S termínem Know your customer (KYC) se už dnes setkáváme prakticky na každém kroku. Dle některých se jedná o jediný způsob, jak legitimizovat Bitcoin a ušlapat mu cestičku ke kýžené masové adopci, může se ale také jednat o kritické ohrožení myšlenky finanční suverenity. Pojďme se podívat, jak procesy identifikace fungují, proč vlastně tato povinnost vznikla, nakolik je kompatibilní s Bitcoinem, a jak se s rizikem KYC vypořádat.
Povinná identifikace zákazníků a firem z rozličných důvodů se označuje různými zkratkami, které si na úvod vysvětlíme.
Není nic výjimečného, když v rámci jedné instituce probíhá většina zmíněných opatření. Pracuje-li instituce s většími částkami a zejména pak s dolary, pak bude mít i povinnost identifikovat všechny své klienty, reportovat podezřelé transakce, prověřovat klienty vůči seznamu sankcionovaných a politicky exponovaných osob/institucí, a dost možná i sledovat transakce klientů poté, co si své prostředky z instituce vybrali. Takovými institucemi byly donedávna zejména banky, pojišťovny, směnárny, kasina a další korporace nakládající s fiatem - čím dál častěji však začínají být KYC/AML procesy povinné i pro bitcoinové burzy a další poskytovatele služeb. Jak vyplývá z posledního bodu o organizaci FATF, na implementaci KYC/AML procesů mají zájem vlády mimo jiné proto, aby minimalizovaly riziko umístění na mezinárodní blacklist.
Poznámka: dále v textu budeme zkratku “KYC” používat k označení povinnosti identifikace, ať je důvod k identifikaci jakýkoli.
Leckomu se může zdát, že povinnost identifikovat klienty v rámci poskytování rozličných služeb je zde odjakživa. Ve skutečnosti je současná podoba KYC relativně novou záležitostí a jako mnoho vládních programů, i tato byla zaváděna za jiných okolností a s jinými ambicemi, než jaká je dnešní realita.
Prvním větším vládním programem na identifikaci klientů finančních institucí byly americké zákony z dvacátých let dvacátého stoleti. Ve dvacátých letech totiž ve Spojených státech panovala alkoholová prohibice, jejímž důsledkem bylo bujení černého trhu a specifického druhu rizikového podnikatele - gangstera. Americké úřady si s černým trhem a gangstery neuměly poradit konvenčními metodami; zaměřily se tudíž na úplný konec obchodního řetězce v podobě výnosů. Gangsteři zkrátka byli bohatí lidé, kteří neuměli původ svého bohatství dost dobře vysvětlit. To by dříve nebyl problém (původ bohatství se příliš nezkoumal), vláda nicméně uložila institucím a držitelům bohatství novou povinnost ve formě prokazování původu svých příjmů a jmění. V principu se jednalo o presumpci viny: příjem a majetek je považován za nekalý, dokud není prokázán opak. Na základě tohoto principu byl odsouzen i král gangsterů Al Capone (za neplacení daní).
Alkoholová prohibice skončila v roce 1933, zákony proti praní špinavých peněz však zůstaly. V následujících dekádách byly povinnosti z nich vyplývající značně rozšířeny, v sedmdesátých letech byl přijat ironicky nazvaný Bank Secrecy Act - ironicky proto, jelikož tímto zákonem došlo k faktickému zrušení bankovního tajemství, jelikož banky měly nově povinnost plnit roli finanční policie a své klienty nahlašovat státním orgánům, pokud se tito zdráhali doložit původ příjmů.
V sedmdesátých letech si Spojené státy zopakovaly prohibici, tentokrát drogovou: Nixon v roce 1971 vyhlašuje válku proti drogám, která měla za následek ghettoizaci amerických měst, rozvrácení několika jihoamerických států, vznik tvrdší varianty některých drog (např. crack cocaine) a celkově rapidní zhoršení celé situace okolo zneužívání drog. V posledních letech sílí hlasy pravící, že válku státu proti drogám vyhrály drogy, a rozličné látky jsou postupně dekriminalizovány (například v prosinci 2020 byly ve státě Oregon dekriminalizovány veškeré drogy, Portugalsko v režimu plné dekriminalizace funguje již od roku 2001). Válka proti drogám pomalu končí, KYC procesy nadále přežívají.
i
Kde se peníze ušpiní
Zabýváme-li se problematikou tzv. špinavých peněz, je na místě otázka, kde se peníze vlastně ušpiní. Prozaická odpověď je, že většina špinavých peněz pochází z černých trhů - které vznikají na základě vládních nařízení zákazu výroby a prodeje určitých látek. Prohibice rozličných omamných látek a léků totiž neznamená, že poptávka po jejich konzumaci výrazně klesne. Klesne spíše jejich nabídka, jelikož se zvýší rizikovost výroby a obchodu s těmito látkami. Nižší nabídka a vysoká rizikovost znamená, že na takovém trhu budou výrazně vyšší ceny, které lákají specifický typ podnikatele s nízkou averzí k riziku - mafiána, gangstera, dealera. Tím nechci tvrdit, že veškerou problematiku špinavých peněz lze vyřešit zrušením drogové prohibice: část peněz se pochopitelně ušpiní i v aktivitách, které na trhu nemají žádné místo (otroctví, podvody, hacky a další narušení cizího vlastnictví a svobody). Drogový černý trh je však zdaleka největší zdroj špinavých peněz, jeho velikost je odhadována na 1 % veškerého světového obchodu. Obdobně jako alkoholová prohibice, i ta drogová se ukazuje být devastující - problém přílišné konzumace a závislosti se v době prohibice spíše zhoršuje, a rostou náklady finanční i sociální. Jinými slovy, vlády v kontextu špinavých peněz řeší problém, který v prvé řadě samy vytvořily - a tím vytvářejí další problémy, jako je mizející transakční svoboda a soukromí.
Po roce 2001 byl pod záminkou boje proti terorismu přijat Patriot Act, který praktiky KYC dále výrazně zpřísnil. KYC se nově začalo týkat i menších firem a běžných občanů, internetových poskytovatelů služeb, a především i institucí mimo Spojené státy. Jednou z obětí KYC procesů a tlaku amerických úřadů na jejich globální adopci bylo i pověstné švýcarské bankovní tajemství: v rámci legislativy FATCA (přijaté roku 2010) mají bankovní instituce po celém světě povinnost nahlašovat vklady amerických občanů.
Je vlastně docela fascinující, že Spojené státy generují legislativu a regulatorní opatření, které platí téměř pro celý svět. To je zkrátka síla dolaru coby světové rezervní měny: kdo nehraje podle amerických not, bude od dolarového peněžního styku odříznut. A jelikož to si nemůže žádná země a žádná finanční instituce dovolit, raději se všichni přizpůsobí.
Jak je patrné z textu výše, oficiálním záměrem KYC má být zamezení legalizace výnosů z trestné činnosti, neboli praní špinavých peněz. Je sporné, nakolik se tento záměr daří plnit, jelikož média periodicky přinášejí zprávy o tom, jak velké banky rutinně perou peníze drogovým kartelům a podvodníkům. Zajímavá je i zpráva o Danske Bank, přes kterou se v letech 2007-2015 vypralo okolo 200 miliard eur. Bankovní sektor je přitom jeden z nejpřísněji regulovaných co se praní špinavých peněz týče - a možná právě pro to je tak aktivně využívaný, jelikož pod svícnem bývá největší tma (bankovní úředníci i regulátoři jsou podplatitelní.
V prvé řadě je dobré si uvědomit, že za poslední desítky let (a především po roce 2001) byl vybudován celosvětový panoptikon, neboli sledovací systém, kterému se prakticky nelze vyhnout, chce-li člověk žít v moderní společnosti. Z bank a dalších poskytovatelů finančních služeb se staly prodloužené ruce států a nadnárodních organizací (jako je FATF), jelikož tito poskytovatelé přijdou v případě nespolupráce o své licence, budou čelit vyšetřování, trestnímu stíhání a pokutám.
Postupně tak vzniklo celé specializované odvětví, které poskytovatelům finančních služeb asistuje s naplněním rozličných požadavků na sledování, nahlašování podezřelých klientů a zavírání účtů. Jednou z největších organizací je v tomto ohledu World-Check, firma dříve patřící Thomson Reuters (dnes ji vlastní investiční gigant Blackstone). World-Check využívají prakticky všechny velké bankovní domy po celém světě - když si zakládáte účet, je velmi pravděpodobné, že si banka ověří právě v databázi World-Check, že nejste politicky exponovaná osoba a není u vás podezření na propojení s terorismem či organizovaným zločinem.
Jedním z problému databází jako je World-Check je, že se do ní mohou bez problému dostat i lidé, kteří by tam vůbec být neměli. Jak je vysvětleno v přednášce výše, administrátoři obdobných databází bývají pod velkým tlakem zadávat obří množství nových profilů (do World-Check údajně přibude 20 000 profilů každý měsíc), a zdrojem některých informací jsou naprosto nedůvěryhodné zdroje: bulvární zprávy, konspirační weby a podobně. A pochopitelně ti, kdo se do obdobné databáze dostanou, se o tom nedozví - jelikož součástí databáze jsou i skuteční teroristé a mafiáni, nejsou lidé o vytvoření jejich profilu informováni. Že jste součástí databáze stylu World-Check se tak možná dozvíte až tehdy, když vám banka odmítne otevřít účet, či vaše stávající účty zavře. Ale možná se to nedozvíte ani tehdy, jelikož banka má právo se odvolat na smluvní podmínky, které ji umožňují rozvázat smluvní vztah z jakýchkoli důvodů.
i
Bitcoinová univerzita
Bitcoin je fascinující svou multidisciplinaritou: můžeme jej analyzovat ze stránky kryptografie, těžby, ekonomie či z hlediska praktických návodů. Na Alza pravidelně přinášíme texty, kterými posouváme naše i vaše poznání Bitcoinu na novou úroveň. Z poslední doby doporučujeme zejména tyto články:
Bitcoin: Odluka peněz od státu
Sedm mýtů o Bitcoinu, a proč jim nevěřit
Bitcoinová cirkulární ekonomika, aneb proč s ním platit
Co je těžba bitcoinu a způsobuje opravdu ekologickou katastrofu?
Vynález jménem Bitcoin (Recenze)
Umbrel – Bitcoin full node s Lightningem i pro úplné amatéry (NÁVOD)
World-Check a podobné seznamy pamatují na možnost, že v jejich databázi se ocitnou i nevinní - součástí databáze je upozornění, že údaje mají pouze informativní podobu, a finanční instituce mají uvedené informace nezávisle ověřit. To se nicméně spíše neděje - jakmile bankovní úředník uvidí pozitivní výskyt klienta v databázi, bere jej automaticky jako podezřelého; a ze strany bankovního úředníka i banky samotné se jedná o racionální krok, jelikož raději bude v kontextu KYC chybovat na straně opatrnosti.
Pojďme si nyní na rovinu říct, v čem vlastně spočívá problém. Banky samozřejmě mají plné právo v rámci smluvní svobody odmítnout klienty z jakýchkoli důvodů. Jenže vlády zároveň čím dál více omezují hotovostní transakce (do roku 2014 byl limit 350 000 kč, od roku 2014 je to 270 000 kč - a tento limit je každý rok plíživě snižován inflací) a celkově vytvářejí podmínky, které většinu platebního styku odkazují do bezhotovostního režimu. Přístup k bezhotovostním službám se tak stává základním předpokladem života v civilizované společnosti. Přísné KYC a blacklisty, kam se můžete dostat čirou náhodou, však přístup k těmto službám některým znemožňují a ostrakizují je.
Dalším velkým rizikem povinného sběru a uchovávání dat je únik těchto dat. Organizace, které sbírají velké množství dat o uživatelích, dříve či později leak dat zažijí - ať už je na vině špatná politika uchovávání dat, nepozorný či nespokojený zaměstnanec, či cílený útok na firmu, platí jedna prostá úměra: čím více zajímavých dat o uživatelích má organizace, tím spíše se její databáze dostane tím či oním způsobem ven.
Posuďte sami rozsah největších leaků (omylem uniklých dat) a hacků (cílených útoků pro získání dat):
Leak dat ve spojení s kryptoměnami je obzvlášť nebezpečný. Jelikož kryptoměny jsou ze své povahy snadno zcizitelné při fyzickém kontaktu (nemá-li uživatel nastavený multisig, timelock, či obdobně pokročilé zabezpečení), jsou velkým lákadlem pro skutečné lupiče, kteří se nebudou zdráhat navštívit vás doma. Či alespoň takovou návštěvou vyhrožovat:
Kradená či leaknutá data následně končí buďto ve veřejných databázích (ve formě prostého “dumpu”, který je veřejně přístupný komukoli), či na darknet marketu - online černém trhu, kde se mimo všeho možného prodávají i na míru připravované balíčky pro splnění KYC procesů. To znamená, že byla-li vaše data součástí leaku a pokud tato data obsahují dostatečný materiál k otevření účtu například v bance či na kryptoměnové burze, pak se jednoho dne může stát, že budete obviněn z praní špinavých peněz. Hacker si jednoduše vaše data mohl zakoupit na černém trhu, otevřít si s vaší identitou účty, a proprat velké množství peněz.
Čím jsou KYC procesy přísnější, tím více bude bujet trh s identifikačními údaji nevinných.
A zároveň - čím více bují trh s údaji, tím menší relevanci mají KYC procesy samotné, jelikož jsou zpochybnitelné. S asistencí nových technologií jako jsou deep fake fotografie/videa pomalu nastává doba, kdy nepůjde dost dobře rozeznat reálný člověk od kradené identity. Základní premisa KYC procesu selhává a zanechává po sobě kompromitované soukromí a bezpečnost milionů lidí.
V kontextu výše uvedeného nebude velkým překvapením, že KYC procesy postupně prorůstají i do bitcoinového ekosystému. Ať už je motivací potírání praní špinavých peněz či snaha o potlačení potenciálních nestátních peněz, KYC je tu a s postupem času bude přísnější.
Bitcoinovou komunitu rozděluje odpověď na otázku, zda mají uživatelé v rámci urychlení a rozšíření adopce usilovat o svolení vlády, regulátora, státu. Jedni tvrdí, že posvěcení establishmentu je pro masovou adopci zásadní - bez něj bude Bitcoin v lepším případě okrajová záležitost, v tom horším nelegální podvratná aktivita. Druzí oponují, že Bitcoin je od základu permissionless - nevyžadující svolení, a to jak svým technickým designem, tak i převažující filosofií. Moc státu nad penězi nás přivedla tam, kde jsme - ve světě fiat peněz založených na dluhu, s všeprostupujícím přerozdělováním s pomocí Cantillonova efektu. Bitcoin je pokus o odluku peněz od státu - a je naprosto absurdní se státu ptát, co na to říká.
Doprošování státu o posvěcení představuje velmi závažný precedens do budoucna. Co přijde v rámci “masové adopce” příště? Výrazné zvýšení limitu velikosti bloku? Změna monetární politiky? Přechod na proof of stake? Bitcoin a jeho komunita by měli být vůči státu neutrální - nejedná se o protistátní, ani o prostátní ekosystém; jedná se o nestátní ekosystém. Bitcoinisté by zkrátka měli hájit Bitcoin jako něco, co stojí zcela mimo stát; ne usilovat o začlenění do státních struktur a regulací, které do civilizované společnosti 21. století nepatří.
Je třeba si uvědomit, že stát nezajímají teze o finanční svobodě, necenzurovatelnosti a občanské suverenitě - stát je mocenské zřízení, které svou povahou vždy usiluje o navýšení kontroly, či alespoň dohledu. Pod rouškou legitimizace (kterou stát rád využije, budou-li o ní užiteční idioti pořád mluvit) se skrývá budoucí povinnost vysvětlovat transakce, deklarovat zůstatky, odvádět daň z “nerealizovaných zisků” a držet bitcoin pouze u autorizovaných správců.
Že se jedná o příliš pesimistickou vizi? Inu, pojďme se podívat, jak v posledních letech dochází k prorůstání KYC bitcoinovým ekosystémem:
Poslední bod se vám může zdát přitažený za vlasy, nicméně bohužel se jedná o realitu, která bude v blízké budoucnosti jen horší. Binance Singapore v minulosti dočasně zmrazila uživatelský účet kvůli rozpoznání uživatelovy CoinJoin transakce, a jak upozorňuje Matt Odell, obdobných problémů se mohou uživatelé dočkat i u jiných služeb:
A burzy jako BitMEX - dříve mekka anonymních gamblerů a spekulantů - se po třenicích s americkými regulátory jaly nejen zavádět povinné KYC, ale i spolupracovat s analytickými firmami:
Sledování transakcí po výběru z burzy mohlo doposud být pouze známkou přílišné horlivosti jednotlivých institucí, v budoucnu však může být povinné. Důvodem je zejména nedávný návrh amerického úřadu FinCEN (Financial Crimes Enforcement Network). Hlavní body návrhu jsou:
FinCEN nakonec návrh v této podobě nerealizoval, nicméně podobná opatření se od té doby prosazují jinými cestami. KYC a sledování transakcí jsou v roce 2025 součástí globální regulatorní vlny, která se týká nejen burz, ale všech poskytovatelů kryptoslužeb. Mezi nejvýznamnější nové požadavky a trendy patří:
Návrh vyvolal vlnu negativních reakcí a úřadu přišlo okolo 7000 komentářů - údajně nejvíce v historii obdobných regulatorních návrhů. S tím pravděpodobně úředníci FinCEN nepočítali, když návrh uveřejnili těsně před Vánoci a lhůtu pro komentáře ponechali pouze do začátku ledna. Naštěstí podcenili sílu bitcoinové komunity.
Nejrelevantnější námitka vůči návrhu FinCEN je, že požadavek na identifikaci protistran klientských transakcí je naprosto absurdní - odpovídá to požadavku, aby banky identifikovali, komu lidé po výběru z bankomatu platí svými bankovkami. Zkrátka takový požadavek nemá obdoby ani v konvenčním fiat systému.
Dále je zajímavé sledovat, jak FinCEN a další regulátoři usilují o nastolení nové orwellovské terminologie. FinCEN tak mluví o “unhosted” a “hosted” wallets - první jsou klasické peněženky, kde si kontrolujeme naše klíče (např. Trezor) druhé jsou účty u burz a dalších poskytovatelů. Termín unhosted zní, jako by zde něco chybělo - vyvolává dojem, že se jedná o jakýsi neplnohodnotný způsob držení bitcoinu. Proti obdobné terminologii je nutné se vymezit.
A jaká je situace v Evropě?
Ještě donedávna byla regulace Bitcoinu a poskytovatelů služeb s ním spojených věcí národních regulátorů. Ti se často zaměřovali spíše na scamoidní projekty typu nabídek tokenů. Poskytovatelé služeb jako burzy měli povinnost identifikovat klienty nad určitý objem obchodů a hlásit podezřelé transakce dohledovým orgánům (v ČR se jedná o FAÚ).
Někteří místní regulátoři se v minulosti nechali trochu unést – například v Nizozemsku čelili klienti burz požadavku doložit vlastnictví bitcoinové adresy, na kterou chtěli vybrat prostředky (například podepsáním zprávy privátním klíčem).
Ve Francii se již dříve zavedla nulová tolerance vůči anonymnímu nakládání s bitcoinem u poskytovatelů služeb. Záminkou pro zpřísnění pravidel byl jako obvykle boj proti terorismu – osvědčený argument, pod jehož záštitou je možné prosadit téměř cokoli.
Od roku 2024 však v celé Evropské unii platí jednotná pravidla dle nařízení MiCA (Markets in Crypto-Assets Regulation). Ačkoli se MiCA primárně zaměřuje na altcoiny, stablecoiny a nabídky tokenů, dopadá i na bitcoinový ekosystém, zejména v oblasti centralizovaných burz a custody služeb. Poskytovatelé musí nově získat licenci a podléhají přísnému dohledu – podobně jako banky či tradiční finanční instituce.
MiCA přináší povinnost zavést interní kontrolní mechanismy, pravidla pro správu rizik, identifikaci klientů a reportování transakcí. Zároveň se objevují tlaky na sledování adres, na které uživatelé vybírají prostředky, a v některých zemích je již nyní běžná praxe vyžadovat registraci nebo ověření cílové adresy.
Je proto namístě počítat s tím, že výběry do soukromých peněženek budou nadále komplikovanější – obzvláště pokud se uživatel rozhodne chránit své soukromí pomocí nástrojů jako je CoinJoin. Takové transakce mohou být považovány za „podezřelé“ a vést k omezením či zrušení účtu.
Riziko budoucích zásahů, jako je daň z nerealizovaných zisků nebo jiná forma konfiskace, nelze vyloučit – především pokud držíte bitcoiny u třetích stran. Soukromé klíče mimo váš dosah jsou i mimo vaši kontrolu.
Lze se tedy sílícímu trendu sledování a kontroly účinně vyhnout, či alespoň minimalizovat jeho dopady? Určitě lze - záleží ale také na tom, jak daleko jste ochotni při ochraně soukromí a vašich bitcoinů zajít. Níže uvádíme kroky, které můžete provést - od nejjednodušších k pokročilejším:
Uvedená doporučení ale nepředstavují kouzelnou hůlku. Záležitosti okolo soukromí v Bitcoinu se neustále vyvíjejí a jde-li vám skutečně o soukromí a bezpečnost, měli byste se v této oblasti neustále vzdělávat. Z mnoha různých zdrojů doporučíme alespoň dva: Bitcoin QnA a blog Burn the Bridge.
Bitcoin jsou peníze a platební ekosystém, které k plnohodnotné funkci nepotřebují znát něčí identitu. Stát se nicméně svých požadavků na sledování a kontrolu jen tak nevzdá. Po letech, kdy byl Bitcoin spíše ignorován kvůli jeho domnělé nevýznamnosti, přicházejí léta zvýšené pozornosti a snahy spoustat ekosystém KYC procesy. Jednotliví bitcoinisté se musí rozhodnout, nakolik jsou ochotni bránit své soukromí a suverenitu.
Josef Tětek
Josef is an economist and analyst influenced by the Austrian school of economics. He works as an analyst at TopMonks and is a fellow at the Czech Liberal Institute. Co-author of the paper Bitcoin Peer Banking. Author of Bitcoin: Separation of Money and State. @SatsJoseph on Twitter.
