• Autor: Filip Němec
I ten největší klenot časem ohlodá zub času, ještě když od jeho vydání uběhne téměř 10 let. V případě The Last of Us Part I ale nejde jen o hezčí grafiku. Autoři kompletně předělali některé lokace, přidali perfektní obličejové animace, umělou inteligenci z druhého dílu a mnoho dalšího. The Last of Us Part I se tak na první pohled může jevit jako úplně nová hra, ostatně totéž naznačuje i její cena. Jak se nám moderní předělávka PS3 hitu z roku 2013 líbila, zjistíte v naší recenzi.
zdroj: Sony Interactive Entertainment
Ještě před deseti lety pojmy jako remaster nebo remake byly velmi vzácné. Dnes však řada hráčů jen při pomyšlení na ně protáčí oči jako Béďa Trávníček kolo štěstí. Stejně tak se ale najdou i tací, kteří podobné moderní předělávky vítají s otevřenou náručí, protože jde o možnost zahrát si svůj oblíbený titul v lepší grafice nebo dokonce s prvky, které se tehdy autorům z časových nebo technologických důvodů nepodařilo do hry implementovat.
zdroj: vlastní
The Last of Us Part I byla pro autory mimo jiné možnost přidat do hry nápady, které zůstaly téměř deset let ležet v šuplíku.
Oba tábory přitom mají pochopitelně pravdu a kdo je zrovna u propíraného titulu více v právu, hodně záleží na tom, jak moc novinek daný titul přináší a kolik si za to autoři řeknou. A právě to je podle mě nejvíce diskutovaným prvkem The Last of Us Part I. Nejsou to chytřejší nepřátelé, nádherná grafika nebo přepracovaný design některých lokací, i když i k tomu všemu se v recenzi dostaneme, ale skutečnost, že za hru, kterou jste si jednou a někteří už možná i dvakrát koupili, dáte další dva tisíce korun.
Ale pojďme na to hezky popořadě a připomeňme si, o čem The Last of Us je, jak se hraje a v čem ho Part I vylepšuje. Jednak proto, že jde o nepopiratelný klenot videoherní historie držící stovky nejrůznějších ocenění, současně i proto, že jsou jistě mezi námi tací, kteří první díl ještě nehráli… i když takových hříšníků snad bude co nejméně. A nemusíte se bát, naše recenze neobsahuje absolutně žádné příběhové spoilery.
zdroj: vlastní
Originální vizi postapokalyptického světa si oblíbíte í díky tomu, jak autoři dokázali snoubit všudypřítomnou absenci naděje na lepší zítřky s malými ostrůvky štěstí a radosti.
Píše se rok 2033 a ocitáte se v postapokalyptické Americe, kde před 20 lety vypukla epidemie způsobená houbou cordyceps napadající lidský mozek. Může se zdát, že jde o další z milionu variací na zombie, trochu děsivé však je, že houby cordyceps skutečně existují a ve zvířecím světe dokáží napadnout třeba mozek hmyzu a skutečně z něj tak trochu zombie udělat. Naštěstí nám něco takového v realitě nehrozí.
Po pádu vlád a zavedení stanného práva se zbytky pořádku snaží udržet armáda, protože je ale její prioritou eliminace nákazy, a ne blahobyt přeživších, její násilné a nemorální počínání ji pasuje spíše do role nepřítele než spojence. Vedle toho si svět podmanily nejrůznější gangy a uskupení, jako jsou například Světlonoši. Právě od nich dostaneme v kůži cynického a životem otráveného pašeráka Joela zdánlivě jednoduchý úkol, který mu ovšem převrátí život naruby.
zdroj: vlastní
Joel si rozumí s nejrůznějšími zbraněmi na dálku i na blízko, ale jako každý správný chlap umí dát i pořádnou ránu.
Joel je díky své trnité minulosti docela mrzout a nejraději má svůj klid, takže ho příliš nepotěší, když musí tentokrát propašovat za armádou hlídané hranice Bostonu namísto drog, zbraní nebo potravinových přídělů mladou prostořekou dívku Ellie. Prsty se mi nad klávesnicí třepou napětím a touhou prozradit o příběhu daleko víc, ale nemohu. Pokud osud Joela a Ellie neznáte, můžete si gratulovat, protože prožít poprvé tuto neuvěřitelnou emotivní jízdu plnou napětí, akce, strachu i lásky, je neopakovatelný zážitek. Příběh podle mě patří k tomu nejlepšímu, co herní svět za poslední dekádu stvořil a není tak divu, že HBO aktuálně pracuje na jeho seriálovém zpracování.
The Last of Us je akční adventura, která oproti jiným hrám ze stejného žánru vyniká pomalejší hratelností. Joel toho zkrátka neumí tolik jako třeba jeho kolega Nathan Drake ze série Uncharted, ale k myšlence celé hry se pomalejší, ale i díky tomu intenzivnější hratelnost, skvěle hodí, i když by mohl někdo namítnout, že mu chybí některé mechaniky jako pokročilejší vylepšování postavy nebo crafting z druhého dílu. Hratelnost jedničky se ale plně soustředí na přežití a boj, takže mi chudší paleta dovedností vůbec nevadí.
V The Last of Us se s houbou cordyceps nakaženými nepřáteli poměřujete střelnými zbraněmi, útoky na blízko pomocí všeho, co najdete po ruce, nebo podomácku vyrobenou pyrotechnikou jako je Molotovův koktejl či hřebíková bomba ukuchtěná z plechovky, špetky střelného prachu a rezavých hřebíků.
zdroj: vlastní
Hřebíková bomba dokáže nadělat pěknou paseku.
Zbraně mají silný zpětný ráz a než u revolveru můžete znovu stisknout kohoutek, mnohdy je to dost času na to, aby se vám některý z nakažených nepřátel stihnul zakousnout do krku. Proti vám ale budou stát i ostatní přeživší, v postapokalyptickém světě totiž často účel světí prostředky a bezohlednost je mnohdy hlavním důvodem, proč jste ještě nenatáhli bačkory nebo hůř, neproměnili se v jednoho z nakažených. Díky intenzivnějším soubojům, kde se počítá každý náboj, je zejména na vyšší obtížnosti téměř každý protivník takový menší boss a z každého souboje budete vycházet s divoce bijícím srdcem i díky fantastickému a hrůzu nahánějícímu nazvučení nepřátel či jejich povedených animací.
Pokud zvolíte jednu z nižších obtížností, můžete na nepřátele nabíhat v Rambo stylu, tedy alespoň do chvíle, než vám dojdou náboje. Nejlepší je ale spolehnout se na stealth přístup, kde si můžete pomáhat házením kolem se válejících skleněných lahví nebo cihel, čímž odlákáte pozornost nepřátel. Někteří nakažení protivníci jsou totiž natolik prorostlí houbou, že sice nevidí, ale jsou velmi citliví na sluch, takže je taktičtější nalákat si je do jednoho místa a roztrhat je hřebíkovou bombou.
zdroj: vlastní
Většinou stojíte proti početní přesile, a tak je kradmý přístup nejlepší možnou strategií.
Vedle nemrtvých se budete muset popasovat také s příslušníky armády či samostatných gangů, takže vaši pozornost prověří jak většinou ploužící se nakažení, kteří jsou nebezpeční převážně z blízka, tak i lidští vojáci často ozbrojení střelnými zbraněmi a bojující úplně jiným způsobem. Druhů nepřátel je zkrátka hodně a s každým se musíte popasovat trochu jinak, což spolu s perfektně načasovaným střídáním akčních sekvencí, průzkumu a puzzlů vyústí v to, že celý patnáctihodinový příběh budete chtít projet na jeden zátah.
To vše ale už uměla původní hra. Obsahově totiž The Last of Us Part I nenabízí, až na pár kosmetických úprav a bonusového obsahu pro fanoušky, nic nového. Jak tedy remake původní hry mění hratelnost? Co se týče průzkumu prostředí, jen velmi málo. Všimnete si o něco vyladěnějšího ovládání a například přesnějších animací, když Joel sbírá předměty kolem sebe. V akčních sekvencích je ale rozdíl obrovský. Jde především o umělou inteligenci nepřátel i parťáků, která nyní tvoří jeden ucelený systém. Vaši spojenci se chovají daleko více uvěřitelněji – v původní hře často přiklusali přímo před protivníky, kteří museli předstírat, že je nevidí, což působilo dost komicky a kazilo jinak hutnou atmosféru soubojů.
zdroj: vlastní
Souboje mají díky chytřejším parťákům i vašim protivníkům úplně jiný náboj.
Díky použití prvků umělé inteligence z The Last of Us Part II jsou ale chytřejší i nepřátelé. Nenabíhají na vás po jednom jako selata na porážku, ale pracují jako tým. Snaží se vás obklíčit, a když uslyšíte, že některý z lidských nepřátel křičí na své kolegy, že vás obejdu zboku, skutečně se po chvíli někdo vynoří tam, kde byste to vůbec nečekali. Drobných úprav se dočkali také ti nakažení, ale vzhledem k tomu, že nefunkční mozek je tak nějak jejich přirozeností, už u nich nebylo příliš co vylepšovat. Pro někoho bezvýznamné a pro jiného zase zcela zásadní, jsou nové možnosti přístupnosti a usnadnění, které dalece přesahují možnosti většiny dnešních her a umožní užit si The Last of Us Part I hráčům s nejrůznějšími hendikepy.
Čeho si ovšem všimnete hned na první pohled, je grafické vylepšení. Part I co se grafiky týče je daleko více remake než pouhý remaster, který nevylepšuje vizuál jen kvalitnějšími texturami nebo hustší vegetací, ale mnohdy kompletně přepracovanými lokacemi a technologickými novinkami, jako je například zničitelné prostředí. V průběhu soubojů ze zdí odlétávají kusy omítky a betonu, zatímco tlaková vlna výbuchu rozbije sklo a odmrští jej do dálky.
zdroj: vlastní
Řada lokací dostala úplně nový vzhled.
Kapitolou samou o sobě jsou animace postav a zejména obličejů, které do už tak silného příběhu vnáší další dávku emocí a vše působí ještě uvěřitelněji. Využití technologií z dvojky pak umožnuje hře vybírat takové animace pohybu postav, jež se k aktuálnímu zmáčknutí tlačítek a páček nejlépe hodí, například když se prudce otočíte do nějakého směru, takže i z tohoto pohledu působí hra reálněji a moderněji. Vystavěné napětí a emoce hra udržuje také minimalizace loadingových obrazovek, které jsou nyní nahrazeny nově vytvořenými animacemi a jež slouží jako plynulý přechod mezi příběhovou cutscénou a gameplayem.
Z nových technologií si vás získá i prostorový zvuk, díky němuž můžete určit polohu nepřátel dříve, než je uvidíte, pokud jsou dost hlasití. Jde o úžasné propojení s vaší schopností vidět nepřátele „skrz“ zdi právě pomocí zvuku. Jiné než vizuální vjemy pak skvěle doplňuje i podpora DualSense ovladače, tedy zejména adaptivní triggery, které ještě více prohlubují zážitek ze střelby a haptická odezva přenášející dění na obrazovce přímo do vašich rukou pomocí vibrací. Neuvěřitelně si mě také získala perfektní práce s krví, která se po zásahu nepřítele rozstříkne po zdech a po jeho zabití se vyhrne z jeho těla a přirozeně reaguje na okolní objekty a materiály, jako je lidská kůže nebo sníh.
zdroj: vlastní
Změny ve vizuálu jsou při přímém srovnání významné, nikdy ale ne tak výrazné, aby změnily původní atmosféru daného místa.
The Last of Us Part I je tak v některých ohledech opravdu téměř jako úplně nová hra. Všichni si zážitky ze starších her idealizujeme, ovšem stačí si jen na pár minut zahrát původní verzi z roku 2013, nebo jako v mém případě remaster pro PS4 (protože úplně původní PS3 verzi nejde na PS5 spustit) a okamžitě vám bude jasné, že jinou verzi hry už zkrátka hrát nechcete. Jenže je tu ještě v úvodu zmíněné jedno velké ALE.
Nebudu zastírat, že jsem velkým fanouškem série, přesto na The Last of Us Part I, i když jsem hru dohrál jedním dechem, cítím cosi shnilého… a nejde o tlející nemrtvé nepřátele. Není pochyb o tom, že Part I je nejlepší verzí The Last of Us a autoři si se hrou dali opravdu práci. Není to žádný rychlokvašek, žádné strojové přeleštění textur, ale poctivá detailní práce s řadou inovací. Přesto jsem já i řada dalších hráčů v situaci, kdy si v roce 2013 koupili za plnou cenu původní hru, o rok později si pořídili remaster pro PS4 a nyní, v podstatě za tu stejnou hru, zaplatí opět částku v hodnotě úplně nového titulu.
zdroj: vlastní
Obličejové animace se s původní verzí absolutně nedají srovnávat. Kromě perfektního vyjádření emocí hraničící s originálním výkonem herců na motion capture natáčení jsou obličeje doplněny o stékající krev či slzy.
Ano, Part I přidává k dobru i samostatně prodávané a nutno dodat perfektní a původní příběh ucelující příběhové DLC Left Behind, na druhou stranu titul již neobsahuje multiplayerovou část Factions, přestože servery stále fungují a je dostupná skrze PS4 remaster. Můžeme vést ekonomicko-filosofické debaty o tom, kolik vývoj hry stál, a naopak jak moc je nemorální chtít potřetí plnou částku za z určitého pohledu tutéž hru. Ať už to je tak či onak, asi se shodneme na tom, že to šlo přeci jen udělat lépe. Majitelům původní hry nebo remasteru mohli autoři nabídnou za pár stovek upgrade a žádný humbuk by se nekonal.
Naprosto parádním gestem by byla bezplatná aktualizace pro všechny majitele původní hry, koneckonců letos vycházející next-gen verze sedm let starého Zaklínače bude také zdarma a podobných příkladů bychom našli více. Protože je studio Naughty Dog mazlíčkem Sony, mohla společnost klidně studio zadotovat a udělat pěkné gesto. Nesnažím se ani v nejmenším naznačit, že vývoj Part I nebyl nákladný, Sony však cenovou politiku kolem hry uchopila snad nejhorším možným způsobem. Z toho důvodu nemohu dát The Last of Us Part I maximální hodnocení, přestože hra jako taková by si ho svou kvalitou zasloužila. Nepřijde mi ale fér chtít po hráčích třikrát zaplatit plnou cenu.
zdroj: vlastní
The Last of Us je jedním z mála titulů, který je stejně intenzivní při vypjatých momentech, tak i v klidných pasážích. V obou případech budete cítit silné emoce, jen autoři zabrnkají na jiné struny.
Je tak pouze na vás, jak se k situaci postavíte. Osobně vidím jako zcela legitimní způsob počkat si na nějakou slevu. Na druhou stranu, pokud jste z nějakého podivného důvodu The Last of Us ještě nehráli, na odebraný bodík absolutně nehleďte a co nejdříve si zahrajte jednu z nejlepších her posledních deseti let.
• Zdroje: Vlastní
Závěrečné hodnocení
Tato recenze byla napsána pro PS5 verzi hry. Kopii pro recenzi poskytla společnost Sony.
Pokud jste ještě The Last of Us nehráli, kritiku ohledně ceny hoďte za hlavu a pusťte se do jedné z nejlepších her uplynulé dekády, kterou studio Naughty Dog vylepšilo všude tam, kde zub času zanechal své stopy. V opačném případě bude záležet na tom, jak moc se na hru těšíte. Jakmile ji ale vyzkoušíte, jinou verzi už nebudete nikdy chtít hrát.
Klady
Zápory
Filip Němec
My name is Filip Němec and I mostly write everything there is about game consoles. Couch playing is my thing. I'm not too picky when it comes to gaming genres, but I prefer action adventure and racing. I really enjoy the Uncharted series, and I look forward to the Half-Life 3 release.
