Do kin byla nedávno uvedena autorská pohádka Jana Budaře Princ Mamánek (2022), která knižně vyšla už v roce 2017. Před sto padesáti lety ale vyšla jiná česká autorská pohádka s podobným námětem a téměř identickým jménem: Princ Mazlík (1874). Převzal Jan Budař tento skoro zapomenutý příběh?
Přestože mají oba pohádkové příběhy velmi podobný název, ve skutečnosti jsou velice odlišné. Oba příběhy jsou věnovány dětem: Starší příběh se doslova jmenuje „Princ Mazlík, Žert i pravda k pobavení malé i velké mládeže“, zatímco Jan Budař „věnuje pohádkový příběh všem dětem“. Oba příběhy jsou zasvěceny rozmazleným princům, přičemž obsahují jak humor, tak i napětí, ale zde podobnost končí.
Budařův Princ Mamánek se totiž zabývá přerostlými, téměř čtyřicetiletými princi, kterým se nechce z pohodlí domova, zatímco Princ Mazlík pojednává o tom, jak nezájem otce a přehnaná láska matky může zlomit charakter dítěte a nakonec ho zcela zničit.
Budařův princ se jmenuje vlastním jménem Ludvík Otomar Karel XII. zrozený Vznešený, užívá si pohodlí paláce a nikam se nechystá, leda tak na svou vlastní korunovaci, čímž dost naštve svého otce, krále Radomila. Přece jenom vysvětlovat tátovi, „že už je starý a že brzo umře“ není nijak empatické, naopak, je to docela dost drzé.
Král Radomil, vládce království Frýdlantsko-Rohanského, má svého změkčilého syna, který neusne bez sklenice teplého mléka se skořicí a bojí se všeho včetně komárů, plné zuby. Proto najme rytíře Leonarda Hudrovala z Dětenic – a poté, co mu nechá přimíchat do večerního mléka silný odvar z makovic, nechá ho tak trochu unést do pustého lesa. Na cestu mu dá prostý oděv a dopis, vysvětlující, že dokud se sám nesetká se Smrtí, nestane se dobrým králem.
Příběh Prince Mamánka je tedy cestou zatím ještě ne docela hrdiny za poznáním života a potom, ideálně, také zpátky domů na zámek. To ovšem nebude zcela jednoduché, i když cesta není ani přehnaně dlouhá, ani příliš akční: Nutnost setkat se se Smrtí dovede prince do situace, kdy mu skutečně jde o život – a která je temným, severským způsobem až psychedelicky děsivá.
Řada recenzentů se pozastavila nad tím, „jestli tohle je opravdu pro děti“. Na což by se dalo říct, že cesta téměř čtyřicetiletého hrdiny asi ne, to nebude úplně pro děti. Je spíš pro odrostlejší mládež, která se dívá do pustiny svého budoucího života a přemýšlí, jestli do ní vykročit, anebo raději zůstat jako správný mamánek doma za pecí. Jde tedy o pohádku s výrazným filozofickým přesahem.
Určitou tradicí české pohádky je to, že hodně sází na humor. To je spojeno s výraznými autory, jako je Jan Werich, kteří pozvolna přimíchávali do klasiky stále více nadsázky, až se z toho místy stal humoristický román. To značně posouvalo vnímání pohádkových postav, kde ještě v druhé polovině 19. století je vodník, rusalka anebo čert vnímán vyloženě děsivě, ale už ve filmovém zpracování Hrátek s čertem (1956) vyprávění rozeznává mezi lokálně působícími „zapomenutými čerty“, kteří jsou počesku komičtí, bezzubí a víceméně lenoší, a ďábly, jako je Dr. Solfernus, kteří jsou oproti tomu nelidští, studení a opravdu děsiví.
Tento posun pokračoval dál a dál, až konečně Zdeněk Troška ve filmové pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) definitivně překročil čáru a vytvořil tam postavy šišlajících čarodějnic, které jsou zároveň vražednými antagonisty, ale také komickými postavami. Zřejmě mu na to dobře reagovalo dětské publikum – asi jako na křepčení šišlajících youtuberů – a tak se v naší tradici ustanovil tento bizarní výjev, který je poměrně raritní. Běžná vyprávěcí tradice totiž antagonisty nemíchá s komickými postavami, jsou vždy oddělené – ta směsice je naprosto ujetá a kompletně boří jakékoliv budované drama a napětí. To, že se do dramatu nedávají podobné postavy, má svůj důvod: Představte si, jak by vypadal například Schindlerův seznam, kdyby zůstal stejně temný a drsný, ale nacisté v něm koktali, šišlali a nedokázali by správně zapsat seznam lidí k popravě – to by nebyla ani komedie, ani tragédie.
Jan Budař bohužel téhle troškovině neodolal – a tak i u něj najdeme dvojici šišlajících retardovaných čarodějnic, které mu vyprávění trhají na kusy – zvláště když se o nich pokouší říct dost drsnou pravdu. Setkání s těmito dvěma postavami mu nepřirozeně rozlamuje příběh z werichovsky hravého na začátku směrem k filozofickému dramatu na konci. Plynulý přechod z humoru k dramatu by fungoval, šišlavé troškovské křeče uprostřed mu ale vyprávění boří jak v knize, tak zvláště ve filmové verzi. A to je veliká škoda, protože příběh vede hrdinu k napínavému vyvrcholení.
Tradice českých filmových pohádek, ve kterých jsme si za posledních sedmdesát let navykli dělat si legraci ze všeho a ze všech, nám maskuje to, že temné filozofické pohádky jsou úplně normální. Je to věc historicky zcela běžná: Například v Tisíci a jedné noci najdeme tři variace vyprávění o Andělu Smrti, který přichází nečekaně za králem, jenž se s ním marně pokouší vyjednávat. Zvláštní a u nás neobvyklou formou jsou například zkoušky otrokyň, kde otrokyně na příkaz vládce filozofuje proti jeho mudrcům na všechna možná témata od zdravovědy přes mezilidské vztahy až po náboženství.
Temná pohádka má tradici i u nás včetně klasiků, jako je Karel Jaromír Erben anebo Božena Němcová. Zvlášť drsné příběhy sepisoval Hans Christian Andersen, jehož Malá sirkářka je spíš sociální obžalobou než něčím, co bychom v české vysmáté tradici považovali za pohádku. Neuvěřitelně temná je také Vánoční koleda Charlese Dickense, která provede hlavního hrdinu nejprve lítostí nad mládím, které je už pryč, pak mu ukáže současnost, v níž je svému okolí spíš na obtíž – a nakonec budoucnost, ve které už nikoho nebude zajímat. Veselé Vánoce, milé děti!
Budařův filozofický přesah je v moderní české pohádce dost neobvyklý, ale originální. A vyvrcholení příběhu, označované v mnoha recenzích za „tripovité“, je ve skutečnosti výtečné. Asi nejpodobnější zážitek najdeme v ruském filmu Kukuška (2002), kde se jeden z hlavních hrdinů také ocitá na pomezí mezi životem a smrtí – s tím, že Budařova vize je delší, komplexnější a podstatně vhodnější pro pohádkové vyprávění.
Velkým plusem je také to, že jde o opravdu výrazně autorské dílo. Jan Budař si to napsal, ilustroval, načetl do audioknihy, režíroval, napsal si pro to písničky, odzpíval si je a taky si zahrál hlavní roli. To je skutečně unikátní, zde bych jen zalitoval, že nekonzultoval dramaturgii, protože závěr filmu by si zasloužil vyšší tempo a intenzivnější eskalaci. Film totiž ke konci spíš domeandruje, zatímco kniha si zachovává vyšší srozumitelnost i tempo.
Kniha Princ Mazlík (1874) je dnes skoro zapomenuta, i když byla ve své době hodně populární a ve dvacátých letech zažila minimálně dvě reedice s ilustracemi Artuše Scheinera, který je občas mylně označován jako autor. Tahle kniha je opravdová záhada, protože jde o jedno z mála děl české literatury, které je anonymní – autor není uveden ani u reedic, ani v prvním vydání z roku 1874. Důvod, proč se autor rozhodl zůstat v anonymitě, je opravdovou záhadou, text neobsahuje nic divného anebo kontroverzního a o důvodech, které přiměly autora zůstat stát v pozadí, můžeme jenom spekulovat. Příběh Prince Mazlíka je inspirovaný Tisícem a jednou nocí a jeho autor musel překlady originálů důvěrně znát, protože používá i frázové obraty, které se v pozdějších převyprávěních Tisíce a jedné noci nevyskytují.
Přestože je hlavní hrdina příběhu označován jako „princ“, technicky vzato nejde o prince. Je to jediný syn velkovezíra Pikoglana, a nemá tedy automatický nárok převzít po otci jeho úřad. Vládce země, sultán Kolifišet XXI. ale přislíbil, že pokud malý chlapec přežije a bude mít vlohy pro velkovezírský úřad, bude mít před ostatními kandidáty přednost. Protože jde o jedináčka, jeho matka Bergamota dítě rozmazluje od prvního dne – a sabotuje snahy vychovatelů chlapce vychovávat nějak normálně. Zatímco vychovatelé navrhují tělesná cvičení a přípravu na studia, matka chlapce chrání, zasypává ho absurdními dary, jako je plně jedlý zahradní altán připravený cukráři anebo obří hračka v podobě mechanizovaného bojiště. Chlapec si ale nesmí hrát s dětmi z ulice, nudí se – a je čím dál tím línější a svéhlavější.
Samota není dobrá – a tak je uspořádán konkurz na princovy společníky, jenž ale u dětí z města skončí katastrofou. Aby se Mazlík uklidnil, dostává svého koně, který se ale splaší a odveze ho až za město, kde koně chytí chlapec Mustafa. Ten je jmenován princovým přítelem, což vypadá v praxi tak, že ho Mazlík šikanuje, terorizuje a nutí Mustafu, aby za něj dělal jeho úkoly.
Dopadne to, jak musí: Zatímco Mazlík prolenoší dětství, Mustafa, který za něj musí plnit úkoly, získá špičkové vzdělání. Při zkouškách na velkovezíra je sultánovi divné, že Mazlík jako jediný z kandidátů trvá na tom, aby s ním byl i Mustafa – a tak udělá léčku, při které se ukáže, kdo je skutečně schopný a kdo je podvodník, jenž se veze na práci těch druhých.
Známý ilustrátor pohádek Artuš Scheiner nemůže být autorem knihy, protože v době prvního vydání mu bylo pouze 11 let. Patrně ale knihu znal – a proto její pozdější vydání výtečně ilustroval černobíle i barevně. Exotický příběh tak zůstává bez autora, přičemž máme jen několik náznaků, ze kterých lze hádat, kdo ho asi napsal. První stopou je věta, která se nachází na konci první kapitoly vydání z roku 1874, ale v těch pozdějších už ji nenajdeme: „Musím se vám přiznati, laskaví čtenářové, že za to Bohu děkuju, že jsem se nezrodil ani příliš vysoko, ani příliš nízko; obé, bohatství i chudoba, bývá původem mnohých pošetilostí a nepravostí.“ Autor tedy, podle všeho, patřil ke střední třídě.
Dalšími náznaky je používání frázových obratů, například to, že na příkaz sultána „čtyři černí přišli a vyprovodili ho z města“. Tento obrat nemá rasistický charakter, jde o ustálené rčení z Tisíce a jedné noci, které znamená, že sultán ho nechal vyprovodit nedobrovolně, silou. Velmi zvláštní v tomto kontextu je to, že v celém příběhu jsou jménem uvedeny jen dvě ženy, princova matka Bergamota a chůva Gurimanda. Ani Mazlík, ani Mustafa nemají na konci příběhu ženu a děti, což je u arabizujícího příběhu extrémně neobvyklé, protože mít na konci příběhu ženy a děti je ekvivalent našeho „žili šťastně až do smrti“.
Květnatý a bohatý český jazyk autora a pozoruhodný náhled do fungování mechanického bojiště spolu s nápadnou absencí žen v příběhu naznačuje, že autor byl vysoce vzdělaný, ale podle všeho patrně svobodný mládenec ve středním anebo pozdějším věku, tedy s nejvyšší pravděpodobností gymnazijní či vysokoškolský učitel. To naznačuje i silná orientace na otázky výchovy a názory na to, jak se má vzdělávat a vychovávat. O příběhu by se dalo dokonce říci, že to je svého druhu propaganda pro metodickou a systematickou výchovu a výuku. Jaký rozdíl oproti například pohádkám Miloše Macourka, ze kterých odpor ke vzdělávacímu systému doslova čiší!
Na rozdíl od Jana Budaře, který se hrdě a široce hlásí k autorství svého díla, můžeme jenom hádat, kdo byl autorem Prince Mazlíka a proč se rozhodl zůstat v anonymitě. Můj osobní názor je, že šlo o výše postaveného učitele, který sice rád napsal poučnou českou pohádku, ale v obavě o svoji pozici se přece jen nehlásil mezi české vlastence, čímž by mohl svoji pozici ohrozit. Druhá polovina 19. století byla přece jenom dobou, kdy se na lidi propagující český jazyk a národní hodnoty dívalo císařství s podezřením. V roce 1874 uplynulo jen pár let od rakousko-uherského vyrovnání – a nikdo neměl zájem o rebely, kteří volali po větší rovnoprávnosti na národnostním principu.
I když se oba příběhy podobají názvem a také mají podobné poselství, totiž snahu odvést mazánky a mazlíky od mateřské sukně do světa, jde o díla zcela odlišná a každé z nich má své vlastní meritum. Budařův Princ Mazánek je modernější a apeluje více na dnešní dobu, kdy se mnohým nechce z domácího pohodlí a užívají si to, čemu se dnes moderně říká mamahotel.
Princ Mazlík naproti tomu pojednává o přehnané mateřské lásce a o nezájmu otce pohlceného prací, kde výchova a láska je nahrazena záplavou drahých darů a kde se s pomocí sluhů a peněz urovnává cestička mazlíkům, aby byla co nejhladší. I takových případů dnes máme víc než dost. Zatímco Princ Mamánek apeluje spíš na ty starší, kteří uvažují o vstupu do života, o vykročení na svoji vlastní hrdinskou cestu, Princ Mazlík je určen pro děti a hlavně pro rodiče, aby si uvědomili, že dělat pro své potomky úplně vše neznamená dělat pro ně to nejlepší.
Zatímco Budař již dotáhl své dílo i do filmové podoby, Princ Mazlík patří mezi díla zapomenutá. To je škoda, je stále živý a aktuální – a vzhledem k tomu, že jde o dílo staré, a tedy autorskoprávně volné, stále čeká na to, jestli se ho někdo ujme a znovu ho vydá anebo filmově zpracuje. Přes svoje stáří se ale na jeho podstatě nezměnilo prakticky nic: Mluví o nekritické lásce, přehnané ochraně, o lenosti a o šikaně, o víře v to, že peníze vše vyřeší – a o tvrdém kontaktu s realitou, kde nakonec uspějí ti, kteří „zůstanou posedlí a hladoví“.
Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.
