• Autor: Jiřina Formánková
Slovenské studio Nine Rocks Games pod hlavičkou vydavatelství THQ Nordic přináší realistický lovecký simulátor Way of the Hunter, který hráčům přiblíží zásady etického lovu zvířat na rozsáhlých, ručně tvořených mapách Ameriky a Evropy. Jaké výhody nebo nedostatky má oproti konkurenčním titulům, se dozvíte v naší recenzi.
zdroj: THQ Nordic
Skoro každý lovecký simulátor se snaží pyšnit označením realistický, ale málokdy si ho opravdu zaslouží. Od Way of the Hunter jsem tedy v tomto směru neměla velká očekávání, a předpokládala, že se bude podobně jako mnoho jiných her v žánru snažit najít fungující mix mezi realističností a stále ještě zábavnou hratelností. Nerozumějte mi špatně, Nine Rocks Games to dělají taky, ale po svém, a přídomek realistický si více než zaslouží. Ale pěkně popořadě.
Loveckou pouť odstartujete na chatě svého dědy, který už je na lovení zvířat přeci jen malinko starý a je rád za výpomoc. Přestože hra nabízí (dosti neobvykle) i plnohodnotné dějové pozadí týkající se vztahů v rodině, osobně se s protagonisty nesetkáte a příběh odhalujete jen za pomoci vzpomínek a útržkovitých informací. To ale vůbec nevadí a je pěkné, že ho autoři do hry zakomponovali, jelikož jí přidává rozměr navíc. Zprávy v notebooku na dědově stole nabídnou nejen zakázky na lov konkrétní zvěře, ale také mini příběh s nimi spojený. Dozvíte se tak, proč chce ten nebo onen člověk zrovna tohle zvíře nebo službu, takže odpadají plytké úkoly typu ulov jednoho jelena a prodej ho.
Tutoriál, který hrou z počátku provází, je s příběhem propojen a minimálně část z něj je povinná, abyste mohli spustit multiplayer, jinak ale hráče dál nic nenutí, aby příběh hlavního hrdiny Rivera Knoxe následoval. Byla by to ale podle mého velká škoda, protože právě příběh a zakázky na americké mapě dodávají hře na jedinečnosti.
zdroj: vlastní
Stává se, že největší množství zvěře uvidíte právě z auta.
Můžete se ale klidně rozhodnout lovit zvěř, kterou chcete, a celý ulovený kus zpeněžit, nebo naopak nějaké peníze obětovat, a nechat ho vypreparovat. V domovské chatě najdete předpřipravená místa jak na vycpaniny, tak trofeje. Za zmínku stojí i generování kvality paroží nebo možnost ovlivnit vlastním lovem složení a formování následné populace. Záleží na tom, jestli budete lovit přednostně samce, či samice, jak staré a tak podobně. Tedy tuhle možnost hra nabízí… hypoteticky. Pokud se totiž dopracujete stejného stupně frustrace jako já, bude jediné rozumné kritérium výběr podle klíče „beru, co je zrovna nejblíž“. Asi největší otázkou totiž zůstává, pro koho je hra doopravdy určená.
Asi je fér říct, že pro hráče, kteří se unavení vrátí z práce a chtějí si na chvíli oddáchnout u lovení zvířat... pro ty rozhodně ne. Pokud uvažujete o Way of the Hunter v téhle rovině, spaste duše a vezměte nohy na ramena. Předpokládala jsem sice, že bude potřeba trochu krotit mou přirozenou netrpělivost, ale na více jak půlhodinovou hypnotickou nudu na posedu při čekání na konkrétní zvěř jsem upřímně řečeno připravená nebyla. Ve hře sice funguje systém rychlého cestování, ale častokrát je jednoduše nepoužitelný, jelikož brzy zjistíte, že má svá dost zásadní úskalí.
zdroj: vlastní
Výhledy do krajiny jsou chvílemi dechberoucí, je ale otázka, jestli to stačí.
Abych nemusela trávit onu půlhodinu zpruzeným pozorováním ničeho, nabízela se samozřejmě možnost rychlého cestování do chaty, ve které můžete použitím postele popošoupnout čas podle momentální potřeby. Problém je bohužel v tom, že zpátky se zas tak jednoduše nedostanete. Auto totiž pravděpodobně zůstalo někde poblíž posedu (nějak jste tam přeci dojeli, že ano) a zbývají tak dvě možnosti. Buď máte hodně velkou kliku a někde v okolí místa, kam se potřebujete dostat, je tábořiště nebo další chata, kam se dá na mapě rychle přesunout, nebo, a to je častější úkaz, je v okolí houbeles a zbývá už jen se hezky po svých proběhnout. Přes takto rozsáhlé mapy je to navíc opravdu „nesmírná zábava“, která nabízí časový ekvivalent tragédie na posedu.
Vážně nechápu, proč není možnost s časem pohnout i na jiných místech než na chatách a u táboráku, když dvě hodiny ve hře spolknou více než třicet minut reálného času (no ano, z nevěřícnosti jsem to stopovala). Až tak zanícený lovec asi nebudu, aby mi sáhodlouhé skenování klacků houpajících se ve větru přišlo jako smysluplné trávení volného času. Což ale samozřejmě neznamená, že se nenajdou hráči, kteří s tím nebudou mít žádný problém. Maximum toho, co pro své nervy můžete udělat, je nastavit celkové zrychlení času, jestli si tím ale v konečném důsledku nějak zásadně pomůžete, je diskutabilní.
Co se krajiny a map týká, jsou opravdu krásně navržené a minimálně prvních pár hodin zabaví samy o sobě. Hlavně druhá mapa zasazená do podzimní Transylvánie mě hodně zaujala díky krásnému zbarvení stromů a různorodým zákoutím. Přejíždění z místa na místo v Jeepu, který je hlavním dopravním prostředkem (tedy alespoň někdy, jak už bylo řečeno), nabízí dostatek času na kochání se okolím. Na výběr dostanete hned tři, ale změna je vlastně jen kosmetická, takže si v každém z nich užijete stejný jízdní model (do kopce se potáhnete krokem) v kulise nesmírného kraválu, na který některá zvířata reagují a jiným naopak asi přijde fajn (jezevci se rádi seznamují s pneumatikami jak zaparkovaného auta, tak toho jedoucího).
zdroj: vlastní
Rozjetého jezevce můžete prodat leda tak na maso.
Nabídka zvířat je dostatečně pestrá a vybere si opravdu každý, ať už dává přednost pernaté zvěři z plání a mokřadů, vysoké nebo černé z lesů a luk, nebo vlkům a medvědům ve vyšších polohách. Každý z druhů má samozřejmě svůj denní rytmus, který můžete sledovat v pěkně zpracované encyklopedii a podle konkrétního času se přesunout na místo, které je pro lov zrovna nejvýhodnější. To samozřejmě znamená, že místa, kde se dané zvíře, pohybuje musíte nejprve objevit. Napoví okusy stromků, zválená tráva, udusané okraje kolem jezírek a potůčků a tak podobně.
zdroj: vlastní
Podle nápovědy v encyklopedii zjistíte, kdy na konkrétní místa chodí zvěř žrát, pít nebo odpočívat.
Ve hře je možnost zapnout (respektive vypnout) pomocníka jménem „lovecký smysl“, který zvýrazní jak zajímavá místa, kde se zvěř v určitou denní dobu ráda zdržuje, tak i samotná zvířata v okruhu zhruba tři sta metrů (i to, zda jsou v klidu – neví o vás, vyplašená – tuší nějakou nekalost, nebo zrovna berou do zaječích, ale k tomu asi nápovědu potřebovat nebudete). Asi jsem trochu smolařka, ale častokrát jsem měla problém najít byť i jen bobek, natožpak jeho autora. Další problém vidím v tom, že lovecký smysl občas funguje, občas ne, respektive u zvířat třeba dvě stě metrů daleko v řídkém lesíku se skupinka jednou zobrazí a vteřinu na to už ne. Působí to dojmem, jako by se celá zvířena rozplynula ve vánku nebo beze stopy propadla do hlubin zemských.
Chování zvířat je i bez toho poměrně dost nevyzpytatelné. Buď lovce zmerčí na několik kilometrů (běžná chůze je tichá asi jako když se sype kamení) nebo naopak připitoměle pobíhají v bezprostředním okolí. Pokud se to stane třeba po hodině, kdy nenacházíte vůbec žádný dosažitelný cíl, je velká pravděpodobnost, že budete z frustrace reagovat jako já a začnete hystericky pálit po všem, co je zrovna v dosahu. Hlava, břicho, kejta, všechno jedno. Doteď mi po transylvánské mapě běhá skupinka divočáků prošpikovaných olovem a všem se určitě velmi dobře daří.
Jedná se o naprostý opak Hunting Simulátoru, kde bylo možné bez potíží předběhnout zcela fit divokou ovci, nebo vábničkou přilákat jelena v posledním tažení. V Way of the Hunter máte minimální šanci dohledat i vážně zraněnou zvěř, a pokud sama po pár metrech nepadne, můžete se s ní rozloučit navždy. Sledovat krvavou stopu stejně není moc platné, jelikož zdejší zvířata mají nejspíš obdivuhodnou regenerační schopnost nebo nadpozemskou srážlivost krve.
zdroj: vlastní
Občas se zadaří i dvě kachny jednou ranou.
Výběr zbraní je sice slabší než u konkurence a nepyšní se téměř neomezenými možnostmi, na druhé straně určitě nemůžu tvrdit, že by jich bylo málo a v případě vábniček bych dokonce řekla, že je jich spíše nadstandardní počet. Nenajdete tu sice ani jeden typ luku, ale upřímně řečeno při tom, z jaké vzdálenosti jde bezpečně použít, mi ani trochu nechyběl. Pocit ze střelby je arkádovější, než by se asi dalo očekávat, ale pokud nejste vyslovení fanatici do zbraní, nepřivodí ani žádnou výraznou frustraci. Zohledňuje se samozřejmě vzdálenost, síla větru (ta minimálně) a s tím spojená energie střely.
Hodně dobře vymyšlený je systém licencí, který na rozdíl od podobných her nezohledňuje prodej odstřelu na konkrétní druh zvěře, ale na celé oblasti map. To je skutečně dobrá zpráva, jelikož se pak nestává, že máte v dohledu nějaký kapitální úlovek, na který si ale musíte nechat zajít chuť, protože jeho skolení nemáte zrovna předplacené. Pokud se do oblasti, kde už lovit nemůžete, dostanete, hra vám to dá okamžitě vědět a příště si ji můžete předplatit a vrátit se do ní kdy budete chtít.
Po každém skolení zvířete si můžete prohlédnout detailní záběry průniku kulky a anatomicky dobře zpracované tělo. Velký důraz klade hra na princip etického lovu a přiblížení zdejších (českých i slovenských) zvyků a tradic spojených s myslivostí, jako je vzdání pocty zastřelenému zvířeti. Z takových drobností jsem byla původně hodně mile překvapena, než jsem narazila na praktické zádrhely (viz ona postřelená parta divočáků).
zdroj: vlastní
Jak dobře nebo špatně se podařilo zvíře skolit, si můžete prohlédnout detailněji v záznamu.
Celkově je třeba se smířit s faktem, že mezi jednotlivými výstřely může uplynout opravdu hodně vody a vašeho času. Možná více než kde jinde je třeba používat posedy, vábničky a tak podobně. Bezcílným potloukáním se po okolí toho totiž mnoho nezískáte, a i při normální obtížnosti je potřeba trochu taktiky, abyste něco ulovili. Pokud ale máte hromady volného času a chcete co nejrealističtější zážitek, bude na místě vypnout lovecký smysl a klidně ještě zvýšit obtížnost na jednu ze dvou těžších (ve hře jsou na výběr celkem čtyři úrovně).
Vizuální stránka hry je více než povedená a na mapách najdete skutečně nádherné oblasti, kde se budete okouzleně rozhlížet okolo. Někdy je ale nutné i přimhouřit oko, protože čas od času se hlavně při jízdě autem setkáte s vypadávajícími texturami silnice, místo které občas uvidíte pouze amorfní rozšmudlanou hmotu. Občasné zubaté výčnělky větví taky moc velkou parádu nenadělají, ale jedná se opravdu o drobné detaily, které mi vzhledem k rozloze a celkovému propracování map nepřišly úplně důležité.
Zvuková stránka je o něco méně povedená, a některé výstřelky mě doslova vyděsily, když jsem se s nimi setkala poprvé. Například výrazné zesílení zvuku po příchodu k vodní ploše zarostlé vegetací, kde to znělo, jako by někdo hodně zuřivě pleskal vodu nohama proti kamení kdesi na Balatonu, přičemž hladina byla mrtvolně klidná. Totéž se opakovalo u jezera a mám vážné podezření, že každá stojatá voda má kolem sebe jakýsi neviditelný pás ve vzdálenosti zhruba dvou metrů, který má za úkol hráče ohlušit. Až na podobné výjimky je ale zvuk celkem autentický a slušně udělaný. Way of the Hunter má navíc i českou lokalizaci.
Optimalizace bohužel také nepatří ke špičce a občas můžete zažít (i na solidním PC) celkem slušnou cukatůru obrazu a drobné výpadky zvuku. Pokud nevlastníte hodně našlapaný stroj, můžete mít s optimalizací celkem problémy a výrazné snižování dohledu a dalších vizuálních parametrů je v tomto případě opravdu kontraproduktivní. Nezbývá než doufat, že na ní autoři ještě zapracují.
Uznávám, že celá recenze vyznívá dost kriticky, což ale původně nebyl úplně záměr. V žádném případě totiž nemůžu tvrdit, že se jedná o špatnou hru. Je třeba totiž přiznat, že zřejmě nejsem cílová skupina simulátoru, jako je Way of the Hunter. Hra je určená pro opravdové milovníky realističnosti (pokud odhlédneme od několika konkrétních situací, které mohou nastat) a vůbec nepochybuji, že se najde dost hráčů, kteří budou více než spokojení a budou si vychutnávat každou hodinu, kterou ve zdejším světě stráví.
Hodnocení proto berte pouze orientačně a je určeno téměř výhradně pro sváteční hráče žánru. Ostatní ať si bodík či dva přičtou k dobru. Pochválit musím hlavně hezky vytvořené mapy a precizně zpracovanou encyklopedii, kde najdete spoustu rad a podrobností, nejen co se zvířat týče. Dalším bonusem je příběh, který dodává hře přidanou hodnotu. Dalším kladem je i krásný vizuál jak přírody, tak i samotné zvěře. Jako hlavní negativum vidím skutečně hodně táhlé tempo, které ještě zhoršuje ne úplně domyšlený systém přesunu z místa na místo.
• Zdroje: Vlastní
Závěrečné hodnocení
Tato recenze byla napsaná pro PC verzi hry. Klíč k recenzi poskytla společnost Playman.
Way of the Hunter je lovecký simulátor, který zaujme hodně vyhraněnou skupinu hráčů, kteří dávají přednost co největší realističnosti. Pokud se chcete u lovení zvěře pouze odreagovat a máte rádi svižnější tempo, raději se poohlédněte jinde.
Klady
Zápory
Videohry patří mezi mé velké koníčky přibližně posledních 15 let. V redakci GEMu/Alza Magazínu jsem od roku 2017 a mezi mé oblíbené žánry patří především survivaly, RPG a adventury, ale rozhodně nepohrdnu ani zajímavými indie projekty. Z platforem dávám jednoznačně přednost PC před všemi ostatními.
|
|
Minimální HW požadavky | Doporučené HW požadavky |
|---|---|---|
| Operační systém | Windows 10 64-bit | Windows 10 64-bit |
| Procesor | AMD Ryzen 3 3100 / Intel Core i3-8100 | Intel i7 quad-core |
| Grafická karta | GeForce GTX 960 / Radeon R9 380 | NVidia GTX 2070 Super, 8 GB |
| DirectX | DirectX 11.0 | DirectX 11.0 |
| Operační paměť | 8 GB | 16 GB |
| Pevný disk | 15 GB | 15 GB |
• Zdroj: Steam (15. 8. 2022)
Chcete si ulehčit výběr? Níže pro vás máme tipy na vhodné herní počítače podle náročnosti.
Základní sestava: AlzaPC GameBox Core Mini - R5 / RTX5050 / 16GB RAM / 1TB SSD / Bez OS |
Optimální sestava: |
Sestava pro náročné: |
