Setkání Hackers Congress Paralelní Polis 2024 ve dnech 4.-6.10.2024 bylo poslední, které se odehrálo pod hlavičkou Paralelní Polis. Ta se během následujícího roku promění, protože podle svých zakladatelů se vzdálila od původní představy o kombinaci hackingu, umění a vědy – a přemění se na Second Culture, která by se měla k původním ideálům, původním „třem pilířům“, vrátit.
Příchod kryptoměn měl vytvořit nový svět nezávislý na centralizované státní moci a na ničím nepodložených fiat měnách, ale „zatím jsme vytvořili spíš kasíno složené z kódu a kapitálu“, podotkl na začátek konference Exiledsurfer. Změnila se ostatně i samotná Paralelní Polis, která už dnes nebere pouze krypto, ale také fiat měny. „Používejte krypto!“ dodal Exiledsurfer.
Hackerské setkání se tedy letos neslo v duchu rekapitulace a vzpomínání na to, kam se za posledních deset let hackerská kultura dostala, v co se změnily kryptoměny a jak se proměňuje svět kolem nás. Bylo to hořkosladké bilancování, některé věci, jako osvobození Juliana Assange, skončily úspěchem, jiní, jako zastánce volně 3D tisknutelných zbraní, Jacob Duygu aka JStark1809, za tragických okolností zemřeli – a řada aktivistů vyměnila ideály za obleky a peníze a stali se konzultanty v oblasti kryptoměn.
V neposlední řadě mě toto setkání přivedlo k úvahám o absolutním selhání západních médií, které stále misinterpretují hackerskou kulturu. Někdy, jako v případě článku o JStarkovi na Sky.com publikují otřesné pomluvy o tom, že šlo o “incela s extrémistickými názory”, ve většině případů pouze katastroficky selhávajícími ve zpravodajství, jako byla například drtivá většina informací o Julianu Assange. A pokud jde o samotnou hackerskou kulturu, dělají dnešní média to, co jim jde nejlépe – přecházejí ji mlčením.
Média nejenže zásadním způsobem zkreslují a překrucují o co hackerské kultuře jde, ale často jde vyloženě o pomlouvačné texty (smear campaign), které mají členy této kultury ponížit a zesměšnit tak, jak to vyhovuje politickému establishmentu. Když zvážíme, že ideálem předchozí generace novinářů byli lidé jako Carl Bernstein a nebo Bob Woodward, kteří se neváhali postavit i působícímu prezidentu Spojených států, pochopíme, k jak hlubokému pádu „médií svobodného světa“ došlo.
„Teď, v roce 2024, žijeme v pěkně hardcore časech,“ uzavřel úvodní slovo Exiledsurfer. „Paralelní Polis touto akcí končí, ale všechno na světě je dočasné. Každé léto už toho mám plné zuby, z podvodů, z toho, jak je to čím dál tím složitější – ale pak přijedu na toto setkání, které je pro mě něco jako Díkuvzdání plné šílených strýčků a tetiček - to mě naplňuje a znovu nabíjí. V tom, co děláme, je částečně něco krásného a něco tragického – ale nikam neodcházíme a nepřestáváme v našem úsilí. Děkuji za to, že všichni jste členy našeho kmene!“
Internet byl původně navržený jako distribuovaný, ale později, s jeho rozvojem, přišly technologie, které vedly k jeho centralizaci. „Internet začalo jako vojenský a akademický projekt komunikační sítě, která měla být dost decentralizovaná na to, aby přežila jaderný útok. Centralizace přišla ve formě DNS, alokace rozsahů IP adres a internetových protokolů,“ konstatoval Bednár. „Centralizace je dnes obsažena v samotném jádru internetových služeb.“
Vše se zhoršilo s příchodem „webu 2.0“: „Sociální sítě přináší centralizovanou kontrolu a ta limituje naše vzájemné vztahy. Stali jsme se závislými na sociálních sítích, ale ty dovolují správcům sítí naše odstavení (cancellation), pokud nás nemá ráda vláda a nebo firma, které sociální síť patří.“ To ale není jediný problém dneška. „Zvykli jsme si na to, že všechno je zdarma, ale ve skutečnosti platíme svou svou pozorností, svými osobními daty, stali jsme se sami produktem. Nástroje, které nás měly chránit proti spamu, se obrátily proti nám a získávají z nás další data – dnes se používá ověřené telefonní číslo, email a nebo číslo kreditní karty, protože klasické nástroje, jako je captcha, už nefungují. Captcha selhává, AI je v ní lepší než lidé.“
Podle Bednára je klíčové přejít na nové distribuované nástroje a technologie, jako je Reticulum Network. Reticulum je náhrada TCP/IP pro sítě typu mesh, je z principu kompletně kryptograficky chráněná a je decentralizovaná. Dá se využít v prostředí klasického internetu, wifi, I2P (Invisible Internet Project) a nebo wifi HaLow, která nabízí nižší přenosové rychlosti než klasická wifi, ale má dosah až 1 km. Funguje to i přes sériový port!
Na Reticulu je postavený úsporný komunikační protokol LXMF, který i bez IP protokolu dovoluje provoz sítí jako Nomadnet, Sideband a nebo Meshchat - a dokonce dovoluje přenášení informací pomocí QR kódů, tedy zcela bez konektivity! Sociální sítě pak nahrazuje Nostr (Notes and Other Stuff Transmitted by Relays), což „není služba, je to protokol, který nevyužívá DNS. Jako identita se využívá veřejný klíč, který není svázaný s žádným uzlem a nebo doménou, je všude a zároveň nikde, a nelze ho tedy zrušit. Tuto identitu je možné používat mnoha způsoby, nedá se deaktivovat, není kam poslat žalobu. Operátor uzlu může dostat výzvu od soudu, ale ani to nepovede ke zrušení identity.“
Jaké komunikační klienty pro distribuovanou komunikaci používat? „Pro začátečníky je dobrý základ Primal (pro Android, iOS a klasický web), další dobré volby jsou Amethyst (Android), Damus (iOS) a Coracle a Iris (pro web).“
Vlastní zprávy se zveřejňují na směřujících uzlech (relays), které fakticky „publikují“ zprávy – a to typicky tak, že se zprávy objevují na větším počtu uzlů. Placené uzly (paid relays) navíc nabízejí možnost jejich dlouhodobého ukládání. „Jednotlivé relays mohou zprávu odmítnout, ale pro vydání stačí jakákoliv relay, což systém činí odolným proti cenzuře,“ upozornil Bednár. Odolnost Nostru je vyšší než například u emailu, protože emailový server je stále možné odstavit.
Cenzura je všudypřítomnější, než se zdá: „Distribuované sociální sítě fediverse, jako například Mastodon, představují „socialistické domácí servery“, ale mimo sdílení zpráv sdílí také blocklisty. Shadowbanning (potlačení dosahu nevyhovujících autorů) je dnes u běžných médií naprostý standard. Nostr nemá žádný defaultně filtrační a nebo naopak doporučující algoritmus. Nesnaží se kontrolovat narativ, nesnaží se vás udržet v toku informací.“
Pro Nostr je charakteristická i integrace s kryptoměnami. „Propagujeme systém hodnota za hodnotu,“ vysvětluje Bednár. „Nahrazujeme lajky mikroplatbami, malými odměnami pro tvůrce obsahu. Apple z toho není nadšený, protože z těchto mikroplateb nic nemají.“ V závěru přednášky Bednár popisoval různé služby, programy, ale i hardware pro Nostr, například zařízení pro podepisování zpráv, které se připojuje k PC. Nostr má ale také svoje limity, na které upozornil: „Klíče se nedají měnit, jestli vám unikne privátní klíč, budete si muset založit novou identitu.“
Nostr je podle něj příkladem, proč je lepší navrhovat protokoly než aplikace: „Díky protokolům je možné vymýšlet a navrhovat nové způsoby použití, které ze začátku nikoho nenapadly.“ Důležitá je přitom náhrada tradičních sociálních sítí: „Současné sociální sítě jsou jenom o udržení vaší pozornosti a o cenzuře. Neustále se vás pokouší udržet v kolečku, ze kterého těží vaši pozornost a tu prodávají zadavatelům reklamy.“
Obavy ze shadowbanningu a nebo přímo ze zrušení účtů přitom vedou tvůrce k autocenzuře. „Nový systém hodnota za hodnotu zbavuje tvůrce obavy ze závislosti na sponzorech, není tu žádný strach z toho, že by jejich účet mohl být smazán. Jde o maximalizaci svobody slova, všechno je možné – tedy až na to, že uzly často nedovolují publikovat porno,“ dodává pobaveně.
„Nostr není náhrada Twitteru, nebojte se na něm být nudní! Je na vás co budete sdílet – a je na vás, čemu budete věnovat svou pozornost. Nikdo vás necenzuruje, nefiltruje. Můžete se nalogovat s veřejným klíčem někoho jiného a sledovat to, co publikuje – ale je tam máloco, co by se dalo ekonomicky vytěžit. Experimentujte – a nebojte se být nudní!“
Rosenberg začal shrnutím toho, co se dělo v komunitě během posledních let: „Udělali jsme spoustu kreativních oprav různých věcí.“ Jak ale takové věci opravit – a hlavně jak to udělat včas? Podle Rosenberga je dokonalým příkladem hokejista Wayne Gretzky: „Nebyl ani největší a ani nejrychlejší, ale dokázal se dívat dopředu a věděl, kde bude puk. Díky tomu tam byl právě včas – a přesně tato schopnost odhadovat budoucnost z něj udělala nejlepšího hokejistu. Podobně i my musíme uvažovat o dva kroky napřed a hackovat s předstihem to, co teprve přijde.“
Nejdůležitější jsou podle něj ideje. „Ideje ovládají celý svět. V Mezopotámii vznikla idea státu řízeného vládcem – a tahle idea nám zůstala dodnes.“ Podle Rosenberga žádné zlo nedokáže přežít přímou konfrontaci s dobrem, proto zlo je závislé na matení a klamání. Naštěstí pro něj to jde v lidské společnosti snadno, protože „všechno, co zahrnuje lidi, je v menší a nebo větší míře zmatené.“
Matení se projevuje v tom, že se mění obsah pojmů, které zdánlivě vyjadřují něco jiného. „Idea kradení není zrovna skvělá, ale když to nazveme daně, vypadá to mnohem přijatelněji. Otevřené plundrování už dnes není lákavé – a není snadné přesvědčit lidi, aby konali otevřené zlo. Aby lidé dělali zlo, musíte je oklamat tím, že jim řeknete, že za tím stojí vyšší, důležitější hodnoty.“ Stát tak potřebuje vytvářet legendy o své nezbytnosti: „Musí mít skvělé legendy, děsivé legendy, propagandu, která vede k poslušnosti, která nám říká: Musíte přece podporovat stát! Tohle funguje, je to levnější než velké mýty – a mnohem efektivnější.“
Klíčové je podle něj hackovat ideje státu – a při té příležitosti připomněl báseň Percy Shelleyho Ozymandias: „Každý stát nakonec padne. Co budete dělat potom? Koho budete bránit? Svou rodinu, své sousedy – ale asi ne státní organizace.“
Klíčové je přitom zbavit se setrvačnosti v poslušnosti. „Pokud lidé začnou používat skutečné (míněno krypto) peníze, systém přijde o možnost svými penězi motivovat lidi. Pokud lidé začnou vzdělávat svoje děti doma (homeschooling), tak systém přijde o předprogramované jedince. Pokud lidé začnou používat anonymní komunikace, tak systém pro manipulaci míněním přijde o svoje data. Pokud ze systému vypadnou třeba jenom dvě procenta populace, celkový dopad bude mnohem větší než dvě procenta.“
Rosenberg poté diskutoval věc, které říká „prvotní bariéra“ (prime barrier): „Lidé si stěžují na systém, ve kterém žijí, ale nakonec nenajdou schopnost odolat a přestat poslouchat. Většinou se pokoušejí spíš problém obejít, než aby ho skutečně řešili. Snaha vzepřít se vytváří sociální nepohodu, sociální bolest – a to je podvědomý argument pro to, aby člověk zůstal poslušný. Celý mechanismus sociálního konformismu je hormonální, je vrozený: Snaha rebelovat přináší nepříjemné pocity.“
Mechanismus, který pomáhá prorazit tuto bariéru, je podle něj víra: „Mít víru, mít smysl, mít silný pocit potřeby něco udělat se svým životem, vám dává obrovský rezervoár energie, ze kterého budete moci těžit, až to bude potřeba. Víra vám dovolí překonat těžké časy.“
Poté se Rosenberg vrátil k věcem, které se už podařilo změnit. „Hacknuli jsme obchodování – a to se nám podařilo opravdu dobře. Ze začátku kryptoměny chápal málokdo, ale stanovili jsme a vedli debatu, která se dnes mění v politickou debatu. Blíží se americké volby – a už se tam objevují výroky jako „on bude podporovat bitcoin!“ Také jsme úspěšně začali hackovat vzdělávací systém, jako například domácí vzdělávání v USA.“
Novou oblastí, ve které je třeba začít působit, je hackování imaginace. „Imaginace světa se zásadně změnila po objevení Ameriky: Najednou tu bylo nové místo, kam se mohli odebrat všichni dostatečně praštění lidé!“ Stejný efekt měla podle něj cesta na Měsíc: „Jenom si to představte, v roce 1969 jsme měli lidi na Měsíci!“
V poslední době se dostáváme do situace, která je vlastně nesmírně pozitivní: „Žijeme v období nadprodukce, pěstujeme více obilí, než dokážeme zkonzumovat. To vedlo k tomu, že od roku 1800 cena obilí masivně poklesla, dříve se musela vynakládat na výživu mnohem větší část platu. Máme schopnost nabídnou lékařské služby pro všechny, kapacita není zásadní problém.“
Experimenty s světem nadbytku (post-scarcity) ukázaly, že zbavit lidi existenčních starostí přináší velké výhody: „Ukázalo se, že nižší existenční stres vede k o patnáct procent nižšímu počtu chyb, o jedenáct procent rychlejším odpovědím a zvýšení pozorovaného IQ o 13-14 bodů!“ Podobné efekty se podle všeho staly už v minulosti. „Před dvěma miliony let se u předků lidí začal zásadně zvětšovat objem mozkovny – a my nevíme přesně proč.“
Zásadní věcí, kterou je podle Rosenberga potřeba hackovat, je lidská komunikace. „Naše řeč a hlavně naše myšlení je svázané v hodnotách dominance. Máme potřebu neustále určovat, kdo je vítěz a kdo je poražený, kdo má pravdu a kdo ne, kdo dominuje a kdo je podrobený.“ Proto je potřeba měnit tuto perspektivu, dát lidem šanci přehodnotit svoje jednání, dát jim šanci ke změně.
Přitom je třeba zachovávat si optimismus: „Každý revolucionář byl optimista. Pokud jsme kvůli něčemu nespokojení, není to ani tak stav světa, jako spíš pomalé tempo, kterým se mění k lepšímu. Máme v sobě základy naší budoucnosti – a musíme jim otevřít dveře, pustit je do světa.“
V diskusi přišly na řadu otázky týkající se sociálních médií. „Sociální média strhávají vaši pozornost, berou vám vaše vlastní myšlení a vytvářejí omezené a moderované prostředí, ve kterém můžete reagovat jenom podle jejich pravidel, to je velice špatné. Slouží ke zmasovění lidí, vytvářejí z nich masu, která se dá lépe kontrolovat. Ano, je to velký problém, ale tyhle sítě tu nebudou věčně.“
Zajímavou otázkou byl také koncept práv. „Stát a jeho instituce ovládají velké peníze. Assange udělal chybu, protože si myslel, že právo ho bude podporovat a chránit. Je ale otázkou, jestli to je skutečně chyba kapitálu – někdo zákony kupuje, jiný je prodává, je to v podstatně transakce. Někteří lidé si nechali napsat zákony na míru, zaplatili si za to.“
To ale neznamená, že bychom se bez pravidel zcela obešli: „Neomezený trh, kde je možné úplně všechno? No to asi ne! Musíme mít nějakou morálku, ale to nutně neznamená, že musí být otištěná v zákonech. Důležité je přestat hrát (státní) hru a podporovat přímo ty lidi, které máte rádi.“
Max Hillebrant, známý kryptoanarchista a aktivista v oblasti kryptopunku, měl tentokrát abstraktnější až filozofickou přednášku, která se týkala obecné strategie, jak prosadit hodnoty kryptopunku do praxe. Zabýval se hlavně konceptem příběhů: „Příběhy (stories) jsou vlastně ideje, které můžeme implementovat v budoucnosti. Jaké jsou ale způsoby a strategie, jak je implementovat?“
Základním problémem současnosti je podle něho důvěra. „Začali jsme používat systémy založené na pověsti (reputation) pro budování sítí založených na důvěře a na přátelství. To nám dovoluje otevřenou diskusi.“ Při budování kryptopunku je ale třeba mít na paměti, že v něm vlastnictví nehraje příliš důležitou roli: „Kód, který vytváříme, není náš. Je to pouze vzorec, který vytváříme v realitě – a každý by z něj měl mít prospěch. Open Source nám dovoluje vzít existující řešení a stavět na něm. Dovoluje nám kontrolovat a měnit kód, dává nám to skutečnou kontrolu nad stroji, což je důležité pro bezpečné systémy. Častým cílem vývojářů je vytvářet nástroje, které dávají ostatním jenom naprosté minimum informací, ale my jsme ukázali, že můžeme navrhovat otevřené služby, aniž bychom přetěžovali ostatní zbytečnými informacemi. Naším cílem je vytvořit asymetrickou výhodu pro uživatele, ne pro vývojáře.“
Pokud jde o otázky bezpečnosti, je jasné, že nikdy nemůže být zcela dokonalá. Hillebrant vidí dobrou bezpečnost právě v tom, že zvýhodňuje uživatele proti útočníkovi: „Obrana musí být levná a útok na systémy musí být velmi nákladný. Pokud útočník nedokáže na útoku vydělat dost na to, aby mu to pokrylo náklady na průnik, tak zbankrotuje. Tuto asymetrii naštěstí v kyberprostoru umíme udělat.“
Pokud jde o spory v komunitě, je důležité rozvíjet spolupráci: „Sdílené rozhodování je základem pro spolupráci na velkých projektech. Pokud jde o spory, vyjednávání a deeskalace konfliktů je jednodušší než to, že se zasekneme a budeme spolu bezhlavě bojovat. To nám dává rychlost a rychlost je velikou výhodou. Musíme stále pokračovat a tvořit nové věci!“
V současnosti se pracuje hlavně na problémech s omezeným soukromím bitcoinu. „Problémy s nedostatečným soukromím bitcoinu řeší eCash, což je čtyřicet let stará myšlenka. Abychom mohli přežít, musíme decentralizovat celý systém a zajistit, aby byl dost robustní tak, že nebude vadit, když jakýkoliv z vývojářů ukončí svou spolupráci. Kryptograficky chráněné peníze jsou základ, ale některé technologie, jako zero knowledge proofs jsou zatím pořád ještě nové, i když pokrok v této oblasti byl za posledních pět let ohromující. Musíme se vrátit k základům bitcoinu a jeho protokolu a vylepšit ho.“
Pokud jde o státní restrikce, „vlády zakazují jenom to, co je dostatečně populární. Některé technologie jsou zakázány v některých jurisdikcích, ale jurisdikcí je opravdu mnoho. V současnosti se setkáváme s diskriminací lidí, kteří používají anonymní měny – bicoin privátní není a to začíná být problém. Problém je v setrvačnosti, lidé nepoužívají nejnovější funkce protokolu, každý, kdo se odklání od normy je znevýhodněný. Řešením je tvorba alternativ, ale to zanechává většinu lidí, kteří teprve zvažují přechod z fiat měn, ve zranitelné pozici. Opravdu si myslím, že by lidi měli být víc naštvaní na současnou státní legislativu a regulace.“
Pokud jde o technologie podporující svobodu, za zásadní považuje Nostr a nové technologie založené na zero knowledge proofs. „Je třeba popadnout nástroje a začít dělat! Kryptopunk není jenom pro vývojáře, ostatně já nejsem vývojář. Je tu spousta věcí, řada aspektů, které se týkají analýzy, koordinace, je tu spousta práce, která nevyžaduje, abyste napsali jediný řádek kódu. Dvě svoje knihy jsem namluvil a udělal jsem z nich audioknihy, osobně mám poslech radši než čtení. I to je cesta, jak naší věci pomoci, cesta, která nevyžaduje programátorské schopnosti.“
Exiledsurfer se věnoval volným úvahám o minulosti Paralelní polis, hackerských setkání a komunity obecně. Vzpomínal přitom na to, jak „Smuggler často jenom seděl a volně rozebíral úvahy“ – a tentokrát udělal něco podobného.
„V létě se mi často stává, že mám všeho nějak dost – a potom jedu sem a mám spoustu inspirativních rozhovorů se skvělými lidmi,“ konstatoval. „Tenhle rok byl těžký: S Assangem to nevypadalo dobře, spousta aktivistických hackerů skončila za mřížemi. Ale kontakt s nastupující generací mě změní z nevrlého starce křičícího na mrak a dává mi nový optimismus.“
Hnutí se podle něj změnilo tím, že ztratilo řadu společných hodnot. „Měli bychom se zaměřit na menší autonomní skupiny. Ostatně už Dunbar nám říkal, že si stejně nedokážeme udržovat větší počet vztahů.“ (Dunbarovo číslo, navržené britským antropologem Robinem Dunbarem, říká, že lidé dokážou mít vztahy se zhruba 150 jinými lidmi.) „Každá kolonizace začínala malými skupinami. Kolonisté byly malé skupiny, nanejvýš desetitisíce lidí,“ konstatoval. „Amerika vznikla zespoda nahoru, vznikla z jednotlivých komunit a států. Dnes skoro všechno kontrolují federálové – a to mi přijde děsivé.“
Hackerské hnutí by se mělo podílet na opačném procesu, na tom, aby stát byl slabší a jednotlivé regiony silnější a odlišnější. Zdroj svého optimismus vidí v tom, že hnutí dokáže opravovat samo sebe: „Vidíme naše chyby okamžitě, takže máme výhodu v tom, že je taky můžeme opravovat velice rychle.“ Přesto je celkové tempo změny pomalé: „Předpokládali jsme, že změny společnosti budou rychlé, ale ve skutečnosti jsou velice pomalé. Přesto jsem vděčný za to, že se můžu na podobných změnách podílet, že je můžu sám zažívat. Je skvělé, že se můžu podílet na těchto změnách!“
Mitch Altman je hackerský aktivista, který stojí za zařízením TV-B-Gone, kapesním udělátkem, které dokáže vypnout a nebo zapnout prakticky každou televizi – a které bylo specificky navrženo proto, aby vypínalo televize ve veřejných prostorách, jako jsou restaurace a nebo bary. Altman pracoval v Silicon Valley a zabýval se celou řadou moderních technologií, například se už v osmdesátých letech zabýval virtuální realitou.
Člověk by řekl, že jako úspěšný technik a vynálezce, který pracoval v Silicon Valley, samotném srdci technologického světa, by měl být šťastný. „Ale to nebyla pravda. Od začátku svého života jsem žil s depresemi,“ konstatoval. „Máme tak málo kontroly nad svými vlastními životy, nemáme kontrolu nad našimi pocity a emocemi a jenom malou kontrolu nad našimi vlastními myšlenkami. Na druhou stranu máme naprostou kontrolu nad tím, co si zvolíme. Všechno kolem nás je dočasné, včetně našich vlastních životů – a také Paralelní Polis,“ pokračoval s nadsázkou. „Máme jenom omezený čas na to, abychom udělali to, co udělat máme, jenom omezený čas to, abychom se učili a zkoumali – jenom ten čas, dokud jsme živí.“
Samotná volba má také svoje meze: „Volba je nesmírně mocná věc, ale velmi často neděláme svoje volby vědomě. Už jako děti děláme volby, často kvůli naší vlastní výchově.“ Altman pokračoval vyprávěním o svém příteli, jehož otec mu celé dětství říkal, „že nikdy nic nedokáže“ – čímž myslel, že „nevydělá velké peníze“. „A to se propsalo do jeho života, celou dobu se snažil vydělat peníze, celou dobu bojoval se svým otcem, který byl už dávno mrtvý.“
Co ale znamená, že chceme udělat něco velkého? „Jako levice se snažíme bojovat s útlakem,“ konstatoval. „Jako děti chceme především uznání od svých vlastních rodičů. Chceme být slavní, ale mnoho lidí je slavných z důvodů, které nechceme napodobovat. A je vůbec dobré být slavný?“ Altman popisoval životní příběh svého známého, který „se cítil konečně slavný, protože ho poznávalo více než půl milionu lidí“, mezi nimiž se ale našli i blázni, kteří mu začali vyhrožovat. Nakonec jednoho z nich chytila policie s pistolí – a byla tam šance, že svoji vyhrůžku splní – a tak se jeho známý přestěhoval do jiné země, kde není tak známý a dává si velký pozor na svoje soukromí.
Co ale znamená, že chceme udělat něco velkého? „Jako levice se snažíme bojovat s útlakem,“ konstatoval. „Jako děti chceme především uznání od svých vlastních rodičů. Chceme být slavní, ale mnoho lidí je slavných z důvodů, které nechceme napodobovat. A je vůbec dobré být slavný?“ Altman popisoval životní příběh svého známého, který „se cítil konečně slavný, protože ho poznávalo více než půl milionu lidí“, mezi nimiž se ale našli i blázni, kteří mu začali vyhrožovat. Nakonec jednoho z nich chytila policie s pistolí – a byla tam šance, že svoji vyhrůžku splní – a tak se jeho známý přestěhoval do jiné země, kde není tak známý a dává si velký pozor na svoje soukromí.Určitým paradoxem bylo, že Altmanovi největší známost přinesla právě TV-B-Gone: „V té době mě zvali na rozhovor do mnoha televizí,“ smál se. „Problém je v tom, že známost z vás udělá cíl – a to opravdu není legrace.“ Pokud se stanete známými, musíte počítat s tím, že se na vás nalepí spousta lidí, kteří vaši slávu budou chtít použít k tomu, aby se sami stali známými. „Stalo se mi, že jeden můj bývalý známý využil moje kontakty z LinkendIn a posílal jim maily obsahující pomluvy o tom, co jsem mu prý udělal, protože si na to prý po letech vzpomenul.“
Podstatné je, že bychom si neměli dělat příliš těžkou hlavu z obtíží. „Mrzí vás to, že jste přišli o příležitosti, že jste zažili těžké časy? Budete si to pamatovat, ale budete si to pamatovat jenom vy. Nemá smysl moc plánovat, vždyť už Lennon říkal, že život je to, co se vám stane ve chvíli, kdy máte úplně jiné plány.“
Altman se vrátil ke vzpomínkám na vlastní dětství, které nebylo lehké. „Ve škole jsem dostával nakládačku skoro každý den – za to, že jsem teplý, za to, že jsem byl mizerný v tělocviku, naše kultura byla hodně soutěživá. Rodiče také trpěli depresemi a nebyli mi schopní pomoct. Ale právě tahle zkušenost se šikanou mi dala schopnost soucítit se spoustou jiných lidí.“
Fakt, že uvažoval vždy po svém, mu pomohl později, pomohl mu ve chvílích, kdy se zabýval svými vlastními návrhy a vynálezy. „Uvažování samotné vám moc s vlastním životem nepomůže. Jak najdete vlastní smysl života? Dotýká se nějak životního štěstí? Co nás vlastně motivuje – uznání ostatních, jejich pozornost, naši vlastní partneři? Potřeba růst, potřeba pomáhat, potřeba vyhýbat se potížím? Možná to není žádná z těchto věcí – a nebo to jsou naopak úplně všechny.“
Velký problém se týká toho, že v životě vlastně hrajeme role. „Většina lidí nehledá uznání sama pro sebe, pro svoje pravé já, ale spíš pro tu masku, kterou si nasazují. Děláme to, co po nás ostatní chtějí, to docela dobře funguje i v dospělosti. Dítě chce spíš uznání od svých rodičů a učitelů.“
Zabýval se i otázkou studu. „Stud – co to vlastně znamená? Kulturu od kultury se to liší, pokaždé to je jiné, ale význam je převážně negativní. Vyrůstal jsem v Chicagu, to je založené na kultuře společenského konformismu, kdo je jiný, tomu se vysmívají. Stud je problematický, protože nás jím manipulují – politici, marketéři. Nepatříte k těm cool dětem proto, že je vaše politické přesvědčení jiné a nebo nekupujete produkty, které po vás kupovat chtějí.“
Tato filozofie vede k životní pasti. „Pokud jste závislí na vnějším uznání, potřebujete víc věcí, potřebujete víc peněz a tak pracujete víc. Tím se vytváří cyklus založený na uznání ostatních – a to je v podstatě forma závislosti. Ve finále to může vést k popření vašeho skutečného já, všechno, co budete dělat, bude určitá forma vyhýbání se vašemu skutečnému já.“
Ale co s tím dělat? „Zlozvyků se ve skutečnosti nikdy nezbavíte, leda že by vám snad udělali lobotomii,“ smál se. „Můžete je ale redukovat tak, že se stanou zcela bezvýznamnými. Allen Watts měl výborné přednášky o meditaci. Meditace je nesmírně silný nástroj, ale dětem nepomáhá, protože ty nechápou její význam.“/p>
Každý věk má svůj vlastní mechanismus, jak se vyrovnat s realitou. „Jako teenager jsem měl potřebu mít neustále pravdu,“ konstatoval Altman. „Dnes vím, že to byla snaha nějak se srovnat s realitou, ale nebyla to moje vědomá volba. To období mě naučilo vést spory, hádat se, ale dnes už vím, že opravdu není nutné, abyste pokaždé vyhráli.“
Dalším problémem, se kterým se potýkal, byla zuřivost. „Zuřivost není pouhý vztek,“ konstatoval. „Můj otec si přinesl záchvaty vzteku z války v Koreji. A to nějak vedlo k tomu, že v naší rodině byly emoce zakázané, zvláště vztek. O to víc mě překvapily ty tři případy, kdy otec dostal zdánlivě náhodné záchvaty zuřivosti. Během mého pobytu v Indii jsem jsem naučil pracovat se svým vlastním vztekem a dát mu průchod přijatelnějšími způsoby.“
Jiným formujícím zážitkem byly závislosti. „Ze svých vlastních závislostí jsem se naučil hodně,“ konstatoval. „Většina mi toho ale víc vzala než dala. To ale neznamená, že by mi nic nepřinesly. Moje závislost na televizi bylo přesně to, co mě inspirovalo k TV-B-Gone, nakonec jsem prodal 880.000 těchto zařízení.“
Zajímavým životním aspektem je rozum a racionalita. „Jako geekové zneužíváme naši racionalitu, považujeme ji za příliš důležitou. Může být pro nás užitečná, ale vždycky nepomáhá. Tak například když si kladete otázku, zda máte odejít ze své současné práce, tak vám moc nepomůže, to není otázka, kterou by vyřešil váš intelekt. V mém věku už nechci mrhat zbytkem svého času, chci dělat to, co mám rád.“ K tomu Altman zmínil, že v Americe je nejvýnosnějším odvětvím armáda – a že když začínal jako inženýr, tak si je celkem jistý, že u všeho, co vytvořil, šéfové zkoumali, jestli se to nedá prodat armádě: „Na tom jsem se nechtěl podílet a proto jsem odešel.“
Pokud jde o celkové shrnutí jeho životních zkušeností, je celkem jednoduché: „Všechno je dočasné. Měli bychom dělat ty věci, o kterých si myslíme, že jsou správné. Máme kontrolu nad svými volbami, ale to neznamená, že ovládáme to, jak to nakonec dopadne. I když se cítím opravdu mizerně, stále můžu udělat něco pro svůj vlastní život a pro život těch ostatních. I tak je život magický a jsem za něj vděčný.“
Mezi dotazy se ho zeptali, kdy vlastně přijde dospělost: „Čekám na to, až se budu cítit jako dospělý, ale to stále neděje. Mám ještě čekat?“ Altman na to pobaveně odpověděl: „Ve skutečnosti sám nevím, co budu dělat, až dospěju. (Je mu 67 let.) Můj život se nezměnil, to můj pohled na něj se změnil.“
Ryan začal svou přednášku neobvykle: Vysvětloval, co se myslí pod hardcore mode na příkladu Minecraftu. „V hardcore módu platí jiná pravidla: Máte jeden život, jeden pokus. Buď se to povede a nebo ne.“ Zkoušel pracovat pro centrální banky, ale ty se adaptují příliš pomalu, proto se začal zajímat o kyberpunk a o věci, jako je anonymní elektronická hotovost zajištěná zlatem.
V Iráku strávil sedm let, kdy v Bagdádu pomáhal vzniku místních poskytovatelů internetu (ISP). „Antény se umisťovaly na protiletadlovou věž, museli jsme je tam dostávat jeřábem!“ Začal se zaměřovat na otázky počítačové bezpečnosti a poté se přesunul do Ruska, kde se pokoušel prodávat zabezpečené notebooky. Ty byly určené na jedno použití (single trip chromebooks) a byly navržené tak, aby se daly po použití zničit, protože panovala obava z toho, že do nich bude nainstalován malware a nebo instalováno sledovací zařízení. To pochopitelně nebylo moc ekologické, ale ani obchodně moc úspěšné. „V té době jsem začal pracovat pro krypto nadace,“ shrnul toho dramatické období.
Počítačová bezpečnost byla přehlížená, i když byla stále důležitější. „Ozařovací zařízení Therac mělo chybu, která doslova radiací upekla lidi, byly tam lidské oběti.“ I dnes dokazují incidenty jako Crowdstrike (který nazýval „Clownstrike“), jak celkem banální chyba dokáže vyřadit velké počítačové systémy. „To je ideální cíl pro hackery,“ konstatoval. „Pokud chcete napadnout systém, vyberete si ty nejjednodušší cíle (low hanging fruits). Děláte základní penetrační testy – a nakonec budete úspěšní, je to jenom otázka času.“
Za většinu problémů podle něj mohou jednoduché příčiny, i když to, že jsou jednoduché, neznamená, že je jednoduché je opravit. „Základem je sociální inženýrství, to je za polovinou všech případů,“ konstatoval. „Zkoušíte, jestli budou lidé v organizaci reagovat na emaily a klikat v nich na odkazy.“ Mezi další významné postupy patří testování, zda má systém patchované známé zranitelnosti, hledání chyb v heslech (příliš jednoduchá, znovu používaná…) a nebo zranitelnosti typu stroj-stroj, kdy napadený stroj má přístup k aplikačnímu rozhraní jiného systému, který ještě napaden nebyl.
Při útoku se hledá nejslabší článek (weakest link), který může být pro cíl kritický. „U Amazonu byl nejslabším článkem mechanismus ověřování platnosti kreditní karty, ze kterého se dala vytěžit užitečná informace. Výborným cílem pro hackery jsou prodavači, ti se moc nesnaží hlídat bezpečnost, ale prodat toho co nejvíc, protože jsou hodnocení podle toho, co prodají. Špatně placení zaměstnanci, zvláště ti, kteří se zabývají bezpečností, pro vás mohou být cennými spojenci.“
Většina útoků má ekonomické motivy, ale rozhodně ne všechny. „Spousta lidí zkouší napadat weby jenom proto, že je to baví,“ konstatoval. „Dnes navíc mohou spáchat mnohem větší škody, protože se dá odnést tak velké množství dat, že by to ještě před deseti lety bylo zcela nepředstavitelné.“
Pro současné útoky je typické, že často trvají velice dlouho, někdy celé dekády - a jsou podle všeho sponzorované státními entitami, které mají dost peněz a prostředků. Často mají dlouhé období přípravy a využívají komplikované útoky využívající celého řetězce zranitelností. Najdeme i poměrně jednoduché a levné útoky – a i když jsou většinou zamířené na konkrétní cíl, rozhodně se nevyhýbají kolaterálním škodám.
V minulosti ale byla často obrana úspěšná – a využívala rafinované triky. „Za války ve Vietnamu se používala taktika zvaná Elder Son, která spočívala v tom, že když se našla skrýš zbraní Vietcongu, tak se část munice upravila tak, aby vybuchla a způsobila zranění. To vedlo k tomu, že Vietcong přestal věřit zásobám své vlastní schované munice.“ Podobné taktiky se používaly i ve Studené válce: „Sověti se pokoušeli o reverse engineering čipů, takže se jim dodávaly poněkud vadné díly, které po replikaci nefungovaly. Asi největším kouskem byl projekt Azorian z roku 1974, což byl šílený projekt CIA na vylovení potopené sovětské ponorky maskovaný historkou, že jde o snahu těžit magnézium ze dna moře.“
Podobné snahy pokračují v neztenčené míře i dnes. „Snowden nám ukázal, že všichni neustále sledují všechny,“ konstatoval Lackey. „Někdy se i provádí fyzické kyberútoky, jak se ukázalo v případě centrifug pro iránský jaderný program. Ty byly naprogramované tak, aby měnily parametry své práce tak, aby se rychle opotřebovaly a nakonec selhaly.“ Nejposlednějším podobným útokem byl pagerový útok na členy Hizballáhu během probíhajícího konfliktu, který provedl Izrael upravenými pagery, které obsahovaly tři gramy výbušniny PETN (pentrit). (Jiné zdroje mluví o šesti gramech.)
V boji s kybernetickými útoky přece jenom slavíme některé úspěchy. Patří mezi ně kryptografická ochrana záloh a nebo příchod jazyků zvyšujících ochrany paměti (memory safe languages), takže většina současného softwaru je relativně odolná vůči útokům směřujícím na paměť. Překvapivě pozitivním faktorem je plánované zastarávání (planned obscolence), která vede k tomu, že si uživatelé nakonec musí vyměnit svoje stará a už neudržovaná zařízení za novější, která jsou ještě patchovaná. Vzestup biometrie vede k tomu, že biometrické logování nahrazuje často používaná slabá hesla, dnes je také standardem dvoufaktorové ověřování. Důležité jsou také odměny za nalezené chyby (bug bounties), které zvyšují motivaci lidí hledat neznámé chyby v softwaru.
Velkým rizikem stále zůstávají útoky zevnitř organizací (insider attacks), které se u superzabezpečených organizací řeší kompartmentalizací, tedy rozdělením na více oddělených celků. „To ale vede k tomu, že v podobných organizacích prostě neexistuje spolupráce.“
Rizikem jsou také vládní nařízení, která například Apple nutí odstraňovat VPN z AppStore a nebo otevírat uzavřený ekosystém. Zásadním problémem je využívání cloudu: „Když nějaká strana požádá o vydání vašich dat, tak se to ani nedozvíte. Cloud je zásadní problém a pokud ho používáte, může se vám stát spousta špatných věcí, zvlášť když na něj ukládáte nezakryptovaná data.“
„Perspektivní je napadení na úrovni výroby a dodavatelského řetězce,“ konstatoval Lackey. „Když si představíte, co se dá umístit třeba do grafické karty a nebo do paměťového řadiče, tak jsou možnosti útoku tohoto typu v podstatě neomezené.“ Možnosti identifikovat takový typ útoku jsou pro většinu lidí velmi omezené: „Je velmi těžko určitelné, jak bezpečný hardware ve skutečnosti je - a to i když si na to pořídíte rentgen – ty jsou na Ebayi mimochodem často docela levné. Ale i s takovým vybavením je velmi obtížné zkoumat fyzický hardware.“
S čím dál širšími možnostmi vzdálené správy je třeba zamyslet se nad tím, kdo opravdu kontroluje váš hardware. „Komu například patří váš telefon?“ zeptal se. „Pokud používáte firemní telefon, znamená to, že mají přístup k vašim fotografiím? A co se stane, když vás vyhodí? Mají možnost smazat vám na dálku zařízení? V současnosti sedí ve vězení lidé proto, že si zazálohovali citlivá data přes iCloud. První věc, které byste se měli zbavit, je váš účet na Google. Tyhle nástroje slouží hlavně k masovému sledování. A pamatujte – i když si připadáte nedůležití, nemusíte být sami ve skutečnosti pravým cílem útoku. Můžete být třeba jenom sekretářka – ale i tak se můžete stát mezikrokem v útoku na společnost, pro kterou pracujete.“
Amir Taaki je bitcoinový vývojář, který pracuje na technologiích ochrany soukromí a který mimo jiné udělal první kryptosměnárnu v Británii. Svou přednášku věnoval památce JStarka1809, kurdského aktivisty žijícího v Německu, který vyvinu FGC-9 (Fuck Gun Control 9mm), funkční a z větší části 3D tisknutelný samopal, který se dá sestavit z komponent, které se dají legálně koupit v EU.
DarkFi je nový Layer 1 blockchain, který se orientuje na anonymitu. „Pseudonymita nestačí, potřebujeme silnou anonymitu!“ Cílem DarkFi je nabídnout anonymním vývojářům silné nástroje pro tvorbu jejich vlastních anonymních aplikací.
Pojem DarkFi se vztahuje k roku 2013, kdy měl ředitel FBI James Comey přednášku s názvem „The Going Dark Problem“. V ní upozorňoval na to, že po krizi se Snowdenem začalo stále více lidí používat kryptografii, „což vedlo k prosazení technologií využívaných kriminálníky“: „Zákon není schopen držet krok s technologií a to vytváří trhlinu, která se stává závažným bezpečnostním problémem pro společnost. Říkáme tomu going dark.“ („Unfortunately, the law hasn’t kept pace with technology, and this disconnect has created a significant public safety problem. We call it „Going Dark“.)
K podobným technologiím směřovalo kryptopunkové hnutí už delší dobu – a souvisí nejenom se zvýšeným zájmem státních organizací o sledování, ale také o komercializaci bitcoinu, který „přivedl v roce 2012 spoustu lidí v kvádrech, expertů na marketing, kteří se postarali o širší akceptování kryptoměn, ale zároveň se pokusili vzít kontrolu nad nimi z rukou kryptoanarchistů v podobě Bitcoin Foundation“.
V roce 2013 tak vznikla Dark Wallet založená na anonymní verzi etherea, za jejímž vznikem stojí známý jak Amir Taaki, tak i zbraňový aktivista Cody Wilson. Zatímco mainstreamová média varovala, že taková aplikace „zjednoduší praní špinavých peněz“, skutečným cílem jejích tvůrců bylo obnovit anonymitu a svobodu, vytvořit nástroj, který bude pro státní organizace neproniknutelný. „Vlády začaly zavírat naše přátele – a tak jsme se rozhodli udělat nástroj, který bude odolný proti útokům a nebude ho možné zakázat. Neustále mluví o potřebě regulace plateb a svobody slova, ale svoboda slova znamená svobodu veškerého slova! (Free speech is all the speech!)“
Amir Taaki se ostře vymezuje proti snaze o čím dál tím větší kontrolu. „Vidíme hodně zvláštních událostí, spoustu podezřelých úmrtí. Oni (lidé z vládních organizací) vědí, že éra globalizace končí, ale stále vymývají mozky lidem, kteří nedokážou pochopit, jak by mohli žít jinak. Proč by lidé měli mít schopnost komunikovat anonymně? No, takhle jsme to dělali v devadesátkách! Vymyli je tak, že lidé věří, že jim bezpečnost přinese to, když na internetu budou vystupovat pod svými skutečnými jmény! V Anglii dnes zavírají lidi za to, že si něco dovolili dát na svoje sociální média! Zavírají je za to, že řeknou něco nevyhovujícího. (People are in jail for wrongspeak, it is happening now.)“
Problém je v tom, že si ani lidé z kryptokomunity neuvědomují, že používají nedostatečně zabezpečené nástroje. „Říkají: Používejte nás Discord! Discord stojí za prd. Pokud vývojáři z komunity používají Discord, tak to znamená, že nedělají na ničem opravdu důležitém.“
Součástí vládní propagandy je i neustálé strašení (fearmongering). „Všechny filmy ukazují kyberzločince, ale co je to vlastně zločinec? To určuje stát. My nejsme žádní zločinci, my jsme rebelové z lesa (forest rebels)! Hodnoty vycházejí ze svobodné společnosti, ne ze státu. Stát jenom parazituje na svobodné společnosti. My jsme kyberrebelové (cyber guerillas), opravdu nejsme na stejné úrovni, jako je vláda. Temný les (Dark forest) je náš štít a dovoluje nám, abychom se setkávali v bezpečí.“
„Snažíme se vybudovat odolnou společnost (antifragile system), snaha o sledování a snaha o technologie podporující soukromí jsou propojené ve vztahové smyčce: Čím více je prvního, tím více vzniká druhého. Výhodou je rychlost krypto evoluce, která stále překonává rychlost tvorby restriktivních zákonů podporujících fiat měny.“
Vyhrožování ze strany vlády je podle Taakiho běžné: „Říkávalo se, že zavedení knihtisku způsobí, že se z tolika knih normální lidé zblázní! Naše technologie jsou přirozené, založené na matematice, matematika je spirituální a hluboká, dovoluje nám tvořit kryptografii. Je to jako kouzlo, které stát nedokáže zlomit.“
„Případ Tornado Cash ukázal, že potřebujeme zcela anonymní komunikaci. Dostali je přes diskuse v Signalu, kde podle tokenů určovali role jednotlivců jako těch, kteří projekt buď vedli, a nebo se na něm jenom podíleli. Asymetrický přístup je základem úspěchu: Irán byl proti USA úspěšný právě proto, že zvolil asymetrický přístup a jinou filozofii, byli odvážnější. Větší odvaha ale neznamená sebevražedné chování: Každý právník vám řekne, že máte mlčet, abyste neskončili v base! Vy chcete pokračovat ve svém boji, nechcete skončit v base.“
Základem DarkFi je minimalizace infrastruktury. „Zbavili jsme se GitHubu, chceme být nezávislí. Vytvořili jsme si vlastní komunitu, ale mainstream nemá rád komunity, pokouší se je rozbít a rozpustit. Právě proto šli po zakladateli Telegramu – a právě proto musíme zkusit něco jiného. Základem musí být anonymní P2P sítě, to je skutečná podstata svobodného internetu. Nepotřebujeme tam žádné rádoby e-celebrity! Současný web stojí za prd včetně svého uživatelského rozhraní. Proč jsme se zasekli v tak zastaralém paradigmatu?“
Základem je podle Taakiho svobodný software. „Stalman vytvořil svobodný systém. Ostatní přišli po něm, zdánlivě ho vylepšili – a Stalmana od toho odřízli. Když řeknete, že Linux je svobodný, tak vyděsíte investory s jejich penězi, ti prosazují ideu, že Linux musí vypadat jako Windows. A od příchodu této myšlenky se Linux pokoušel dohnat Windows, přesně takhle přišel o svoji výhodu a o svoji dynamiku.“
Závěr přednášky věnoval Taaki vztahu struktury a funkce organizací. „Conwayův zákon říká, že je vztah mezi strukturou organizace a strukturou kódu, který používá, navzájem se sobě podobají. Pro koho je ten kód určený? Čí zájmy reprezentuje? Steve Jobs říkal, že hlavní úlohou CEO je to, aby byl dobrý vypravěč a dokázal zákazníkům i pracovníkům vyprávět dobré příběhy. Ty ale ubíjejí vlastní iniciativu lidí, zastírají jim podstatu věcí. Amatéři diskutují firemní strategie, profesionálové řeší firemní logistiku. Jak chceme budovat svobodnou společnost, když naše organizace jsou plné otroků, kteří nemají svou vlastní iniciativu?
Amin Rafiee se označuje za „učitele a uprchlíka, který se pohybuje po planetě od roku 2013 a od té doby žije z krypta.“ Od UNESCO získal Grand Prix za program pro uprchlíky, založil Bittopia University, první DAU (Decentralised Autonomous University). Zabývá se také otázkami osobního růstu, který diskutoval na minulé HCPP.
Tentokrát se ale zabýval něčím jiným, iluzí volby, kterou velmi pěkně popsal pomocí citace z Matrix Reloaded. Tam Merovingian konstatuje, že „Volba je iluze vytvořená mezi těmi, kteří mají moc, a těmi, kteří ji nemají.“ („Choice is an illusion created between those with power and those without.“) „Podobnou iluzi volby máme také my sami: iPhone a nebo Samsung, Apple nebo Google.“
Podle Rafieeho se situace kolem komunity změnila – a můžou za ni „turisté“. „Turistika má řadu negativních dopadů, ekologických i kulturních. Ekosystémy jsou přetížené a turistika je ničí. Kultury podléhají kulturní erozi a ztrácejí svou vlastní identitu. Profit z turistiky mají obvykle velké korporace, zatímco domácí turistika vytlačuje z jejich vlastních domovů.“ A podobný dopad má i „bitcoinová turistika“ na kryptokomunity: „Před lety 2016, 2017, byla kryptokomunita autentická a orientovala se na decentralizaci, na soukromí a na to, jak narušovat současné systémy vládnutí. Podobně jako skuteční cestovatelé se bitcoinisté setkávali na komunitních konferencích, kde vedli smysluplné diskuse o tom, jak změnit technologie, finance a vládu. Celé se to začalo měnit kolem roku 2018. Dnes máme setkání jako Bitcoin Miami, kde se sejde patnáct tisíc turistů, kteří se zajímají hlavně o výnosy. Spousta lidí, dramatické výstupy, show – celé to je jenom jeden velký vtip. HCPP je mnohem lepší!“
Právě podobní turisté podle něj změnili celý narativ kolem kryptoměn. „Spousta lidí si myslí, že peníze jsou podložené zlatem – ale ne, už dlouhou dobu ne. Veškeré peníze založené na dluhu jsou jenom jedno obrovské Ponziho schéma. Lidé si to začínají uvědomovat a to je vedlo k přesunu k bitcoinu. Práce s ním je jednodušší, lidé se nezajímají o to, co za ním je – a to pohodlí je důvod, proč se všechno obrátilo k horšímu. Lidé o sobě tvrdí, že jsou kryptoanarchisté, ale používají Macbooky a iPhony?! Kryptoturisté dnes používají Discord!“
Současný svět je podle Rafieeho charakterizovaný směsicí pokrytectví a iluzí. „Tvůrce Telegramu opustil Rusko proto, že odmítl dát ruské vládě přístup k datům – ale tady zatkli, protože ho považují za špióna. Podle nich je Telegram spyware – ale co je podle nich Twitter? Co Facebook? Co Instagram? V roce 2020 byl Google žalován za to, že sledoval uživatele v incognito režimu Chrome! KimDotcom řekl, že je zbytečné používat nástroje pro zabezpečenou komunikaci jako je Signal na nezabezpečeném hardware – a doporučil používat telefony Huawei, protože ty možná špehuje čínská vláda, ale ta alespoň nesdílí svoje data se Západem. Lidé si myslí, že je zachrání věci, jako je ExpressVPN. Neví vůbec nic, arogance je vážně hrozná věc.“ Dnes se každý musí starat o svoje bezpečí sám, což ale není jednoduché. Rafiee řekl, že nejlepší věc, kterou každý může udělat, je najít si konzultanty z oblasti kyberbezpečnosti. „Každá volba má svoje stinné stránky, svou skrytou cenu – i ta, že se rozhodnete zajistit si svoje bezpečí sami.“
Situace opravdu není dobrá. Rafiee se jako uprchlík podivoval nad příspěvkem, za který v Anglii zavřeli Wayneho O’Rourke neboli „Sick of it“ – na prohlášení, že „je pravičák a má rád svou zemi“ neviděl Rafiee nic neobvyklého. Tento příspěvek byl nicméně nahlášen policii britskou organizací MAMA (Measuring Anti-Muslim Attacks) a O’Rourke za něj dostal tři roky vězení. (Zde bych poznamenal, že O’Rourke toho napsal na sociální sítě hodně a řada z jeho příspěvků skutečně nenávistných je.)
„Do Evropy přichází komunismus 2.0,“ konstatoval Rafiee. „Všechno se mění k horšímu – a lidé jsou za to zodpovědní, protože proti tomu nic nedělají.“ Rafiee se dále věnoval „jedenácti krokům, jak podkopat národ a vytvořit dystopickou vládu“:
Celý tento proces podle něj začíná kulturní erozí: „Jsme za to zodpovědní, dovolujeme, aby se to stalo.“ Proces ale podle něj není nezvratný: „Pokud podle něj budete postupovat, vytvoříte dystopii. Pokud ho obrátíte, vytvoříte mocný národ.“
Abychom se vyhnuli manipulaci, musíme „používat správné nástroje správným způsobem.“ To ilustroval taoistickým citátem: „Když špatný člověk použije správné prostředky, správné prostředky fungují špatným způsobem.“ („When the wrong man uses the right means, the right means work in the wrong way.“) „Jak ale používat správné prostředky, které nám dává kryptopunkové hnutí, tím správným způsobem? Na to jsou potřeba experti, kteří nás to naučí.“
Aby se svět změnil, musíme se změnou začít nejdřív u sebe. „Jednotlivá roční období se střídají – a my se musíme naučit přežít zimu. A nepochybujte, že se zimy blíží! Pokud sami sebe nazýváte kryptoanarchisty, jste zodpovědní sami za sebe – a pravděpodobně byste neměli používat Macbook.“
John Light sumarizoval důvody, proč se kryptoměny staly v poslední době tak významnými: Odolávají totiž snahám o restrikce a o cenzuru. „Začalo to snahou velkých firem, jako je PayPal a nebo Master Card bojkotovat finanční dary pro Wikileaks. Wikileaks rychle přešly na bitcoin – a přes něj dostaly dary v analogu milionů dolarů.“
Vzestup technologií, zabývajících se ochranou soukromí, také vedl k tomu, že se začala snižovat účinnost cílené reklamy. „Reklama nás dělá nešťastnými, vytváří v nás pocit, že nám něco chybí – ale společnosti udělají všechno pro to, aby z lidí získali data pro cílenou reklamu. Občas dochází k obrovským únikům, například Cambridge Analytica vytěžila data z padesáti milionů facebookových účtů.“
„Satoshi Nakamoto nám dal peníze, které se nedají zastavit technickými prostředky. Stále se dá ale zneužít transparence záznamu transakcí v blockchainu a historie v něm obsažená může být využitá proti nám. Stát se nakonec naučí sledovat všechno, co se sledovat dá. Kanada zavedla sankce proti kryptopeněženkám spojeným s truckerským protestním hnutím Freedom Convoy. V Rusku dostal teenager, který přispěl peníze proukrajinské jednotce, patnáct let natvrdo. V Americe zatkli zakladatele Samourai Wallet, která měla vrátit uživatelům anonymitu.“
V podstatě všechny vlády se pokouší obnovit svou kontrolu nad toky peněz. „Narůstají tlaky na švýcarské banky – a všechny banky dnes sledují transakce svých zákazníků více, než kdykoliv předtím. Problém se sběrem dat je v tom, že banky a zvláště státní instituce tato data nechrání dobře. Hackerské útoky způsobují masivní úniky vládních dat. Uniklá data o jedné miliardě Indů se prodávala za 6 USD.“
Podle Lighta je nejlepší cestou vpřed krypto cash, která je ze své podstaty nesledovatelná a nezastavitelná. Je to technologie, jejíž význam roste s tím, jak se státy pokouší obnovit svou kontrolu – a její distribuovaný charakter ji činí nesledovatelnou. „Pokud nám ji budou chtít státy vzít, ať si přijdou a zkusí to!“
A.J. Santos se zabývá otázkami soukromí a spolupracuje na projektu Minerva. Ve své přednášce se zaměřil na otázku, jak právně řešit spory týkající se participantů z různých zemí. „Otázka role státu je v kryptopunku sporná. Někdo zastává názor, že stát je vždy špatný, jiní ho považují za nezbytné zlo, ale chtějí jeho roli omezit.“
Pokud jde o spory týkající se kryptoměn, je to ještě složitější. „Příznivci kryptopunku nesouhlasí s jakoukoliv regulací, protože vše, co se týká kryptoměn, vidí jako soukromý akt. Dokonce i zákony proti kryptografii mají jenom omezený dosah, protože jsou účinné pouze v dosahu národních hranic a schopnosti státu prosazovat svou vůli silou.“
U kryptoměn je řada možných scénářů potenciálních sporů. Prvním je overpayment, kdy se minerům vyplácí více, než na co mají nárok – to se stalo například v případě Paxos, kde se přeplatek nakonec vrátil. Velmi typickým případem je krach kryptoburz, kdy klienti ztrácí přístup ke svým penězům – to se stalo v případě FTX, Voyageru, BlockFi, ale i Mt. Gox.
Běžným sporem jsou nedoplatky a nebo přeplatky u klasických plateb a nebo transfery mířící na špatný účet. Postupně se zvětšujícím problémem jsou otázky dědictví a také problémy s tím, když uživatel ztratí svoji seed frázi a nebo ji naopak nalezne někdo cizí a přes ní získá přístup k účtu.
„U kryptoměn obecně platí, že ten, kdo má klíče k účtu, je vlastníkem kryptoměny na účtu. Takto to platí v praxi, ale ne podle zákona. Otázkou je, jaký zákon použít? Na to je velké množství názorů, ale není žádný mezinárodně sjednocený pohled na to jak postupovat.“ Pokud jde o vlastní spory, Santos vyjádřil názor, že „kryptopunkeři si budou problémy řešit pravděpodobně sami a anonymně, ale normálové si půjdou stěžovat k tatínkovi (míněno ke státním institucím).“
Prvním možným řešením je lex fori, neboli zákon, který si vybere soud. Dalším principem může být lex monetae, neboli zákony země, jejíž měna je předmětem sporu (to bude typicky fiat měna, ze které a nebo do které se provádí konverze). Jinou možností je lex situs, tedy zákon země, ve které se nachází předmět sporu, tedy typicky nemovitost a nebo nějaký předmět, kterého se spor týká.
Prvním možným řešením je lex fori, neboli zákon, který si vybere soud. Dalším principem může být lex monetae, neboli zákony země, jejíž měna je předmětem sporu (to bude typicky fiat měna, ze které a nebo do které se provádí konverze). Jinou možností je lex situs, tedy zákon země, ve které se nachází předmět sporu, tedy typicky nemovitost a nebo nějaký předmět, kterého se spor týká.
Na návrhu sjednocení pravidel pracuje organizace UNIDROIT (International Institute for the Unification of Private Law, www.unidroit.org). Ta se snaží svým návrhem vytvořit nejenom rámec pro vedení soukromých a obchodních sporů, ale také vyřešit potenciální kolize mezi pravidly. Netýká se otázek jako je ochrana spotřebitele, ale pokrývá základní pravidla pro peněžní transfery, rozhodnutí o vlastnických právech a systém práva, podle kterého se budou posuzovat jednotlivé případy.
„Je dobré předem se dohodnout, jak se bude případný spor řešit. Pokud se chcete vyhnout řešení podle práva státu, ve kterém se nacházíte, je dobré to vyloučit ve smlouvě, kterou chcete uzavřít. Obvykle se postupuje tak, že si strany vyberou systém pro arbitráž, dohodnou si pravidla a když neplatí nic jiného, vybírá se obvykle (americké) právo District of Columbia. Je tu také možnost online arbitráže, ale to nebude fungovat všude, zvláště ne v EU.“
Glatz je podle svých slov „sice právník, ale je radikálně otevřený novým myšlenkám“. Svou přednášku věnoval úvahám o tom, jak se svět změnil za deset let po Ethereum Meetup, setkání zakladatelů etherea, které se odehrálo 5. října 2014 v Londýně. „Sešla se tam tehdy skupina neuvěřitelně chytrých a otevřených lidí, většina z nás byli svým způsobem autisté. Byli jsme parta průměrných nerdů, kteří měli to privilegium, že vytvářeli dosud neexistující obor s ideou celého světa jako počítače (world computer).“
„To, co nás spojilo, bylo to, že jsme viděli a chtěli překonat trauma z autoritářských institucí (coercive institutions). Nejde jenom o banky a o státní úřady, ale o všechny instituce, které nám vnucují svoje pravidla, ať už se nám to líbí a nebo ne.“ Glatz zmiňoval legendární diskusi mezi Noamem Chomskym a Michelem Foucaultem z roku 1971, ve které Chomsky zmínil, „že podstata lidské přirozenosti je ve snaze svobodně tvořit, tvořivě pracovat bez svazujících pravidel autoritářských institucí. Snaha překonat to, co nás svazuje a ničí a vnucuje nám svoje pravidla, je přirozená a přirozeně z toho chceme udělat jenom věc minulosti.“
Důležité je vysvětlit, co se myslí pod pojmem odlišnosti, jinakosti. „Osobně jsem se nikdy necítil jako někdo mimo společnost v tom smyslu, že bych se narodil na špatném místě světa, ve špatné socioekonomické skupině a nebo že bych byl ostrakizován na základě politických a nebo náboženských názorů. Moje zkušenosti s odlišností se týkají toho, že jsem se nevešel do heteronormativní reality, která má svoje představy o maskulinitě, genderu a sexualitě.“
„Na kontakt s touhle novou krypto věcí jsem nebyl vůbec připravený. Jaká je ale vlastně podstata téhle věci? Původně jsme chtěli řešit trauma z autoritářských institucí tak, že si vytvoříme vlastní P2P platby a komunikace odolné proti cenzuře (censorship resistant). To ale samo o sobě nic neřeší. Tyto nástroje jsou bezcenné, pokud je nevyužijeme k tomu, abychom s nimi začali „hrát lepší hry“. Jakou chceme vlastně vytvářet budoucnost? Pravicovou podle Ann Ryand a nebo levicovou podle Rosy Luxembourg – a nebo má jít o syntézu obou myšlenek?“
Podle Glatze může řešení spočívat v něčem, o čem mluvil Chomsky už v roce 1971. „Chomsky mluvil o anarcho-syndikalismu, což je systém volně svázaných ekonomických a sociálních institucí. V pokročilé technologické společnosti by se člověk měl pohybovat volně, neměl by být jenom kolečkem v mechanismu. V takovém systému by se měla projevit základní tvořivá potřeba každého člověka a měla by mít šanci na svoje naplnění.“
„Tržní kapitalismus není cíl sám o sobě, je to jenom nástroj. Budoucnost by měla patřit systému, který se nesvazuje s jedinou ideologií, měla by dávat lidem možnost volně se seskupovat a „neomezeně zkoušet hrát nové hry“ (freedom to associate and play infinite games). Dark forest není jenom internet obohacený o kryptografii. V temném lese se mnoho poctivých hráčů zamotá do toxických struktur, které prostě pouze replikují stávající mocenské struktury.“
Velkým problémem je důvěryhodnost. „Tak, jak tu sedíme, tak přes nanejvýš dvě známosti známe dobrých osmdesát procent poctivých hráčů v krypto prostoru. Tím můžeme do temného lesa přinést světlo a začít hrát poctivější hry, například v oblasti kapitálových alokací. Potřebujeme lidi, kteří se jsou ochotni opravdově angažovat a tyto hry povznést na novou úroveň. A to vyžaduje vzájemnou důvěru. Takže – začněme hrát!“
Asi největším tématem, kterým se zabýval letošní HCPP 2024, bylo osvobození Juliana Assange. O jeho osud se bojovalo pět tisíc dní, mezi jeho přívrženci se vybralo skoro 55 milionů USD, ale snad už se zdá, že celá věc je konečně u konce a Assange se vrátí do Austrálie jako svobodný.
Právnička, která vystupovala anonymně jako ThatOnePrivacyGirl, ale upozorňovala, že „celá válka rozhodně ještě není u konce. V současnosti začíná druhá válka o Assange – válka o to, jak si celou tu věc budou lidé pamatovat. A zvláště v Americe má dlouhodobá paměť dost zvláštní charakter.“
Julian Assange je zakladatelem Wikileaks, společnosti, která umožňovala anonymní úniky vládních informací. Wikilieaks moderovaly obsah (typicky tím, že vymazávaly z dokumentů konkrétní jména) a nabízely potom tyto informace médiím k publikaci. Zpočátku byly Wikileaks oslavované, to v době, když zveřejňovaly například informace o politicky motivovaných vraždách v Keni.
Situace se začala radikálně měnit, zvláště když došlo k únikům amerických tajných informací, které zprostředkoval Bradley Manning (později změnil identitu a dnes žije jako Chelsea Manningová). Wikileaks publikovaly nepříjemné informace o utajovaných incidentech, například o „kolaterální vraždě“ v Baghdádu v roce 2007, kdy došlo kvůli omylu Američanů v identifikaci cíle nejprve k zabití reportérů Reuters a později civilistů, kteří se jim pokoušeli pomoct. To vedlo k tomu, že se z Wikileaks stala nepřátelská organizace, bojkotovaná finančními institucemi - a z Juliana Assange se stal vyvrhel.
Ředitel CIA Pompeo se rozhodl Assangeho dostat stůj co stůj do USA, aby tam mohl být souzen – a boj o jeho vydání se změnila v regulérní lawfare, když se Američané pokoušeli o jeho zatčení a vydání, zatímco Assangeho právníci bojovali proti vydání všemi prostředky. Problém byl v tom, že i když Assange jako australský státní občan nemohl být souzen za zradu, z čehož ho plánovali obvinit ze začátku, tak se také nemohl hájit Prvním dodatkem Ústavy, zajišťující svobodu slova, projevu a publikace, protože toto právo se vztahuje pouze na americké občany.
Místo, kde se vede podobný spor, je přitom zásadní. Současné právo je komplikované a zahrnuje postupy jako „libel tourism“, tedy snahu žalovat protivníka za poškození dobrého jména v zemi, která má přísnější tresty než ta, ve které žalobce a nebo žalovaný sídlí. „Velká Británie je příšerné místo pro podobné žaloby.“
Už během publikace tajných informací se redaktoři z časopisu The Guardian snažili upravovat materiály tak, aby snížili riziko účelových žalob typu SLAPP. (SLAPP, Strategic Lawsuit Against Public Participation, je typ právního útoku, který se používá k cenzuře, zastrašení a umlčení kritiky. Typicky se jedná o žalobu na pomluvu nebo ochranu dobrého jména, která je podávána s cílem vyčerpání finančních a časových zdrojů obviněného, čímž ho přinutí zastavit své kritické výroky nebo činnosti. Cílem SLAPP je často nevyhrát samotný proces, ale způsobit, aby se obviněný bál dalších následných nákladů a úsilí spojených s právním bojem.)
Celá bitva o Assangeho svobodu začala 27. září 2010 a trvala až do 26. července 2024. Assange pobýval v létě 2010 ve Švédsku a tam byl obviněn ze znásilnění. Assange se 30. srpna dobrovolně dostavil k podání vysvětlení na švédskou policii a odešel z něj jako svobodný. (Toto obvinění bylo časem zrušeno a v kryptokomunitě panuje přesvědčení, že šlo o trik, který ho měl dostat do vězení a dovolit pozdější vydání ze Švédska do USA.) 15. září jeho právnička vyjednala potvrzení, že Assange smí opustit Švédsko. 27. září Assange odletěl do Berlína, během letu „se většina jeho zavazadel ztratila a už se nenašla“ – a přestože opustil Švédsko zcela bez překážek, Švédsko na něj vydalo mezinárodní zatykač.
Tím okamžikem fakticky začala bitva o jeho svobodu. Švédská strana vydala vyjádření, že „se vyhýbá vyšetřování“, což média podala jako fakt, že prchá před spravedlností a začala ho očerňovat před veřejností. Přehlížení celého případu a zkreslování jeho významu je zvláštním aspektem Assangeho kauzy – přitom jde o z hlediska svobody slova a novinářských svobod o případ stejně významný, jako byl Watergate (1972) a nebo Pentagon Papers (1971).
30. listopadu 2010 Wikileaks publikovaly americké diplomatické komunikace (Cablegate) a Interpol na základě švédských informací vydal ve 188 zemích Red Notice, nejvyšší prioritu pro Assangeho zatčení, která se obvykle dává pachatelům násilných zločinů. Současně začala bankovní blokáda, takže Wikileaks nemohly dostávat finanční dary tradičními převody.
7. prosince 2010 Velká Británie potvrdila švédský zatykač, Assange se dobrovolně přihlásil na policii a byl zavřen nejprve ve vězení Wandworth a později mu bylo dáno domácí vězení. 12. ledna američtí politici nechali jak Wikileaks, tak Assangeho osobně blacklistovat, čímž se konečně bankovní blokáda stala legální. Cíle americké vlády byly formulovány celkem jasně Fredem Burtonem ze Stratforu: „Zjistíme, které obvinění zabere. Nejdřív toho zmrda zbankrotujeme, zničíme mu život. Pak mu dáme 7-12 let za spiknutí.“
19. června 2012 Assange požádal na ekvádorském velvyslanectví v Londýně o politický azyl. Ten mu byl poskytnut a Assange našel na dlouhou dobu na ambasádě útočiště, nemohl ji ale opustit. Britská policie totiž začala ekvádorskou ambasádu hlídat, což britskou vládu do října 2015 přišlo celkem na 12.682.690 liber.
Ředitel CIA Mike Pompeo v dubnu 2017 prohlásil, že Wikileaks jsou „non-state hostile intelligence service“, tedy Spojeným státům nepřátelská nestátní špionážní služba. Ve svých memoárech „Never Give an Inch“ později Pompeo napsal, že vyvíjel tlak na Mezinárodní trestní soud (ICC, International Criminal Court), protože „jeho autorita má zasahovat jenom proti zemím s nefunkčním právním systémem“, „temným místům, které ovládají diktátoři, válečníci a zkorumpovaní generálové“, tedy ne Spojené státy, protože „náš (americký) právní systém funguje“. Proto vyvinul tlak na členy ICC, kteří se pokoušeli vyšetřovat americké válečné zločiny v Afghánistánu a také na ekvádorskou vládu, aby „Assangeho konečně vykopli z jeho patetického úkrytu na jejich ambasádě, až konečně kapitulovali 11. dubna 2019.“
Ekvádor tedy kapituloval a pozvali na ambasádu londýnskou policii, aby Assangeho zatkli. Američané v tu dobu otevřeli žalobní spis United States vs. Assange, který zpočátku obsahoval jenom obžalobu podle CFAA (Computer Fraud and Abuse Act), později k tomu přidali ožalobu podle Espionage Act a v dalším přídavku přidali ještě spolukonspirátory.
Přitom využívali techniku zvanou parallel construction, což je metoda tvorby žalobního spisu, při které se zakrývá skutečná podstata zdrojů informací, které mohly být nelegální a soudem neuznatelné a nahrazují se jinými zdroji, které mohly být účelově získány například při zdánlivě náhodné silniční kontrole a nebo při domovní prohlídce. Je to způsob, jak „legitimizovat důkazy“ – a obecně se považuje za postup, který porušuje práva obviněného na řádný proces.
Prvního listopadu 2019 navštívil Assangeho ve vězení Nils Mezler, zvláštní zpravodaj UN pro otázky mučení. Sepsal zprávu, že Assange nesl stopy „dlouhodobého psychologického týrání“ a vyslovil doporučení k jeho propuštění. Podle jeho slov ale „žádná ze čtyř vlád (Velké Británie, Švédska, Ekvádoru a Spojených států) nebyla ochotna ke konstruktivnímu dialogu. Místo toho jsem se setkal s vágními diplomatickými odpověďmi a slovními útoky. Když jsem naléhal, protistrana dialog ukončila. I když perzekuce Juliana Assange narůstala a porušování jeho práv bylo stále zřetelnější, moje veřejné výzvy k respektování jeho lidských práv byly ignorovány.“
Sedmého září 2020 začal první soud zabývající se vydáním (extradicí) Juliana Assange do USA. „Během Trumpovy vlády začaly dramaticky narůstat snahy vyšetřovat a kriminalizovat novinářské úniky.“ První pokus o vydání nicméně 4. ledna 2021 selhal kvůli obavě, že by Assange mohl v americkém vězení spáchat sebevraždu. V této době začíná „lawfare“, tedy právní bitva obou stran využívající všechny dostupné prostředky. Strategií Assangeho obhajoby bylo protahovat extradiční proces co nejdéle, ideálně do doby, když v úřadu nebude ani Trump, ani Pompeo. Snaha CIA o to, aby Assangeho dostali, podle novinářů Zacha Dorfmana, Seana Naylora a Michaela Isikoffa zahrnovala i plány na jeho únos a nebo vraždu. „Bylo to něco jako ze seriálu Prison Break.“
Bankovní blokáda ale paradoxně vedla k vzestupu zájmu o bitcoin – a také se kryptokomunitě podařilo vytvořit velký fond, ze kterého se platila Assangeho obhajoba. V březnu 2024 se nakonec britský High Court dotázal americké vlády, zda je schopna poskytnout záruky ve čtyřech významných bodech, které byly podstatné pro jejich rozhodování o vydání a nebo nevydání Assangeho do USA.
Šlo, za prvé, o dotaz, zda bude Assangemu povoleno, aby se mohl u soudu hájit Prvním dodatkem (který zaručuje svobodu slova a tisku a na kterou jako australský občan neměl automaticky nárok.) Za druhé šlo o to, zda fakt, že je australský občan, ho neznevýhodní při obhajobě u soudu. Za třetí o to, zda mu První dodatek nabídne stejnou ochranu, jako by byl americkým občanem. A za čtvrté se ptali, zda mu v USA hrozí v případě odsouzení trest smrti. Odpověď americké diplomacie byla neurčitá a nedala se považovat za jasný souhlas.
4. dubna 2024 vyrozuměl americký právník, který řešil Assangeův extradiční případ, své nadřízené, „že pětiletá právní bitva o Assangeho vydání pravděpodobně selže.“ V tom okamžiku obě strany začaly hledat jinou cestu z celé situace, protože za Bidenovy administrativy zájem o potrestání Assangeho poklesl a naopak začal převažovat názor, že by se to celé mělo ukončit. „I pro některé lidi z (americké) vlády to prostě bylo už moc, nelíbilo se jim, jak to celé stále více porušovalo jak americké, tak i mezinárodní právo.“
Proto 24. června 2024 došlo k dohodě, kde Assange podepsal souhlas s tím, že uznal vinu podle jednoho bodu Espionage Act. Za to americká strana prohlásila, že čas, který strávil v londýnské věznici Belmarsh, se započítá proti tomuto zločinu a nic dalšího po něm nechtějí. Součástí dohody bylo prohlášení, že Assange souhlasí s tím, že se nebude proti této dohodě odvolávat, což mu vzalo možnost žádat kompenzaci za neoprávněné uvěznění. Součástí této dohody bylo také prohlášení, že americká strana „neidentifikovala žádnou oběť na své straně“, ke které by došlo na základě úniku těchto informací, čímž padá často opakovaný argument, že Assange leakem ohrozil americkou stranu. 26. června 2024 se tak Assange týden před svými 53. narozeninami stal znovu svobodným.
1. října 2024 Assange vystoupil před výborem PACE (Parliamentary Assembly of the Council of Europe) v Palais De L'Europe ve Štrasburku. Výbor PACE probral zprávu o Assangeho uvěznění a na plenárním zasedání odhlasoval prohlášení, že Assange byl politickým vězněm. Assange tam prohlásil, že se „přiznal k novinařině“: „Nestojím zde proto, že by systém fungoval, dnes jsem svobodný proto, že jsem se přiznal, že jsem vinen novinařinou“.
Zatímco naše média celou věc v podstatě ignorovala, jde o důležitou věc: „Svoboda slova je jednou ze základních svobod. Pokud někdo z nás propadne škvírou, která v této svobodě vzniká, můžeme si být jisti, že se tato škvíra brzy zvětší.“
Jarrad Hope se zaměřil na problém transparence a na to, jak nám díky netransparentnosti unikají ze systému peníze. Zaměřil se na pojem KYC (Know Your Customer), který v kontextu institucí znamená schopnost identifikovat partnery a tím se vyhnout finančním zločinům.
Základní komponenty konceptu KYC zahrnují tři aspekty: Prvním je identifikace (CIP, Customer Identification Program), schopnost věrohodně ověřit identitu partnera. Druhým je hodnocení rizik (CDD, Customer Due Diligence), tedy schopnost ověřit potenciální rizikovost partnera, vyhodnotit zdroje financování a toky peněz. Třetím je řízení rizik (EDD, Enhanced Due Diligence), tedy schopnost pracovat s politicky či jinak exponovanými osobami a subjekty z rizikových zemí.
Zdálo by se, že Spojené státy půjdou všem příkladem, ale podle Hopea to vůbec není pravda. „Účetní chyby tam jsou v bilionech. Donald Rumsfelt prohlásil v září 2001, že podle odhadů nemůže americká vláda dohledat 2,3 bilionů dolarů.“ (V originále „trilion“, ale americký trilion, 10^12, je v evropských číselných jednotkách bilion.) „Jim Minnery z Defense Finance and Accounting Service cestoval po Americe a pokoušel se dohledat chybějících 300 milionů USD. Zjistil, že peníze byly utraceny, ale nepodařilo se mu dohledat, za co byly utraceny, jde o ztracené peníze (lost money). Mimo systém tak unikají obrovské částky. Podle Marka Skidmore, profesora ekonomiky z Michigan State University, se v letech 1998 až 2015 ztratilo 21 bilionů dolarů, průměrně 1,2 bilionu USD ročně.“
Účetní chyby podle všeho někdy kryjí operace, o kterých se nemá mluvit. „Každoročně se upravují účetní knihy. Na Ukrajinu se poslal „špatně naceněný materiál“ v hodnotě 8,2 miliardy USD.“ Stát tak nemá pod kontrolou ani tajné programy, ani potenciální podvody. „Senátor Chuck Grassley konstatoval, že pokud jde o schopnost odhalovat podvody, představuje vnitřní kontrola po celé dekády naprosté fiasko.“
Částečně to souvisí s nástroji, které se používají. „Podle zákona se peníze určené pro jeden program nesmí používat na jiný. Armáda ale vytvořila program MOCAS (Mechanization of Contract Administration Services), který dělá právě tohle. Celá ta věc je napsaná v COBOLu, což vás buď pobaví a nebo vyděsí, záleží asi na úhlu pohledu.“
Naprosto bizarní dimenze má potom financování boje proti terorismu. „V roce 2001 World Bank a IMF (Mezinárodní měnový fond) odhadly, že teroristické organizace jsou ročně financovány někde mezi 300 a 500 miliony USD. V roce 2005 RAND odhadla, že Al-Qaeda má roční rozpočet mezi 30 a 50 miliony USD. Když si to srovnáte s meziročními chybami v účetnictví Pentagonu ve výši 1,2 až 2,4 bilionu USD, tak vám dojde, že financování protiteroristického boje je mnohem nákladnější než financování terorismu. Podle odhadů NASDAQ Global Financial Crime Report z roku 2023 dosahovala výše celosvětového financování terorismu asi 11,5 miliardy USD. Studie Stimson Study Group uvádí, že protiteroristický boj nás v letech 2002 až 2017 přišel na 2,8 bilionu USD, což je 186 miliard ročně.“
Podle Hopea je problém v tom, že se jenom těžko odhaduje, kolik peněz se vlastně odkloní a zmaří. Celkový objem se udává jako IFF (Illicit Financial Flows) a zahrnuje daňové úniky, tunelování státních fondů, korupci a praní špinavých peněz pocházejících z nelegálních aktivit, jako jsou drogové obchody a nebo obchod s lidmi.
„Toto číslo se těžko odhaduje, protože není jeden všeobecně přijímaný model. Jde přitom o důležité číslo, protože ovlivňuje míru efektivity funkce státu, financuje zneužívání státní moci a vytváří mezinárodní krize.“
Účinnost boje proti nelegálním tokům peněz (financial compliance) je přitom velice problematická. „Z finančních toků se podaří zachytit a zastavit méně než jedno procento. Podle odhadů mají snahy o zastavení toků nelegálních peněz na financování zločineckých aktivit dopad menší než desetina procenta procenta, optimističtější odhady mluví o dvou desetinách procenta.“
Jde přitom o nákladné procesy, podle Lexis Nexis Risk Solutions stojí americké banky ročně 26,4 miliardy USD, což je dvakrát více, než celosvětové financování teroristických organizací. „Cena za bankovní compliance víc než stokrát přesahuje objem zachycených peněz, takže banky, jejich klienti a daňoví poplatníci jsou postihováni více než zločinci. V současnosti na to nikdo nemá funkční řešení, ale současný systém nefunguje a je navíc velice nákladný.“
Dalším aspektem je weaponizace boje proti finančním tokům. „Royal United Services Insitute (RUSI) zmiňuje negativní dopady současného systému: Za prvé se používá pro plošné sledování a sběr dat. Za druhé zmražování účtů se používá jako forma trestu pro banky, ale také k šikaně jejich klientů. Dále se politicky využívá tak, že i bez soudu a rozsudku odřízne klienty od jejich financí. Nakonec se využívá jako jako nástroj pro vyvíjení mezinárodního nátlaku.“
Jako velcí zastánci regulace často vystupují lidé, kteří mají, tak řečeno, sami máslo na hlavě. Známý je výrok Jamie Dimona, ředitele JP Morgan Chase, který v roce 2023 řekl, že „Krypto je nástroj pro zločince, pašeráky drog, pro praní špinavých peněz a daňové úniky“ a že „pokud by seděl ve vládě, tak by to zakázal.“ Několik týdnů potom byla banka JP Morgan Chase odsouzena k pokutě 348 milionů USD – a nejde o ojedinělý akt, od roku 2003 byla JP Morgan Chase pokutována více než osmdesátkrát v celkové výši 39 miliard USD.
Podle zprávy ICIJ (The International Consortium of Investigative Journalist) se tak banky dostávají do situace, že přestože musí splňovat finanční pravidla, tak se samy aktivně podílejí na podobných aktivitách. Paradoxem také je, že přestože americká vláda vyvíjí tlak na zahraniční banky a žádá po nich vyšší míru transparence, tak ve skutečnosti americké instituce nabízí podobnou míru diskrétnosti jako banky švýcarské a singapurské.
„Ve finále jsme v situaci, kdy žádáme lišku, aby nám navrhla bezpečnější kurníky. Je to právě naše politická elita, která nejvíce těží z nedostatečnosti současných mechanismů finanční kontroly. Pak se nemůžete divit, že důvěra ve státní instituce celosvětově upadá.“
Jaromil je hacktivista, doktor filozofie a vývojář, který se dlouhodobě zabývá kryptoanarchií a zakládal společnost Dyne.org. Ta se zabývá kryptokulturou jak ze strany software, ale také z hlediska ekonomiky, společnosti a umění. „Kryptoměny nebyly navrženy proto, aby sloužily bankám, ale proto, aby se postavily bankám. Vzešly z hnutí svobodného softwaru, z projektu GNU, který je už čtyřicet let starý.“
Jaromil strávil deset let squattingem v Amsterodamu, v Itálii i ve Španělsku, „squatovali jsme na mnoha místech“. Za devatenáct let, kdy se zabýval hackingem, na něj Interpol sestavil dvoustránkovou zprávu, kde byl označený jako potenciální kyberzločinec. „Věděli toho o mě opravdu hodně, takže jsem uvažoval: Co mám dělat dál se svým životem? Raději budu vyvíjet software.“
Tak se dostal ke krypto hnutí, „které bylo součástí snahy změnit svět.“ Podílel se na vývoji bitcoinu od samotného začátku: „Původně jsme navrhovali jako symbol bitcoinu alpaku!“ Právě skandál kolem Wikileaks vedl k tomu, že se bitcoin začal široce prosazovat. „Poslední zpráva, kterou nechal Satoshi Nakamoto na bitcointalku, říká, že Wikileaks nakoply vosí hnízdo – a k nám směřuje rozzuřený roj vos. (Wikileaks has kicked the hornets nest and the swarm is headed towards us.)“
Jeho zájem netýkal jenom kryptoměn, ale obecně vztahu, jak spolu souvisí algoritmy a svoboda (algorithmic sovereignty). „Podívejte se na Pokémon Go: Děcka se toulají po ulicích – no a samozřejmě si položíte otázku, jestli je možné navrhnout kyberútok s využitím těchto vlastností. Jak vlastně můžete ovlivňovat společnost s využitím algoritmů? Dnes, po kauze Cambridge Analytica, je to více než jasné. Otázkou je, jestli naším cílem jsou stroje, které chápou lidi – a nebo lidi, kteří chápou stroje?“ Odpovědí může být flash crash, krátkodobý propad burzy zaviněný počítači, který se stal v roce 2010: „Pořád nevíme, co se doopravdy stalo. Byl to první moment, kdy počítače málem vykolejily civilizaci.“
Kyberpunk mezitím prošel dlouhým vývojem. První byla raná éra (the prototype era) šedesátých a sedmdesátých let, kdy se prosazovala kontrakultura a pojmy jako počítače, roboti a punk pronikaly do všeobecného povědomí. Za zlatou éru (the golden era) se považuje období 1980-1993, kdy se objevují videohry, vychází Neuromancer a také se objevují filmy jako Blade Runner.
V letech 1993 až 1999 vstupujeme do klasické éry (the mainstream era), kde přichází internet, objevuje se virtuální realita a také filmy, které s ní pracují, jako Lawnmover Man a nebo Johnny Mnemonic. Nové milénium (the new millenium era) 2000-2010 nám přináší nejen film Matrix, ale také zvyšující se snahy o sledování po 9/11 a Patriot Act, přichází RFID, snahy o data mining a také vznikají a jsou lámány DRM ochrany. Od roku 2011 pak vstupujeme do krypto éry (the crypto era), kdy přichází krypto hnutí, bitcoin, Wikileaks a pokročilá kryptografie, to je éra, ve které se nacházíme dnes.
Současná éra je charakterizována třemi velkými výzvami. Tou první je „the big identity grab“, tedy snaha států o získání kontroly nad online komunikacemi, jako je European Digital Identity Architecture. „Má to zahrnovat například vaši digitální peněženku, řidičák a data o vašem zdravotním pojištění. Co by se na tom mohlo podělat? V roce 2024 vyšel článek obsahující názory předních evropských kryptografů a nevypadá to vůbec dobře: Návrh vychází z důvěry k zastaralému hardware, není tam soukromí, je to kryptograficky slabé, má to centralizovaný mechanismus revokace identit, špatně to škáluje, údržba je složitá, protože jde o patchwork, není tam podpora pro právnické osoby a celé to vzniklo bez ohledu na modely možného napadení (threat model). “
Druhou velkou výzvou je právě absence chápání rizik. „U EDIA nikdo nemodeloval žádná rizika a možnosti napadení! V podstatě každá zájmová skupina, od politiků přes velké korporace až po hackery má své důvody a cesty, jak takový systém zneužít.“
Třetí velkou výzvou jsou nedeterministické technologie, tedy přítomnost technologií, u kterých nevíme, jak přesně fungují. „Jde hlavně o tvůrce mobilních operačních systémů, kteří vlastně stojí mezi uživatelem a technologií, kterou chce využívat, aniž by bylo jasné, jak s ní přesně zacházejí. Jde o monopoly, které mají unikátní přístup ke všem datům, mohou nepozorovaně sbírat data, jsme vystaveni bezpečnostním rizikům při úniku informací – a navíc je nelze obejít, protože k nim není alternativa (představují tak zvané gatekeepers).“
Kvůli nim a kvůli příchodu „softwarových licencí“ přicházíme o tři naše zásadní svobody podle římského práva: Usus, fructus, abusus, tedy právo věc vlastnit (dominium), jako vlastník ji používat podle jejího účelu (usus), těžit z výsledků její práce (fructus) a nebo se jí zbavit, upravit, prodat a nebo zničit (abusus). „Je naše technologie stále ještě deterministická? Dokážeme ji porozumět na základě toho, jak se chová – a nebo je už pro nás uzavřená?“
Mattias Tarasiewitz z RIAT Institute se zaměřil na rozsáhlou rekapitulaci základních hodnot kryptopunku. RIAT Institute (www.riat.at) je organizace, která nabízí konzultace v oblasti zabezpečení soukromí a kybernetické bezpečnosti a je invite-only, tedy funguje pouze na principu pozvání. Zabývá se také verifikací hardware a open hardware a má workshopy a vzdělávací programy, které se zabývají počítačovou bezpečností, open hardware a reverzním inženýrstvím.
Přednáška byla rozdělena do čtyř segmentů, z nichž první se zabýval otázkami škálování technologií a hodnot, druhá se vracela k hardcore hodnotám kryptopunku, třetí se zabývala „ověřitelností věcí“ a poslední se věnovala způsobům prosazování kryptopunkových hodnot (cypherpunk tactics) a vzdělávání.
„Škálování je v zásadě proces zjednodušování tak, abychom mohli věci optimalizovat,“ konstatoval Tarasiewitz. „Slouží k tomu, abychom mohli procesy zvětšit, zrychlit a nebo zefektivnit. Cílem je zvýšení výkonu, snížení nákladů a nebo zvýšení energetické efektivity při současném řízení narůstající komplexnosti procesů.“ Samostatným problémem je přitom rozdíl mezi škálováním technologií a škálováním hodnot: „Je vůbec možné hodnoty škálovat?“
Jako základní příklad uvedl polovodičový průmysl, který ukazuje, že to se škálováním není až tak jednoduché. „Když pozorujete proces škálování zpětně, vypadá obvykle jednodušší a přímočařejší, než když se proces právě pokoušíte škálovat. Retrospektiva nám dává výhodu v tom, že je možné lépe určit vzorce a výsledky optimalizace, zatímco během samotného procesu tápete v nejistotě. Odhadovat předem, co půjde škálovat, je opravdu složité.“
Jako příklad nám může posloužit Dennardovo škálování (1976-2006), které se zabývá vztahem mezi výkonem tranzistorů a snižováním jejich fyzické velikosti. Původní myšlenka z roku 1976 říká, že spotřeba energie bude klesat s fyzickou velikostí tranzistorů, ale zhruba v roce 2006 tento princip narazil na meze ve chvíli, kdy se tranzistory zmenšily do nanorozměrů. „Dennardovo škálování vždycky neplatí“, konstatoval Tarasiewitz. „Přestože počet tranzistorů i nadále roste, jejich typická spotřeba zůstává přibližně konstantní. Podobný problém se týká i Moorova zákona (1965) a Koomeyova zákona (2010), který říká, že se energetická efektivita výpočtů zdvojnásobí zhruba každých 1,57 roku. Všechny tyto empirické zákony narazily na limity ve chvíli, kdy jsme dosáhli nanoškál a do hry vstoupily kvantové efekty. To ilustruje, že to, co označujeme jako zákony, jsou ve skutečnosti pouze pozorování, která jsou založena na našich snahách centralizovat technický pokrok. Právě centralizovaná výroba polovodičů se pokouší měřit pokrok hlavně v dimenzích výkonu, hustoty a efektivity. Samotná centralizace potom vede k tomu, že čím jsou systémy složitější, vyžadují více energie, kapitálů a inovací, tím více se koncentrují v rukou několika málo lidí.“ Tarasiewitz potom varoval, že „protože škálování je do značné míry ztrátový proces, měli bychom si dávat pozor na to, abychom si nenechali odoptimalizovat vlastní kontrolu (things can get optimized away).“
Zásadním příkladem ztráty je cloud, CDN (Content Delivery Networks), virtualizace a serverless computing. „To přináší iluzi o tom, že škálování není problém, dnes jsme v situaci, že 60-70% ethereových uzlů (ETH nodes) jede v cloudu a nikomu to nepřijde divné. Čtvrtina z nich jede na Amazon Web Services (AWS), ale i na dalších službách, jako je Hetzner, Oracle a Google Cloud.“
Centralizace má samozřejmě mnoho výhod: „Gmail do značné míry vyřešil problém se spamem, ale cenou je masivní centralizace a strojové učení, které jede na vašich datech. Na svém vrcholu v roce 2021 měl Gmail 1,8 miliardy uživatelů, což bylo 22% světové populace a 28,8% všech uživatelů emailu.“ Tento typ škálování svěřuje vaše data do rukou třetích stran, ale to není jediný problém: „Škálování nutně přináší kompromisy: S tím, jak se systémy zvětšují a vyvíjí, se některé funkce stávají důležitější, jiné ustupují do pozadí a některé zcela mizí. To, o co přijdeme, přitom mohlo být stejně důležité jako to, co jsme optimalizací získali.“
Cloud a SaaS (Software as a Service) tak podle něj představuje největší překážku, se objevila během posledních dekád a která se staví do cesty prosazování kryptopunkových hodnot. Škálování přitom samo o sobě přináší kompromisy, které přináší zlepšení dostupnosti služeb, zjednodušení a zobecnění za cenu ztráty funkčnosti a kontroly uživatelů.
Tarasiewitz zmínil knihu Jamese C. Scotta „Seeing like a state“ (1998), která se věnuje historickým příkladům z oblasti centrálního plánování zemědělství, stavebnictví a služeb, které přináší standardizaci za cenu ztráty mnoha technologií a schopností v oblasti tradičních postupů a řemesel. „Státy se pokouší o zjednodušení náročných technologií a postupů tak, aby je bylo možné nasadit masově. Tím se ale připravujeme o místní zkušenosti, diverzitu a adaptabilitu.“
Škálování se týká i plánování a toho, co označujeme jako „lidské zdroje“. Frederick P. Brooks se ve své knize „The Mythical Man-Month“ z roku 1975 věnuje problematice škálování týmů a celé složitosti organizací, které se pokoušejí optimalizovat svoje procesy. Tam dospívá k závěru, že jak se systémy zvětšují, tak ve snaze zjednodušovat procesy klesá jejich vlastní efektivita. „Takhle jednoduše škálování nefunguje, to je příliš abstraktní zjednodušení. Čím víc přidáváte do systému lidí, tím vám rostou nároky na komunikaci.“
Reakcí na problémy popsané Brooksem byl nástup agilního řízení, čímž jsme si podle Tarasiewitze opravdu nepomohli. „Agile nebyla žádná revoluce v řízení, v podstatě je to mrtvá věc, která fungovala jenom v malých týmech. Škálování není tak jednoduché – a škálování v decentralizovaném systému je exponenciálně složitější. Jak ukazují zkušenosti se škálováním kryptoměn, škálování přináší kompromisy v oblasti bezpečnosti, decentralizace a ověřování. Důkaz vlastnictví (proof of stake) přináší vyšší centralizaci uvedením validátorů.“
Jak ale vlastně škálují hodnoty? „Na to si musíme nejprve definovat kryptopunkové hodnoty. Patří mezi ně finanční soukromí, neboli privátní digitální transakce. Potom privátní digitální komunikace, vyžadující kryptograficky chráněnou komunikaci, která také dovoluje vyhnout se státnímu sledování. Základními hodnotami kryptopunku jsou tedy svoboda slova a přístupu k informacím, schopnost rozhodovat sám o sobě (self-sovereignty) a decentralizace a využívání kryptografie jako nástroje k osobnímu osvobození.“
Je nutné říci, že se tyto hodnoty v čase mění, což ukazuje pět fází kryptopunkového hnutí. V první fázi (sedmdesátá až devadesátá léta) šlo o snahu prosadit si soukromou komunikaci, která byla omezená jenom na několik expertů. Tato éra je charakterizována ranými kryptografickými protokoly jako RSA. S tím, jak dochází k rozšiřování internetu v devadesátých letech, se nástroje pro podporu soukromí stávají rozšířené – ale s tím dochází k tomu, že vývojáři preferují uživatelskou jednoduchost před složitostí těchto nástrojů.
Po událostech z jedenáctého září přichází Patriot Act (2001) a nastupuje masové sledování. S narůstajícím tlakem státu se pozornost kryptopunku přesunuje k decentralizovaným nástrojům a v roce 2008 přichází po finanční krizi decentralizovaná měna – bitcoin. Po událostech kolem Snowdena roste zájem o nástroje pro zajištění soukromí a vlna zájmu o soukromé komunikace prostřednictvím aplikací jako je Signal a o kryptoměny orientující se na soukromí, jako je Monero.
Od roku 2020 do současnosti žijeme v éře sledování (surveillance era), která byla akcelerována událostmi kolem Covid-19 a pokroky v oblasti umělé inteligence. V ní se normalizuje eroze soukromí, jeho ztráta je považována za normální a žádoucí a narůstá snaha o státní i korporátní kontrolu. „Lockdown vedl ke zrychlení posunu společnosti směrem k digitálním technologiím, ke snaze zvýšit kontrolu, ale také je snaze jí odolávat.“
V současnosti je proto nejcennější hodnotou, kterou se snažíme uchovávat, naše soukromí (privacy). „Jak poznamenal Eric Hughes ve své knize „A Cypherpunk Manifesto“ (1993), soukromí není to samé jako tajemství. Soukromá záležitost je něco, o čem nechcete, aby o tom věděl celý svět, zatímco tajná věc je něco, o čem nemá vědět nikdo. Soukromí je přesně ten nástroj, který nám dovoluje svobodně se rozhodnout o tom, co má svět vědět vědět – a co už vědět nemá.“
Pokud aplikujeme koncept soukromí a technologií podporujících soukromí na jednotlivé éry kryptopunku, vidíme, jak spolu hluboce souvisí. V zakladatelské éře se definovala potřeba soukromí jako ochrana jednotlivce před státním sledováním. V době expanze internetu byl nejvýznamnější událostí vznik PGP (1991), který dovolil bezpečnou komunikaci online. Následovaly spory o kryptologii (The Crypto Wars), ve kterých proběhly první státní pokusy o regulaci kryptografie.
V období po 9/11 se staly dvě věci: Státu se podařilo přesvědčit obecnou populaci k potřebě zvýšit masové sledování příslibem o lepší bezpečnost. V roce 2002 se zároveň objevuje první verze anonymní a těžko sledovatelné služby Tor. Pokračující a nekončící snahy státu o sledování ale vedly nakonec k tomu, že vlády ztratily podporu veřejnosti a vedly ke snaze zvýšit míru soukromí, například zavedením kompletně kryptograficky chráněné komunikace formou uživatelsky přívětivějších aplikací jako Signal a nebo WhatsApp. Současná éra je charakterizována tím, že se státy pokoušejí pro sledování využívat umělou inteligenci, zatímco se vedou pokračující debaty o potřebě vyvažovat potřeby soukromí a bezpečnosti.
Bitva o soukromí byla vždy otázkou talentovaných jednotlivců, kteří přinášeli nové kryptografické technologie a snažili se je demokratizovat. Jak napsal John Gilmore, jeden ze zakladatelů EFF (Electronic Frontier Foundation), „záruka našeho soukromí je v matematice a ve fyzice, nikoliv v zákonech – jenom tak můžeme získat skutečné soukromí v osobní komunikaci.“
Boj o zajištění těchto svobod je komplikovaný. „Decentralizace není stav věcí, je to neustále pokračující proces. V poslední době se z ní ale stává stále prázdnější pojem. Anonymita je nutná pro skutečné zajištění svobody, pro skutečný disent. Právo zůstat anonymní je tou nejmocnější ochranou v boji proti tyranii. V poslední době se však anonymita stala jen velmi těžko prosaditelnou, opravdu nejsme tam, kde bychom s ní chtěli být.“
Podobným problémem je přístup k informacím, kde stále nejšířeji používaným modelem je technika skrývání podstaty informací (security through obscurity). „Další koncepty, jako je autonomie a myšlenka self-sovereignty, naráží na problémy s řešením sporů a prosazováním zákonů, což je v anonymních a pseudonymních systémech zvláště komplikované. Tím se dostáváme k hlavnímu dilematu, kterým je skutečné soukromí versus jednoduchost používání. S postupem času se nám podařilo škálovat základní technologie, jako kryptografii, kryptoměny a decentralizované nástroje. S tím se nám ale vždy nepodařilo stejným způsobem škálovat naše klíčové hodnoty. Jinak řečeno, zatímco se technologie podařilo prosadit, prosazování našich principů a hodnot ve společnosti zaostává. Většina lidí, používajících kryptoměny a nebo decentralizované platformy, si buď neuvědomuje, jaké hodnoty kryptopunk zastává – a nebo o něm vůbec neví.“
Další část přednášky se týkala problému „verifikovatelných věcí“, tedy zásadní otázce kterým věcem vlastně můžeme věřit. „V domě, kdy máme stále větší pochybnosti o důvěryhodnosti zařízení, se kterými pracujeme, je potřeba zaměřit se na zařízení, která odpovídají představám kryptopunku o jejich otevřenosti a ověřitelnosti (verifiability). Před pěti lety, v roce 2019, jsem diskutoval stav Open Source Hardware a naše možnosti pro jeho využívání. Uplynulo pět let, ale situace je stále docela mizerná – nic není verifikovatelné, plně verifikovatelné systémy prostě neexistují.“
Problém verifikovatelnosti je třeba rozdělit na tři kategorie: Hardware, software a bezpečnost zásobovacího řetězce. „V případě hardware jde o přítomnost backdoorů v hardware a nebo dokonce hardwarových nástrojů typu trojského koně, které jsou přítomné jako přídavek v křemíku. Problém představují uzavřené a nedokumentované bezpečnostní moduly, jako je TPM, Intel ME a nebo AMD PSP. Velký problém představují modemy, ke kterým dnes nemáme alternativy. Samostatný problém je potom firmware, který je často proprietární a není ho možné ověřit. Mechanismy update firmware přitom dávají možnost injektovat nový firmware do dříve bezpečných systémů.“
V případě software jde hlavně o jeho čitelnost a ověřitelnost. „V Androidu i Linuxu najdeme binární bloby bez dokumentace a bez možnosti je analyzovat. Velmi často se objevují uzavřené drivery pro hardware, které jsou vytvořeny tak, aby se nedaly analyzovat. Nebezpečí přitom představují i překladače a nástroje pro vývoj, u kterých nelze ověřit, zda opravdu překládají jenom to, co mají. I v oblasti kryptografie narazíme na algoritmy, které mají proprietární charakter a nevysvětlují, co vlastně dělají.“
Třetím typem jsou útoky na technologický a výrobní řetězec (supply chain challenges). „Dnes je možné zaútočit přímo na výrobní řetězec a něco pozměnit a nebo upravit přímo v jeho průběhu. Samotná struktura cloudových aplikací a úrovní virtualizace dovoluje něco v ní skrýt. Otázkou je také důvěra ke třetím stranám, které vám dodávají komponenty. To může vypadat jako paranoia, ale ukázalo se, že Linux byl napadnutelný přes knihovnu XZ Utils. Útok na tuto knihovnu byl možný proto, že ti, kteří ji spravovali, už trpěli vyhořením a nebyla spravována správně. To ukazuje, že kritický software stále trpí na to, že jeho vývoj je podfinancovaný.“
Jaké ale máme možnosti? „Naše volba je mezi tím, že budeme mít částečně ověřitelné systémy, což je pohodlné. Druhou možností jsou plně ověřitelné systémy, které nabízejí plnou bezpečnost, ale ty jsou ve skutečnosti jenom kryptopunkovou utopií. V každém systému dnes máme něco, co není úplně ověřitelné. Bunnie Studios se zabývají myšlenkami na to, jestli je Open Hardware dostačující. Ale vezměte si, že Libre-SOC se stále vyrábí v TSMC, čip má 130.000 logických hradel – pořád jsme na jejich výrobě závislí.“
Jaké ověřitelné vybavení tedy můžeme využívat pro naši každodenní práci? „Máme dvě možnosti: Sáhnout po starší technologii a nebo můžeme zkusit využít tu moderní.“ Mezi tu starší patří Libreboot T440p, který je založen na Thinkpadu T440p s nainstalovaným Debianem, který se podle konfigurace nabízí za 300-450 liber. Existuje celá řada softwarových řešení, jako je Graphene OS a nebo Replicant, což je na bezpečnost orientovaná varianta Androidu, ale Replicant funguje jenom na velmi starém mobilním hardware. „U mobilních telefonů si musíte vybrat: Graphene OS je softcore volba, Replicant spolu se službou Silent Link je velice hardcore, ale běhá to na věcech, jako je Galaxy S3.“
To samé platí i u počítačů: „Softcore volba je vzít starý ThinkPad T440, T450, X240 a nebo X250 a nainstalovat na něj Coreboot. Hardcore volba je Libreboot T440p a nebo ještě starší počítače od Libreboot. Pokud jde o digitální peněženky, tak Trezor je softcore, protože má Secure Element s potenciálem pro backdoor, zatímco hardcore volbou je Replicant, zvláště Replicant nainstalovaný na staré airgapované stroje, které se používají jenom pro digitální podepisování. Hardcore volbou je také Sensor Watch, což jsou modifikované digitálky Casio s vyměněnou hackovatelnou deskou s ARM Cortex M0+.“
Jaké jsou tedy strategie (cypherpunk tactics)? „Základem jsou tři body: Prvním je vzdělávání veřejnosti. Druhým je snaha o autonomní infrastrukturu – a třetím je zastření (obfuskace) jako metoda pro prosazení bezpečnosti. Pokud jde o vzdělávání, většina lidí si neuvědomuje, jaká rizika jim hrozí a jaké bezpečností díry obsahuje technologie, kterou každodenně používají. Nevzdělanost samotná je zranitelností – a kryptopunkové technologie jsou branou k bezpečnosti.“
Dalším významným bodem je autonomie. „Šedesát až sedmdesát procent ethereových nodů jede na cloudových serverech! Klíčem je selfhosting, vybudovat si vlastní služby a nabídnou je k používání ostatním. Vytvořte si vlastní nody pro Monero, i2p, Tor a nebo Namecoin.“
Poslední technikou je zabezpečení zakrytím skutečné podstaty (obfuscation). „Jde o techniky, kde zakrýváte skutečnou podstatu dat ve snaze zakrýt je před sledováním, profilováním a nebo data miningem. Je to důležité proto, že nasazení AI zvedá sledování na zcela novou úroveň – a pokud budete používat lokální umělou inteligenci, může vás sledovat v reálném čase. Proto je důležité seznámit se s pojmy jako je device spoofing, identity rotation, metadata faking, noise generation a nebo data poisoning and pollution.“
Tarasiewitz celou přednášku shrnul následujícím způsobem: „Klíčové hodnoty kryptopunku neškálují stejným způsobem jako dostupné technologie. Veřejnost našim hodnotám nerozumí a nechápe naše klíčové hodnoty – proto ji musíme vzdělávat. Zatímco pro kryptopunk jsou nejdůležitější hodnoty soukromí, většinová veřejnost preferuje pohodlí a snadné používání a je ochotna smířit se sledováním, pokud to nabízí větší bezpečí. Naše hodnoty se vzájemně překrývají, ale je to jenom částečný překryv. Žít podle kryptopunkových principů rozhodně není pohodlné! Je tu spousta kódu, který musíme napsat, spousta systémů, které ještě musíme vybudovat – a to žádá dostatek času. Musíme používat Open Source co nejvíce, vysvětlovat naše principy co nejvíce, neustále hledat bezpečné alternativy k existujícím technologiím.“
Orkun Kiliç je spoluzakladatel rollupu Citrea, který má za cíl vrátit bitcoinovým transakcím jejich privátní charakter. „Blockchain je z povahy věcí nezměnitelný a veřejný, což je z hlediska zajištění soukromí dost dvousečné. Není anonymní, je pseudonymní, každý může sledovat celou historii transakcí a také další informace, jako je IP adresa, čas, geolokace, to všechno je v metadatech. Z toho se dají odvozovat další informace, například určit, kdy spíte. Z vašich transakcí se dá odvodit to, kolik máte na účtu, jaké jste dělali transakce, pokud se někomu podaří spojit s vámi účet, jste sledovatelní. Můžou vás najít a okrást zločinci, výši vašeho účtu můžou nahlásit vládě – a pokud se účastníte nějakého neobvyklého typu transakcí, jako byla například podpora Juliana Assange, můžou vás identifikovat jako někoho, kdo ho podporuje. Tak je možné sledovat nejenom ty, kteří podporovali AssangeDAO, ale například i LGBTQ hnutí v Iránu a nebo protiválečná hnutí.“
Pokud jde o sledování aktivity kolem bitcoinu, už dnes můžeme na razit na dva typy entit, které to dělají: První jsou společnosti, které monitorují aktivitu v bitcoinové síti (network observers) a potom společnosti provádějící analýzu blockchainu (chain analysis), které využívají uložená metadata k tomu, aby deanonymizovala uživatele.
Mezi první myšlenky, jak vrátit soukromí do bitcoinu, patří coinjoin. „CoinJoin je skvělá myšlenka, která se týká směšování transakcí. Do transakce vstupuje několik účtů a převádí se na jiné účty, přičemž se zakrývá, odkud kam a v jakém objemu přesně směřovaly. Objevila se v roce 2013 a setkáme se s ní například u JoinMarket a nebo Wasabi Wallet. Nevýhodou je to, že je stále možné identifikovat IP adresy účastníků. V roce 2017 se v Taproot update přidaly Schnorrovy signatury, ale Taproot nám nevrací zpět soukromí. Také PayJoin stále dovoluje identifikovat kdo je kdo.“
Řada nových myšlenek, jak zajisti soukromí transakcí, se objevila mimo bitcoin. „Jde hlavně o Zcash (2016), která dovoluje zcela soukromé transakce a skrývá přitom jak účastníky, tak i objemy transakcí. Monero (2014) nabízí vysokou úroveň soukromí díky skrývání adres, což zastírá jak účastníky transakcí, tak i objemy peněz.“ Mezi moderní přístupy patří technologie směšování transakcí Tornado Cash (2020), programovatelné privátní kontrakty Aleo (2019), nastupující DarkFi, privátní a anonymní Layer 1 blockchain a přicházející rollupy jako Aztec Protocol a Polygon Miden.
„Narážíme na velké snahy omezit soukromí. Jde o regulační snahy vlád, které u směnáren a finančních institucí prosazují politiku KYC (Know Your Customer) a AML (Anti Money Laundering). Takové snahy zahrnují například požadavky o spojení bitcoinových účtů s reálnými identitami. To vede k restrikcím, kdy banky a směnárny zmražují účty kryptofirem a nebo omezují jejich transakce. Setkáváme se také s pokusy zakázat protokoly a nástroje, které zvyšují míru soukromí, jako je Tornado Cash.“
Jiné riziko představují společnosti zabývající se analýzou blockchainu, jako je Chainalysis, Elliptic a CipherTrace, které nejen poskytují službu vládám a velkým společnostem, ale také vyvíjejí vlastní nástroje na analýzu blockchainu. „To, co musíme udělat okamžitě, je minimalizovat potřebu implicitní důvěry transakcí (trust assumptions) a bojovat proti omezování soukromí.“
Rachel Rose O'Leary je novinářka, filozofka a programátorka, která v současné době pracuje na DarkFi a zároveň publikuje filozofické články v časopisu Agora. Její přednášky obvykle kombinují oba aspekty – a většinou vysvětlují základy filozofie, na kterých stojí technologie, které vyvíjejí.
Koncept DarkFi se týká „lesní kultury“, tedy prostředí, které nabízí lidem, kteří se v lese skrývají, bezpečí a ochranu. Les je neprostupný a nepřehledný a velmi omezuje možnosti těch, kteří ho chtějí kontrolovat.
Pokud se díváme na aspekty kontroly, je nejprve nutné rozlišit dva důležité aspekty: „Stát není to samé co národ, jde o dvě odlišné věci. Teprve národní stát je spojuje do jednoho celku. Podobně vláda (government) není to samé co vládnutí (governance): Vláda je skupina lidí, kteří ovládají stát jako objekt, zatímco vládnutí subjektivní proces vykonávání vlády.“
Aby vláda mohla být efektivní, potřebuje kontrolu. Les, coby analogie nepřehledného, je jejím protivníkem – a proto dochází k odstraňování podobných míst poskytujících soukromí, které se označuje jako dezertifikace. „Plošné sledování spolu s uniformním státem vytváří pouště, zatímco les nám poskytuje anonymitu. Dezertifikace je základní proces, se kterým se dnes setkáváme. Počet místních autonomních organizací dnes ve Velké Británii klesá – a to je dezertifikace.“
Nacionalismus má přitom dvě strany, které vznikají jedna z druhé a ovlivňují se mezi sebou navzájem: „Jednou stranou je (kulturní) imperialismus a druhou stranou je osvobozující nacionalismus. Vzestup anglického nacionalismu vedl k vzestupu místního nacionalismu.“ Výsledky ale nebyly vždy povzbuzující: „V Irsku se nepodařilo uchovat irský jazyk, převzal se model kontroly nad provinciemi, irská kultura se stala velice Dublin-centrická. Pokusili se být národem mezi národy, znovu vytvořit představu o tom, co je v jejich životě důležité. Selhali ve spolupráci s ostatními, selhali ve snaze vytvořit protianglickou keltskou unii. Irsko se ve snaze o osamostatnění změnilo v pouhou repliku anglického státu, je to velké selhání irského emancipačního hnutí.“
Velkým problémem je „snaha zbavovat se pouští tím, že vytváříte jiné pouště. K tomu dochází kvůli nepochopení skutečné příčiny dezertifikace, kvůli tomu, že zaměňujeme podvědomé a vědomé příčiny. Jean-Francois Gravier upozorňoval na to, že snaha revitalizovat Paříž nevedla k tomu, aby rozvíjela zemi, ale stala se spíš monolitem, který pohlcoval národní substanci.“
O'Leary se potom vrátila k teorii „499 letých cyklů“, kterou rozebírala o rok dříve. Podle této teorie se každých zhruba pět set let odehraje zásadní společenská změna, která posouvá společnost: V roce 499 před naším letopočtem přichází řecká demokracie, v roce 1 se narodil Kristus, v roce 499 končí Římská říše, v roce 998 končí klasický feudalismus a v roce 1497 začíná éra nových národních států.
V současnosti se podle ní nacházíme v nové éře, kterou nazývá „znovuzalesnění“ (reforestation). Podle ní bude charakterizována tím, že se pozornost přesune z centra na periferie, reaktivují se provincie a kontrola se vrátí do rukou komunit – a to je okamžik, kdy „máme vstoupit do tmavého lesa (dark forest). Dark forest představuje paralelní společnost, do které můžete vstoupit bez svolení, ze svého vlastního rozhodnutí.“
V současnosti přichází změna. „Pokud znáte tarot, tak víte, že v něm je karta Smrti. Smrt ale není nutně negativní, znamená nezvratnou proměnu v něco jiného. Věci se proměnují, jejich smysl se mění. Křesťané například oslavovali trosky pohanských chrámů, protože symbolizovaly jejich vítězství nad pohanstvím. Dnes žijeme ve společnosti, která je jiná – a zdá se, že každá země se mění jenom v další provincii Spojených států a přitom se stará jenom sama o sebe.“
„Dark Forest je paralelní společnost, u které nepotřebujete žádné svolení na to, abyste do ní mohli vstoupit. DarkFi představuje symbol znovuzalesnění, obnovení míst, která dovolují anonymní diskuse, anonymní spolupráci, anonymní sdílení fondů a nebo anonymní hlasování v podobně autonomních anonymních organizací AnonDAO. Ať přijde temnota, ať s ní přijde život! (Let there be dark, let there be life!)“
Silke Noa je aktivistická právnička a matematička, která se zabývá dlouhodobě blockchainem a je jedna ze základních postav organizace AssangeDAO (Decentralized Autonomous Organization). Julian Assange má dlouhodobé a hluboké vztahy s kryptokomunitou: „Julian Assange byl hodnotově vždy velice blízko našim vlastním hodnotám.“ Poté, co se dostal do téměř neřešitelné situace, kdy se ho bývalý šéf CIA Pompeo rozhodl dostat za každou cenu, bylo jasné, že se Assange bez podpory kryptokomunity neobejde.
„Skupina krypto natives se rozhodla, že vytvoří online organizaci a udělá vše proto, aby byl svobodný.“ Nakonec šlo o dvouletou kampaň, kde víc než deset tisíc jednotlivců dokázalo shromáždit 17.423 ETH, což bylo v té době zhruba 54 milionů USD. „Bylo jasné, že bude nutné využít každý prostředek pro to, aby nebyl vydán do USA a že je také nutné zaplatit za jeho právní obranu. Prakticky všechny peníze na jeho obranu se získaly tímto způsobem.“
Přestože případ Juliana Assange představuje nejvýznamnější bitvu o svobodu tisku a svobodu slova v 21. století, většina mainstreamových médií v této kauze katastroficky selhala. „Většina médií to celé ignorovala, v tom, co vycházelo, byla spousta chyb a špatného zpravodajství (misunderstandings and misreporting). Celé to bylo tak zkreslené, že jsme přemýšleli, že stejně, jak se vydala knížka „Quatum Computing for Babies”, tak bychom měli vydat jednoduchou knížku “AssangeDAO for Babies”.
Situace kolem Assagneho byla velice vážná. „Jeho žaloba obsahovala sedmnáct bodů obvinění podle Espionage Act, za což mu hrozilo až 170 let vězení. Assange byl řadu let zavřený na velvyslanectví Ekvádoru v Londýně a (poté, co Pompeo donutil Ekvádor azyl zrušit) si odseděl pět let v Belmashi.“ (Belmarsh je vysoce zabezpečená věznice v Londýně určená hlavně pro teroristy a podobně nebezpečné osoby.)
„Tažení proti Wikileaks vedlo k mezinárodnímu potlačení svobod médií, které vedlo k jejich autocenzuře. Když se objevilo video se záběry z kolaterální vraždy (12. červenec 2007) v Baghdádu, tak to lidi šokovalo, ale dnes se zdá, že už to nikoho nepřekvapuje. Americká strategie byla nasadit proti němu neomezené zdroje a doslova nechat Assangeho vykrvácet tak, aby se nebyl schopen bránit. Věděli jsme, jak to může skončit, hrozba byla zcela reálná. Ross Ulbricht, který založil Silk Road, dostal dvě doživotí plus čtyřicet let navíc.“
Problém nebyl jenom se získáním prostředků, ale s jejich konverzí na fiat měny. „Právníci chtějí být placeni ve fiat měnách. Spousta lidí chtěla Assangemu pomoct, ale jenom anonymně. V té samé době se velice zpřísnily zákony proti praní špinavých peněz – a s tím přišel problém, jak krypto fondy převést na fiat peníze.“
Situace nebyla jednoduchá ani po vybrání peněz. „Našemu týmu vyhrožovali, měli jsme spory o to, jak to přesně provést. Nakonec jsme to řešili hlasováním, museli jsme to vyřešit rychle.“ Náklady na získání prostředků se vyšplhaly na 5%, o tuto částku sníženou sumu potom převedli na Wau Holland Foundation. To je německá nezisková organizace, která se zabývá bojem za svobodu slova a za digitální technologie, která byla pojmenována po Wau Hollandovi, jednom ze zakladatelů Computer Chaos Clubu.
„Naše DAO měla zásadní dopad,“ konstatovala Silke Noa. „To díky ní byl Assange osvobozen.“ Po pěti letech právní bitvy, která se nevyvíjela v prospěch Američanů, došlo nakonec k dohodě, kdy Assange uznal vinu v jednom bodu obžaloby za spiknutí kvůli vynesení amerických národních obranných informací podle Espionage Act, které mu byly započítány proti době, kterou strávil ve vězení Belmarsh. Assange později řekl, že „se přiznal k novinařině.“
Formálně nadace zakoupila NFT digitální počítadlo, které ukazovalo, jak dlouho byl Assange uvězněn, dnes ukazuje, jak dlouho je už zase na svobodě. „K šestému říjnu to ukazovalo jedno sto a jeden den.“ Celá operace nebyla jednoduchá a měla řadu problémů. „Naše DAO bylo transparentní a bylo zranitelné kvůli ovlivňování ze strany státních i nestátních vlivů. Ze začátku nebylo jasné, jestli oněch 54 milionů bude stačit na to, abychom dostali Assangeho ven. Došlo k několika útokům na členy našeho DAO, jeden skončil v nemocnici na několik měsíců. Čím více peněz jsme vybrali, pod tím větší tlak jsme se dostávali, nakonec to bylo opravdu dost děsivé.“
AssangeDAO mělo rovněž problémy se zúčtováním ze strany Wau Holland Foundation. Ta platila právníky – a aby nedošlo k ovlivňování právních sporů (bylo jich více ve více zemích), tak AssangeDAO dostávala informace o použití finančních prostředků s velkým zpožděním a často poměrně neurčitě. „Wau Holland se částečně chová jako black box. Za zprostředkování si vzali pět procent, na účtu nám stále zbývají prostředky a nyní řešíme, jestli je použijeme na podobné případy a nebo AssangeDAO uzavřeme, protože byl jeho smysl naplněn a zbylé peníze vrátíme.“
Tento typ financování je v podobných případech nutný. „Většina právníků nebere peníze z anonymních zdrojů, aby se vyhnuli obvinění z praní špinavých peněz. Podobné nadace jsou proto pro nás nezbytné.“
Konference HCPP 2024 se dostala do finále – stejně jako samotná existence Paralení Polis, která přestává fungovat a mění se na Second Culture. Pokud jde o vlastní konferenci, byla vynikající – a pochvalovali si ji posluchači i přednášející, děkovalo se také lidem, kteří poskytovali pomoc a podporu v zázemí. Závěrečná debata byla zpestřena zábavnou a poněkud bizarní vložkou se vzdáleným „kosmickým videovstupem“ do konferenčního prostoru a také dětským neklidem, který podtrhoval určitou kreativní chaotičnost celé události.
Závěrečné úvahy se týkaly budoucnosti nejen konferenční, ale celého kryptopunkového hnutí. Diskuse se týkaly postkvantové kryptografie, protože kryptografie založená na eliptických křivkách se dá kvantovými počítači rozlomit. V současnosti se komunita dívá na nové technologie odolné kvantovým počítačům (quantum resistant), které obnoví rovnováhu v případě, že se velké kvantové počítače stanou realitou.
Dalším tématem bylo zodolňování bitcoinu: „Jak do bitcoinu propašujeme ochranu soukromí?“ Problém je v tom, že bitcoin není jednotný protokol, ale ochrana soukromí by měla být dostupná pro všechny. „Otázkou je, jestli bychom se neměli dostat za bitcoin.“ Další diskuse se týkaly pokročilých technologií, jako je zero proof knowledge a jak ji dostat do jednotlivých krypto projektů, což je velké téma pro nejbližší budoucnost.
Prostor byl věnován vzpomínce na německého kryptoanarchistu Smugglera a na jeho koncept prostorů TAZ (Temporary Autonomous Zone). „Představuje konference HCPP takovou autonomní zónu? Tady žijeme v anarchii! Skončí tato anarchie s koncem Paralelní Polis?“
Paralení Polis skutečně končí a HCPP byla poslední konferencí tohoto druhu. „Základní jádro lidí ale zůstává. Svět kolem nás se neustále mění, to je jediná jistota. Události se odehrávají v cyklech, a tak začne další cyklus.“ Pokud jde o budoucnost konferencí, bylo nám řečeno, že „mají rezervovaný prostor v říjnu na několik let dopředu“, takže se můžeme těšit na to, co přijde po HCPP!
