• Autor: Jan Vavřík
V době, kdy se výrobci předháněli v tom, kdo přijde s odvážnějším tvarem, barvou nebo čistokrevným výstřelkem, vznikala zařízení, která dnes vypadají spíš jako rekvizity z paralelního vesmíru než jako mobilní telefony. Některé „vizionářské“ retro modely dnes beru hlavně jako zdroj upřímného pobavení a důkaz, že i velké značky občas zakopnou o vlastní fantazii.
Dnes, když se podíváme na současné smartphony, působí většina z nich jako dokonale vyhlazené placky bez výraznější identity. Technicky jsou skvělé, ale vizuálně i pocitově splývají v jeden celek. Dřív to však bylo jiné.
Každá značka hledala vlastní cestu. Nokia zkoušela odvážné tvary a hravé materiály, BlackBerry stavělo na nekompromisních klávesnicích a pracovním stylu, Siemens se nebál technických ani ergonomických experimentů. Samsung chrlil výrazné designové řady, Sony a Sony Ericsson sázely na čistý, industriální vzhled a multimédia, LG si pohrávalo s netradičními konstrukcemi a HTC přidalo prémiové materiály i první náznaky chytré budoucnosti.
Právě tahle odvaha dala tehdejším mobilům osobnost. Ne každý nápad ale byl trefou do černého. Některé telefony doplatily na to, že designéři dostali až příliš volnou ruku a funkčnost zůstala trochu v pozadí. A právě na tyto kousky se dnes podíváme. Modely, které chtěly šokovat, být jiné a zapamatovatelné – což se jim bezesporu povedlo, jen často úplně jinak, než jejich tvůrci zamýšleli.
Retro vzpomínání totiž není jen o ikonách a legendách, ale i o odvážných přešlapech, bez nichž by byla mobilní historie podstatně méně zábavná. Nepovedených telefonů bychom našli celou řadu, já se ale držím jen těch, které mi skutečně prošly rukama – ať už jsem je vlastnil, krátce používal, nebo si je alespoň na chvíli osahal. A protože oficiálních snímků je jako šafránu, zvu vás na malé, ryze osobní videovzpomínání.
Nokia 7600, uvedená v roce 2003, byla telefonem, u kterého si člověk nebyl jistý, jestli se dívá na mobil, nebo na rekvizitu z futuristického filmu. Tvar listu (případně kapky) popíral všechno, na co byli uživatelé zvyklí, a klávesnice rozesetá kolem displeje působila spíš jako designový žert než praktické řešení.
Psalo se na ní oběma rukama a s jistou dávkou trpělivosti – ale právě tahle okatá nepraktičnost z ní udělala objekt touhy. Byla tak zvláštní, až byla neodolatelná. Ne proto, že by dávala smysl, ale proto, že byla jiná než všechno ostatní v kapse.
Pod tím výstředním kabátem se přitom skrýval technicky slušně vybavený telefon své doby. Barevný displej s rozlišením 128 × 160 pixelů, VGA fotoaparát, Bluetooth, podpora EDGE i možnost přehrávání 3GP videí z ní dělaly plnohodnotný multimediální přístroj roku 2003.
Jenže Nokii 7600 si lidé nekupovali kvůli parametrům – kupovali si ji jako manifest. Jako důkaz, že mobilní telefon může být klidně ošklivý, nepraktický – a přesto neodolatelně přitažlivý. A možná právě proto na něj dnes vzpomínám s větší nostalgií než na desítky dokonale tvarovaných, avšak dokonale zapomenutých telefonů.
Samsung S5150 Diva se v roce 2009 objevil jako telefon, který šel designu naproti až na samou hranici praktičnosti. Oblé, netradičně tvarované tělo působilo elegantně, ale v dlani se nechovalo úplně přátelsky – klouzalo, nedrželo jistě a připomínalo spíš módní doplněk než pracovní nástroj. Diva zkrátka vypadala jinak než běžné telefony své doby, což bylo její největší lákadlo i slabina zároveň. Přitahovala pozornost, ale ne vždy spolupracovala.
Tomu odpovídal i zbytek výbavy. Dotykový displej a prostředí TouchWiz nabízely základní funkce bez ambicí konkurovat nastupujícím smartphonům. Samsung S5150 Diva nebyl telefonem pro dlouhé psaní nebo svižnou práci, spíš pro občasné použití a dobrý pocit z vlastnictví. V době, kdy se mobily začaly měřit výkonem a výbavou, přišel tento přístroj s opačným přístupem – být výrazný, trochu nepraktický a přesto zapamatovatelný. A právě tím si vydobyl své místo v historii zvláštních, ale nepřehlédnutelných telefonů.
Série Siemens Xelibri, uvedená na začátku tisíciletí, byla jedním z nejodvážnějších – a zároveň nejrozporuplnějších – experimentů v historii mobilů. Tyto přístroje vypadaly jako hodinky, přívěsky nebo módní doplňky a běžnému telefonu se podobaly jen velmi vzdáleně. Ovládání bylo často nepohodlné, displeje malé a psaní zpráv spíš zkouškou trpělivosti než každodenní činností. Siemens se ale vědomě vydal cestou designu a exkluzivity, kdy forma měla jasně přednost před funkčností.
Xelibri nebyly určené pro masy, ale pro uživatele, kteří chtěli být vidět a byli ochotni obětovat praktičnost za originalitu. Série vznikala ve spolupráci s módními návrháři a prodávala se i v buticích, ne jen v obchodech s elektronikou. Jenže právě odtržení od běžných potřeb uživatelů se stalo jejím největším problémem. Xelibri dnes působí jako fascinující slepá větev vývoje – důkaz doby, kdy výrobci zkoušeli, kam až lze zajít, než si lidé řeknou, že telefon má přece jen hlavně dobře sloužit.
Nokia 3650 se objevila v roce 2002 a okamžitě vzbudila pozornost – hlavně svou kruhovou klávesnicí, která vypadala, jako by ji někdo navrhl během experimentu s kružítkem. Čísla rozmístěná do oválu působila efektně, ale psaní SMS bylo zpočátku spíš hrou na trpělivost než automatickou činností. Telefon se držel relativně dobře, ale ovládání vyžadovalo zvyk a ochotu odpustit mu pár ergonomických přešlapů. Nokia tímto modelem jasně ukázala, že se nebojí riskovat – i kdyby to znamenalo, že část uživatelů bude kroutit hlavou.
Pod zvláštním zevnějškem se ale skrýval jeden z nejpokročilejších telefonů své doby. Nokia 3650 patřila mezi první masově dostupné přístroje se systémem Symbian, nabízela multitasking, instalaci aplikací a dokonce i vestavěný fotoaparát, což tehdy znělo skoro futuristicky. Byla to zvláštní kombinace experimentálního designu a seriózního technologického základu. A právě proto si 3650 pamatujeme dodnes – jako telefon, který možná nebyl pohodlný, ale byl důležitý. A v historii mobilů to často znamená víc než dokonalá ergonomie.
Motorola V100 vypadala už při uvedení na trh jako zařízení, které se ocitlo někde mezi mobilem, pagerem a dětskou kalkulačkou z hračkářství. Průhledné plasty, gumová tlačítka a klávesnice připomínající spíš herní ovladač než telefon působily zvláštně i na tehdejší poměry. A přesto – nebo možná právě proto – ji chtěl skoro každý. V100 byla jiná, futuristická a nepřehlédnutelná, ideální na plakát a do vitríny, kde slibovala budoucnost plnou stylu a originality.
Realita ale byla výrazně prozaičtější. Telefonovat šlo pouze s připojeným headsetem, protože samotný přístroj neměl klasický reproduktor ani mikrofon pro hovory. To z Motoroly V100 dělalo spíš komunikační doplněk než plnohodnotný telefon. Přidejte k tomu nepraktické nošení a klávesnici, která rychle omrzela, a bylo jasno: kdo ji měl, často brzy pochopil, že tohle není mobil na každý den. Přesto se z V100 stala legenda své doby – telefon, který jsme všichni chtěli, a který nás stejně rychle naučil, že ne každá designová odvaha se dobře používá.
Siemens SX1 byl přesně ten telefon, na který se čekalo s opravdovým nadšením. Chytrý mobil se Symbianem v době, kdy to nebyla samozřejmost, výbava na úrovni tehdejší špičky a hlavně pocit, že držíte v ruce něco výjimečného. Já ho měl. A pamatuju si ten moment, kdy se dostal do ruky poprvé – radost a očekávání. Jenže pak přišla realita. Klávesnice rozdělená po stranách displeje vypadala futuristicky, ale při psaní SMS se měnila v ergonomickou past. Prsty hledaly tlačítka, palce se pletly a každá zpráva byla malý souboj s vlastním telefonem.
Nutno uznat, že technicky byl telefon skvělý – Symbian S60, multitasking, slušný displej, Bluetooth, rádio i fotoaparát. Všechno fungovalo tak, jak mělo. Jenže již zmíněné psaní, základní denní činnost, bylo opravdu utrpení. Jako by vám někdo dal skvělé sportovní auto a volant umístil dozadu. Přesto na Siemens SX1 vzpomínám vlastně rád. Ne proto, že by byl pohodlný, ale proto, že byl odvážný. Telefon, který chtěl být jiný, byl jiný… a občas tím svého majitele doháněl k šílenství. A možná právě proto si ho pamatuju dodnes.
Nokia N-Gage byla přesně ten typ zařízení, na které se člověk těší měsíce dopředu. Spojení herní konzole a telefonu znělo na začátku tisíciletí jako splněný sen – zvlášť pro ty, kdo vyrůstali na pixelovém hadovi a kapesním Game Boyi. I já jsem se těšil. Hodně. Realita ale přišla rychle a bez milosti. Telefonování bokem přiloženým přístrojem k uchu působilo, jako byste si objednávali pizzu přes dálkový ovladač, a okolí se tvářilo, že jste právě objevili nový způsob, jak se zesměšnit na veřejnosti.
Herní část přitom vůbec nebyla špatná, ale i tady Nokia dokázala všechno trochu zkomplikovat. Výměna her znamenala vyndat baterii, ovládání chtělo zvyk a ergonomie byla… specifická. N-Gage tak skončila jako zařízení, které chtělo dělat všechno, ale nic nedělalo úplně dobře. Jako švýcarský nůž, který má dvacet funkcí, jenže všechny trochu nepohodlné. Přesto na ni dnes vzpomínám s nostalgií – jako na velkou myšlenku, která přišla příliš brzy a v příliš podivném těle.
Nokia 2650 patřila k těm telefonům, u kterých design okamžitě přebil všechno ostatní. Véčko bez vnějšího displeje mělo hladké, oválné tvary, které mnohým připomínaly dámskou hygienickou pomůcku – a jakmile se tohle přirovnání jednou objevilo, už se ho model nikdy nezbavil. Telefon působil spíš jako plastový předmět z drogerie než jako elektronika, a to i na dobu, která byla na odvážné experimenty poměrně bohatá.
Po funkční stránce šlo přitom o naprostý základ. Volání, SMS, jednoduchý vnitřní displej a žádné ambice navíc. Nokia 2650 nebyla špatná tím, co uměla, ale tím, jak vypadala. Zapsala se do paměti ne kvůli technologiím, ale kvůli tvaru, který vyvolával úsměv i rozpaky zároveň. Je to přesně ten typ telefonu, který fungoval spolehlivě, ale nikdy se mu nepodařilo uniknout jedné jediné asociaci – a ta ho definovala víc než cokoli jiného.
Nokia 7380 byla telefonem, který se ani nesnažil tvářit prakticky. Už na první pohled připomínala luxusní rtěnku nebo módní doplněk z kabelky, ne zařízení na každodenní komunikaci. Displej bez klasické klávesnice, dotykové ovládací plošky a celkově protáhlý tvar dávaly jasně najevo, že design má absolutní přednost. Byl to telefon, který jste nevytahovali proto, abyste rychle odepsali SMS, ale aby si ho někdo všiml.
Používání tomu odpovídalo. Ovládání bylo pomalé, psaní zpráv spíš zkouškou trpělivosti a ergonomie šla stranou. Nokia 7380 tak byla typickým příkladem zařízení, které fungovalo víc jako stylový artefakt než jako praktický telefon. Přesto – nebo právě proto – si získala své místo v historii. Byla důkazem doby, kdy si výrobci dovolili udělat telefon, který vypadal jako rtěnka… a počítali s tím, že to někomu bude úplně stačit.
Možná právě proto na tyhle telefony dnes vzpomínáme s takovým zaujetím. Byla to doba, kdy výrobci riskovali, hledali vlastní tvář a nebáli se udělat mobil, který šel proti proudu. Design tehdy nebyl jen obal, ale hlavní myšlenka – a odvaha byla často důležitější než dokonalost.
Dnes se honíme za výkonem, umělou inteligencí a softwarovými funkcemi, které se mezi značkami liší jen v detailech. Telefony jsou chytřejší než kdy dřív, ale málokterý je odvážný. A právě proto se k těm starým, zvláštním a někdy nepovedeným modelům rádi vracíme – připomínají dobu, kdy mobil nebyl jen nástroj, ale i výraz osobnosti.
Dnes si tyhle telefony pamatuji víc než spoustu technicky dokonalých modelů, které přišly po nich. Některé jsem chtěl, jiné mě zklamaly, ale všechny ve mně zanechaly stopu. A to je možná to nejdůležitější – nebyly perfektní, ale byly živé a nezaměnitelné.
