Mafia II: Definitive Edition (RECENZE) – Chytá Mafia II po deseti letech druhý dech?

Mafia II: Definitive Edition (RECENZE PS4 Pro) – Obsah článku

1. Osudy dobrého vojáka Vita
2. Ze zlatých třicátých vzhůru za zrodem rock&rollu
3. V Mafii II máte možnost provětrat dřevěný Ford i vytuněný hot-rod
4. Na lineárnost je remaster krátký
5. Mafia II: Definitive Edition dorazila s lepším vizuálem, ale i s technickými nedostatky
6. Mafia II si i po dekádě zachovala svoji kvalitu, ale ne díky remasteru
7. Recenze Mafia II: Definitive Edition: závěrečné hodnocení
8. HW nároky pro Mafia II: Definitive Edition PC

Osudy dobrého vojáka Vita

V Mafii II, která příběhy hlavních hrdinů začíná psát v roce 1943, se ujmete role Vita Scaletty, sicilského emigranta, který se po dvou letech strávených v armádě vrací do města Empire Bay. Tam ho už vítá jeho dobrý kamarád Joe toužící stát se pravým mafiánem, jenž právě dělá menší kšeftík pro jednu ze tří rodin ovládajících město. A jelikož Vito se ze zámoří nevrátí s kapsami plnými peněz, rozhodne se i on naskočit na vlak organizovaného zločinu, ze kterého, jak sám zjistí, se už nedá jen tak jednoduše vystoupit.

Myslím si, že kvalitu příběhu Mafie II lze hodnotit ze dvou úhlů pohledu. Vedle životní story taxikáře Thomase Angela z první Mafie působí příběh veterána Vita, který se po návratu z války pouští do víru mafiánského života společně s dlouholetým kamarádem Joem, trochu béčkově. Na druhé straně, pokračování Mafie I v sobě stále nese (ve srovnání s širším spektrem herního průmyslu) obrovský potenciál, který se jí z větší části skutečně daří plnit, a to i po deseti letech v podobě remasteru. Kromě vydařeného scénáře musím vyzdvihnout přítomnost českého dabingu společně s výběrem jednotlivých herců, a i když není často stoprocentní, hře dodává ten správný šmrnc a člověk má díky němu pocit, že hraje titul blízký jeho domovu. Koneckonců, český dabing není ve hrách samozřejmostí.

Ze zlatých třicátých vzhůru za zrodem rock&rollu

Druhá Mafia v oblasti historického zasazení plynule navazuje na svou předchůdkyni a po jazzových třicátých letech se tak ocitnete ve fiktivním městě Empire Bay, které si mnohé prvky vypůjčilo od světoznámých amerických metropolí a tvoří ho tak mix různorodých čtvrtí od těch nejchudších až po oblasti, kde si obyvatelstvo žije na vysoké noze.

Empire Bay zachycuje atmosféru 40. a 50. let dvacátého století bravurně, nenabízí však tolik podnětů k prozkoumání či aktivit, jak by si mnozí hráči (včetně mě) přáli. Mezi příběhovými misemi totiž máte možnost potulovat se po městě, zavítat do jednoho z barů nebo navštívit několik obchodů, kde si můžete koupit zbraně a oblečení. Což je vlastně z vedlejších aktivit vše a z Mafie II se tak pro mě poměrně brzy stalo jen lineární zdolávání kampaně.

Právě tento problém by mohl vyřešit remake, jelikož se však tvůrci rozhodli pouze pro remaster, mohla jsem se tak maximálně kochat kočičími hlavami na určitých úsecích silnic, vozovkou zasypanou realističtějším sněhem nebo pronikavějšími světly neonů města.

V Mafii II máte možnost provětrat dřevěný Ford i vytuněný hot-rod

Jízdní model je hlavním důvodem (kromě příběhu), proč jsem se na návrat k Mafii II tak těšila. Už v době vydání totiž dokázal poskytnout natolik věrohodný zážitek, že za mou lásku k veteránům „viním“ právě tuto hru. Ten pocit, kdy se auto začne pomalu pohupovat do tempa hudby linoucí se z autorádia a já do pěti minut začnu houpat nohama a pokyvovat do rytmu Long Tall Sally od Little Richarda, mi v podobných hrách chybí.

Jednotlivá vozidla věrně napodobující své předlohy, které se proháněly po nekonečných cestách Ameriky na přelomu 40. a 50. let, máte možnost získat dvěma způsoby – krádeží nebo krádeží. Můžete buď rozbít okénko, anebo vypáčit zámek, což jsem coby milovník neporušeného laku využívala nejčastěji.

Kára mi samozřejmě dlouho bez škrábanců nikdy nevydržela, většinou kvůli neprakticky umístěné pouliční lampě, odpadkovému koši, telefonní budce či nešťastnému chodci, který se opovážil procházet přes přechod právě v okamžiku, kdy jsem spěchala na místo určení. Mimochodem, model destrukce je zvládnutý velmi dobře a také v tomto směru Mafia II konkuruje dnešním hrám. Se všemi následky silničních karambolů si ale poradí návštěva autoservisu, kde si můžete auto vymazlit nebo si vyměnit značky v případě, že vám život komplikují chlupatí.

Na lineárnost je remaster krátký

Když už se budete oddávat jízdě po Empire Bay, je zde vysoká pravděpodobnost, že vaše cesta povede za cílem jedné z kampaňových misí. Milovníci side-questů si tu totiž rozhodně nepřijdou na své. Město by mohlo být Mekkou volnočasových aktivit, ale místo toho je poloprázdné, což je vzhledem k jeho rozloze a rozmanitost obrovská škoda a opět něco, co remaster nenapraví.

V případě, že si chcete od příběhových misí odpočinout a odreagovat se likvidací označených členů nepřátelských gangů, ničením vozidel nebo jejich kradením na zakázku, čeká vás návrat do hlavního menu a výběr jednoho z DLC, jejichž hlavní náplní jsou právě takové úkoly a příběh v nich hraje minimální roli. Alespoň tyto dodatky dostanete v jednom balíčku, což je jedno z pozitiv remasteru s přívlastkem „definitivní edice“.

Když odhlédneme od absence vedlejších questů, nabízí kampaň Mafie rozmanitou paletu misí, při kterých jsem se nenudila. Vhodně navazovaly na příběh a navštívila jsem při jejich plnění téměř všechna zákoutí Empire Bay a pod ruku se mi dostala většina vozového parku hry.

Pokud bych měla vyzdvihnout jednu misi, která z mého pohledu Mafii II v její definitivní edici… definuje, byla by jí likvidace bosse konkurenční rodiny pomocí plošiny na mytí oken, výbušniny, dvou párů falešných knírků a následná nefalšovaná honička v téměř rozstřílených bourácích (pro případ, že jste Mafii II ještě nehráli, si bližší detaily odpustím).

Člověk se kápem nestane ze dne na den a stoupání v hierarchii organizovaného zločinu je často trnitá cesta lemovaná zradou a všudypřítomnou zubatou. To se daří Mafii II skvěle demonstrovat, ale jedním dechem musím dodat, že její linearita mi místy dost překážela, zvláště když došlo na přestřelky.

Během soubojů s nepřáteli všechno vaše strategické myšlení vyjde vniveč a navzdory rozmanitosti prostředí vás čeká jen střídavé přemisťování se mezi kryty, kličkování mezi nepřátelskými projektily a číhání na sokovu hlavu. Právě tento systém může v dnešních časech působit zastarale, nemluvě o tom, že potenciál na znovuhratelnost kvůli němu závratně klesá.

Mafia II: Definitive Edition dorazila s lepším vizuálem, ale i s technickými nedostatky

Na remaster Mafie II jsem se upřímně těšila, ať už kvůli touze po nostalgii nebo ze zvědavosti, kam se hra posunula po grafických úpravách, kterými prošla. Když jsem slyšela první tóny soundtracku v úvodním menu, na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, který po několika minutách ve hře ale začal postupně zamrzat. V úvodní cut-scéně jsem se totiž setkala s propady snímků a už jsem se tohoto nešvaru nezbavila. Nedal mi klid ani během herních pasáží, kdy bylo prudké pootočení volantem nebo vyběhnutí z úkrytu a boj s nepřítelem často nad síly mé PS4 konzole.

Nedostatky má také dabing (v remaku uslyšíte ten původní český) a další zvukové části hry. Například během mluvených scén se ozývají zvláštní zvuky, které do audio stopy určitě nepatří, dále je to hudba podivně přesahující do gameplaye, ačkoli měla skončit s cut-scénou, anebo zvláštně nevyvážená hlasitost jednotlivých částí hry. V těchto chvílích bych nejraději vyměnila lepší grafický kabátek za plynulost originálu z roku 2010.

I přes technické chyby (pevně věřím, že je časem úplně odstraní patche) je na tom hra po vizuální stránce velmi dobře. Patřím mezi ty, které rozhodnutí tvůrců vytvořit remaster Mafie II upřímně překvapilo, protože původní hra by podle mě mohla mnohým titulům svou grafikou konkurovat ještě i dnes. Remaster sice přinesl sytější barvy a detailnější grafiku, ale, jak jste se dočetli výše, také spoustu technických nedostatků, kvůli kterým bychom se možná bez těch hlubších vrásek na Vitově čele, zvýrazněných pórů na Joeově tváři a nově vymodelovaných očních bulv přeci jen obešli.

Závěrem této kapitoly se sluší ještě zmínit soundtrack, který je stejně perfektní jako v originále. Ať už se jedná o skladby nahrané Pražským filharmonickým orchestrem nebo o výběr více než stovky písní 40. a 50. let zařazených do playlistu tří rádiových stanic, pokaždé si při jejich poslechu uvědomíte, jak důležitým prvkem pro dotvoření té správné atmosféry hudební složka je.

Mafia II si i po dekádě zachovala svoji kvalitu, ale ne díky remasteru

Původní Mafia II byla pro mě jedním z prvních výrazných herních zážitků a těší mě proto, že má dnes díky remasteru šanci oslovit i právě vyrůstající generaci hráčů. Definitivní edice je příležitostí pro úplné nováčky zjistit, proč se jejich starší herní souputníci při slově „Mafia“ rozplývají blahem. I navzdory některým nedostatkům si totiž stále zaslouží, aby se o ní hovořilo jako o jedné z nejlepších tuzemských her, navíc vychází-li v kompletní edici za poměrně rozumnou cenu necelých 30 babek.

Na druhou stranu je potřeba zmínit, že pokud jste v Mafii II nenašli zalíbení už před 10 lety, její grafický facelift vycházející nyní na PC, PS4 a Xbox One vás pravděpodobně neokouzlí – a to i navzdory skutečnosti, že jde o první příležitost zahrát si tento český klenot na konzolích současné generace. Pro skalní fanoušky však může jít o příležitost opět navštívit Empire Bay předtím, než na herní stroje dorazí kompletní remake první Mafie. Majitelé původní Steam verze Mafia II navíc získají Definitive Edition zcela zdarma.

Tato recenze byla napsaná pro PS4 Pro verzi hry.

• Zdroje: Vlastní

Recenze Mafia II: Definitive Edition: závěrečné hodnocení