhnout a zmizet“ (hit and run). Krátkodobé podání senolytik s následným odstraněním senescentních buněk může mít dlouhodobé příznivé účinky bez nutnosti chronické medikace, což minimalizuje riziko vedlejších účinků a lékových interakcí.
Slibnou látkou, kterou je možné získávat z normální stravy, je fisetin, přírodní polyfenol nacházející se například v jahodách a jablkách, který rovněž vykazuje senolytické a silné antioxidační účinky. Mezi další přírodní látky s potenciálními senolytickými vlastnostmi se řadí olivové fenoly, katechiny ze zeleného čaje a kurkumin.
Senescentní buňky se v těle hromadí postupně a jejich jednorázové či periodické odstranění by mohlo „resetovat“ tkáň do zdravějšího stavu. Nové senescentní buňky by se pak opět nahromadily až po určité době, což by umožnilo přerušované podávání senolytik (např. jednou za několik měsíců nebo let) k udržení nízké zátěže těmito buňkami.
