Obnovit stránku
Michal Rybka vs ChatGPT. Midjourney - Autor: Václav Závada

Souboj vypravěčů
Michal Rybka vs. ChatGPT4

Nástup umělé inteligence většinu z nás přinejmenším zaskočil. Ne že bychom ji nečekali, ba naopak. AI nás ale měla přijít vysvobodit od každodenní dřiny a stereotypu. Nikdo ale nečekal, že namísto toho rozrazí zadní vchod a vyzve na souboj lidskou kreativitu.

Skutečnost, že naše představy o umělé inteligenci jsou naivní, se ukázala již v roce 2016. Tehdy AI vstoupila na území, které pro ni mělo být nepřístupné. Desková hra Go umožňuje 2x10^170 tahů. To je o několik řádů více než u šachů. Ve skutečnosti se jedná o vyšší číslo, než kolik je atomů v pozorovatelném vesmíru. AI proto nemohla spoléhat na hrubou výpočetní sílu. Projít takové množství kombinací v reálném čase a vybrat tu optimální není možné ani dnes. Pro vítězství je potřeba projevit intuici, strategické myšlení, a hlavně kreativitu.

Většina odborníků předpovídala, že umělá inteligence bude snadno poražena. AI totiž měla změřit své síly s nejlepším hráčem Go všech dob – mistrem světa Lee Sedolem. Stal se ale přesný opak, AI vyhrála 4 : 1. Ikonickým se ale stal 37. tah 2. kola.

Asi se ptáte proč? Slovy evropského šampiona Fan Hu: „Když AlphaGo zvolil tento tah, předpokládal jsem, že udělal chybu. Okamžitě jsem se podíval na Leeho reakci. Nejprve se zdálo, že se usmívá – jako by si také myslel, že AI chybovala – ale jak minuty ubíhaly, bylo jasné, že si začíná uvědomovat jeho genialitu. Po zápase vlastně řekl, že když viděl tento tah, konečně si uvědomil, že AlphaGo je kreativní.“

Nyní se AI rozhodla vstoupit na další výspu, která měla být vždy jen „naše“. Dokáže umělá inteligence projevit lidskou kreativitu a tvořit příběhy? Michal Rybka se rozhodl najít odpověď a vyzval ChatGPT na souboj o 4 kolech.

Kdo z vypravěčů vzejde ze souboje jako vítěz?


Michal Rybka

Michal Rybka

Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.

Souboj vypravěčů – OBSAH

  1. Příchod nové éry
  2. Proč si zaplatit za GPT-4
  3. Kreativní limit má každý člověk
  4. Chaos není špatný, je tvůrčí
  5. Metoda tří frází
  6. První frázový set: Babylonský slovník
  7. Příběh první: Poučení pro život
  8. Příběh druhý: Kreativní zadání
  9. Příběh třetí: Úmyslná sabotáž!
  10. Příběh čtvrtý: Miliarda příběhů
  11. Můj dojem z vypravěčských kvalit GPT-4

Příchod nové éry

Přichází éra kreativní a narativní umělé inteligence, která sice není inteligentní v pravém smyslu, ale už je dost dobrá na to, aby sama tvořila. Příchod tohoto typu inteligence byl pro většinu z nás docela šokem, protože jsme čekali nástup automatizace, ale ne z tohoto směru. Přichází velice rychle – a přestože není zatím v žádném směru dokonalá, jasně ukazuje, že se neustále zlepšuje.

Dlouhodobě se zabývám pohádkami a legendami z celého světa – i když spíš než dnešní úzce chápaný pojem „pohádky“ je na místě spíš slovo „příběhy“. Dnes vnímáme pohádku jako příběh pro děti, který končí dobře a přináší mravní ponaučení – to je ale koncept, který vznikl až v druhé polovině 19. století, patrně v důsledku školních reforem, kdy bylo potřeba pro děti vytvořit jejich vlastní literaturu. 

Původní vyprávění v podstatě nerozlišuje mezi pohádkou, legendou a mýtem, témata se mezi nimi dokonce volně přesouvají a ve chvíli, kdy přestaneme tyto umělé kategorie vnímat, je jasně patrné, jak se náměty přesouvají ze starého Egypta do starověkého Řecka, pak do arabského vyprávění, aby nakonec skončily v české pohádce a nebo dokonce legendě. Příběhy putovaly spolu s kupci, takže není vůbec divné, že motivy, které původně vznikly v Indii, se přes Persii dostaly do kalifátu, pak se spolu s kupci vydaly na sever a skončily až v Dánsku a nebo třeba na Chodsku, kde na ně narazila Božena Němcová – a jazykovědci nechápali, jak se charakteristicky orientální vyprávění ocitlo v pohádce O ptáku Ohniváku.

Teď přichází nová generace vypravěčů, strojů, které se učí kumulované znalosti lidstva a jsou z nich schopné syntetizovat svoje vlastní příběhy. Kreativní umělá inteligence používá techniky „kreativní halucinace“, kdy se učí rozeznávat vzorce – a pak se dívá do náhodnosti bílého šumu a hledá v něm něco, co se podobá tomu, co se naučila. A výsledky jsou fascinující a dost možná otevírají dveře do praktické výpočetní psychologie, protože nové modely AI fungují tak, jak si představujeme výstupy snění a nebo podvědomých myšlenkových procesů.

A s tím to začínají mít tvůrci složité, protože už dnešní modely dokážou vypozorovat typické vzorce lidského vyprávění – a vyprávět, překvapivě dobře vyprávět.

Proč si zaplatit za GPT-4

Moje první pokusy s generativní AI nedopadaly zrovna slavně, ale rozhodl jsem se, že vyzkouším i GPT-4, což je chatbot, konverzační model umělé inteligence, který je v současnosti placený. Pokud ho chcete používat, musíte zaplatit 20 USD měsíčně, takže ten, kdo si chce hrát, se obvykle smíří jenom se starším GPT-3,5, který je zdarma. 

Mezi těmito modely je ale obrovský rozdíl v kvalitě – a poté, co jsem viděl nadšené recenze, rozhodl jsem se novou inteligenci vyzkoušet taky. Překvapilo mě nejen to, že dokáže kvalitně syntetizovat text, ale že to dokáže i v češtině – a navíc akceptuje dialog v češtině – a v Bůh ví jakých všech jazycích, protože lingvistické schopnosti rozhodně nedosahují ani zlomku toho, co zvládá GPT-4. 

Má to svoje meze, GPT-4 mi odmítla překládat do elfštiny s tím, že fiktivní jazyky nezvládá. Když jsem ji požádal o to, ať zkusí vytvořit nějaký podobný fiktivní jazyk, vytvořila mix „islandštiny a staronorštiny“ s tím, že věta se jen podobá těm jazykům a nemá žádný význam. 

A pak jsem požádal GPT-4, ať mi vysvětlí odmocňování ve staroegyptské hieroglyfice. AI odpověděla, že staroegyptština je velmi starý jazyk, který nemá aparát pro zápis moderních matematických symbolů a konceptů. Dobře, ale výklad pokračoval tím, že se AI pokusí opsat tento pojem jinak: Výraz "odmocnina" by byl reprezentován kombinací hieroglyfů, které by mohly připomínat "zdroj síly" nebo "základ síly". Vysvětlení by muselo být upraveno tak, aby popisovalo proces hledání odmocniny pomocí konceptů a jazyka známého starověkým Egypťanům.

To je kreativní interpretace, která je podstatně za hranicí toho, co jsem čekal. Dobře, zkusím tedy, jak moc dobře dokáže psát AI příběhy.

Kreativní limit má každý člověk

Každý autor má kreativní problém, protože je svazován svými vlastními kreativními limity. Může si jich být vědom a nebo nemusí, ostatně dnes vám literární agenti tvrdí, že „si máte najít svoje publikum“, „psát to, co mu vyhovuje“ a „toto stylu se pak držet“. To vede k šablonovitému psaní a tristnímu stavu, kdy úspěšní autoři opakovaně vykrádají sami sebe, protože marketingová investice do jejich děl je tak vysoká, že už si nemůžou dovolit selhat. Tím se svážou s jedním stylem a nebo dokonce s jedním hrdinou, což je pro většinu z nich frustrující. 

Úspěšní autoři neexperimentují – a vyhýbají se většinou skandálům, protože ty ničí jejich úspěšná starší díla. Klasickým příkladem je Oscar Wilde a jeho Lady Fuckingham, která dnes vypadá jako hravé, lehce pornografické dílo, nad kterým bychom se snad dnes nepozastavili, ale ve viktoriánské Anglii ho mělo potenciál zničit. O tom, co se stane, když si pustíte pusu na špacír, by jistě mohla vyprávět i Joanne Rowlingová.

Šablonovitost není jenom vnější, ale je i vnitřní. Málo autorů má opravdu vysokou flexibilitu a je schopno přecházet mezi různými žánry a neustále inovovat. Je to dáno tím, že, za prvé, každý autor vychází z toho, co načetl a čím více píšete, tím více čtete sami sebe, čímž se flexibilita ztrácí. A potom, za druhé, to souvisí s obecnou znalostní bází autora, která může být velká, ale nikdy není nekonečná. Lidé jsou smrtelní, mají omezený čas, omezenou kognitivní rychlost a také omezenou kapacitu paměti, což znamená, že nutně narazí na svoje vnitřní limity.

Lidské limity jsou problém pro tvůrce, ale ne pro civilizaci. Civilizace je kolekcí různorodých jedinců s různými pohledy a perspektivami a její znalostní potenciál může o mnoho řádů přesahovat meze jakéhokoliv jedince. Tedy – může, pokud civilizaci neřídí retardi, kteří si myslí, že pravda je jenom jedna a nebo že existují správné a nesprávné pohledy a aktivně neničí civilizační znalostní bázi cenzurou. 

Pro vyspělou „postjednopravdivou“ civilizaci je charakteristické, že dokáže pracovat s obrovskými znalostními bázemi plnými odlišných názorových perspektiv. Taková znalostní báze je velice rozporuplná, ale obsahuje obrovskou kumulaci odlišných a někdy i protikladných názorů a zkušeností, se kterou se dá pracovat. S tím můžou potenciálně pracovat velmi rozsáhlé umělé inteligence, které překonají limity jednotlivého člověka – a svým způsobem se mohou stát větším reprezentantem lidstva, než kterýkoliv jednotlivý člověk.

Chaos není špatný, je tvůrčí

Osobně jsem také narazil na kreativní limity a mnohokrát jsem se ocitl ve slepé uličce. A pak jsem zjistil, že řešení problému je v překročení individuálních limitů a v ničem jiném. V klasické výrobě se tomu říká brainstorming, jde o techniku odbrzděného uvažování, kdy jeden nedokonalý nápad jednoho jednotlivce vyvolává reakci v jiných nedokonale uvažujících jednotlivcích a otevírá jim nečekané pohledy na problémy a otevírá jim perspektivy, které by pro ně byly jinak nedosažitelné.

Protože tvořit z ničeho je složité, musel jsem najít metodu, jak tvoření nastartovat. V Tisíc a jedné je tento problém zmíněn také, ostatně o Šeherezádě se praví, že byla sečtělá a znala všechny příběhy moudrých mužů minulosti. Technicky vzato se vypravěčka staví krutému králi nikoliv svou vlastní nápaditostí, ale nápaditostí a znalostí mnoha lidí před ní. A technicky vzato Šahrijára neporazí pouze imaginativnost a inteligence jeho ženy, ale její schopnost pracovat s touto obří znalostní základnou s tím, že umí pečlivě identifikovat napínavé okamžiky (cliffhangery) – a vyprávění tam přerušit.

Takže – pokud chcete tvořit něco nového a (moc) u toho neopisovat, jak to uděláte? Opravdu tvořit je těžké, spousta slavných pohádkářů minulosti jsou jenom převyprávěči toho, co sami slyšeli – opravdu tvořit je namáhavější, než variovat už existující. Určité opisování a nebo paralelní vytvoření podobného příběhu je normální: Je běžné, že tvůrci kombinují známé – a pokud žijí ve stejné době a znají ty samé věci, může se snadno stát, že vytvoří něco velice podobného.

Jak se tomu vyhnout? Randomizací.

Generování náhodných čísel je nejdůležitější funkce umělé inteligence – a zdá se, že právě náhodnost a neurčitost našeho vesmíru, která se propisuje z kvantového světa do makrosvěta, je základem toho, že veškerá existence není jenom mechanický orloj, ale že v něm vzniká nové. Většina existence je kauzální, ale nakonec, když se dostanete až na kvantovou úroveň, je to neurčité, pravděpodobnostní.

Většina lidí chápe myšlenkový experiment se Schrödingerovou kočkou špatně. Není to o tom, že by Schröndinger zavřel kočku do krabice a zanedbal ji tam, ale o tom, že vytvořil kvantový multiplikátor, který promítá náhodnost z kvantového světa do makrosvěta. Spolu s kočkou je tam mechanismus, který vypustí jed v závislosti na tom, jestli detekuje a nebo nedetekuje rozpad atomu. Protože rozpad atomu je jev ryze pravděpodobnostní, nemůžeme jeho výsledek předvídat, pouze měřit. Stroj s jedem převádí kvantovou neurčitost do reality, kauzálně vypustí jed ve chvíli rozpadu – my ale nevíme, kdy rozpad přesně nastane, takže taky v žádném okamžiku jistě nevíme, jestli je kočka živá a nebo mrtvá – tedy dokud krabici neotevřeme a fakticky neprovedeme měření. Z hlediska vnějšku je tedy kočka s jistou pravděpodobností mrtvá i živá najednou. Nepředvídatelný jev z mikrosvěta se propsal do makrosvěta – a tam už fungují víceméně kauzální jevy, takže se propisuje kauzalitou dál a dál. Je to samozřejmě jen myšlenkový pokus, ale kdyby ho Schröndinger doopravdy udělal, určitě by to mělo reálné důsledky, protože lidi nemají rádi, když trávíte kočky zavřené v krabici.

Pokud vám to připadá přitažené za vlasy, jmenuji jiný příklad, tentokrát reálný. V roce 1911 došlo na letecké soutěži v Paříži k tragédii, kdy letoun Louise Émile Traina při startu selhal – a on v pokusu nezpůsobit velké škody zkusil přeletět dav diváků. Skoro se mu to podařilo, ale při dopadu zranil ministerského předsedu Francie Ernesta Monise a zabil ministra války Henri Maurice Berteauxe. Berteaux se snažil o reformu armády, která by nahradila vyhlášené francouzské uniformy s červenými kalhotami nenápadnou maskovací khaki – a po jeho smrti byla reforma ukončena, takže když v roce 1914 vypukla válka, velké množství francouzských vojáků padlo zbytečně proto, že byli pro německé vojáky snadno viditelní. Relativně malá náhoda – náhodné selhání malé části motoru letadla - v řetězci kauzalit pravděpodobně způsobila ve svých důsledcích zbytečnou smrt desítek tisíc lidí.

Náhoda není drobná a zanedbatelná, náhoda je důležitá. Do reality se přepisuje přes mechanismus který známe jako chaos, tedy těžko předvídatelné důsledky malých změn, který se propisuje do makrosvěta a může ovlivňovat události po dlouhou dobu a ve velkém rozsahu. Problém s náhodou je v tom, že na začátku nikdy nelze určit, zda bude mít masivní dopady a nebo žádné – a v tom je kouzlo nepředvídatelnosti.

Metoda tří frází

Abych obešel svoje vlastní kreativní limity, vytvořil jsem metodu tří frází. Pokaždé, když se zaseknu, požádám někoho z okolí, aby mi řekl tři fráze, se kterými potom v příběhu pracuji. Můžou být zásadní, dějové, můžou být okrajové, dokonce ani v tom příběhu nemusí být samotné přítomné, jenom vytvářejí jeho základ. Je to randomizace, je to náhoda, která přichází z okolního světa.

Je důležité, aby tři fráze byly od lidí a je důležité, aby byly od imaginativních lidí. Věc se má tak, že strojová randomizace prostě jenom vybere tři náhodná slova a nebo výroky a tím to končí. Lidské uvažování funguje jinak, lidé fungují tak, že i když si vymýšlejí náhodné fáze, ve skutečnosti mezi nimi je nějaká hluboká asociace, kterou si ani sami nemusejí uvědomovat. 

Vy, jakožto příjemce frází, cítíte, že mezi nimi asociace je, ale nevíte jaká, takže hledáte svoji vlastní asociaci, která se ale bude lišit od té, kterou měl v mysli její autor. Podstatné je, že tam je nějaká souvislost, nějaká struktura. Jakmile existuje struktura, začne se na ni nabalovat něco dalšího – začíná na ni krystalizovat příběh, který nakonec dává smysl, protože to, z čeho se vychází, má v sobě inheretně zabudovaný smysl.

Když budete s metodou tří frází pracovat dlouho, zjistíte, že kromě samotných slov na vás působí i další věci, které máte spojené s dotyčným člověkem: Zda je energický a nebo uvážlivý, zda je potrhlý a nebo systematický, zda je veselý a nebo vážný. To všechno se propisuje skrz vaše podvědomí do vznikajícího příběhu – a proto to funguje o mnoho lépe, než čistě náhodný výběr slov třeba ze slovníku.

Lidé pracují s informacemi komplexně, a navíc tu je sdílené podvědomí, které se v nás projevuje tím, co Jung nazýval archetypy. Jde o sdílené vzory, které doprovázejí lidstvo z generace na generaci, svou podstatou se v čase nemění – a přitom jsou nám všem srozumitelné. Ať už je to váhající hrdina, stařec, který celý život sbírá znalosti, aby je někomu předal a nebo matka, která se vydá do zběsilého boje proti přesile, aby zachránila svoje dítě – rozumíme jim. 

Rozumíme Ripleyové, když odmítne utéct, lepící páskou si slepí pulzní pušku a plamenomet a jde zachránit Newt – ona je archetyp statečné matky, která se sice vetřelců bojí, ale stejně do toho jde. A ten, kdo viděl speciální edici Vetřelců, jí rozumí o mnoho víc: Je to vyčítající si matka, která nesplnila slib vlastní dceři – a tak se snaží zachránit tu adoptivní. Právě proto, že jde o archetypální vzor, její postava tak rezonuje, právě proto funguje tak dobře.


První frázový set: Babylonský slovník

Sáhl jsem do svých seznamů a vytáhl kombinaci klíčových slov, která jsem už použil. Zkusmo jsem zadal GPT-4 trojici klíčových frází „babylonský slovník“, „ztráty a nálezy“ a „sto let za katrem“, které patří mezi ty pokročilejší a není z nich úplně jednoduché tvořit, protože každý z obratů lze interpretovat více způsoby, které jsou ale přitom svazující – čím delší fráze, tím je specifičtější a dává menší prostor k manévrování.

  • Babylónský slovník“ může označovat slovník z Babylónu, slovník babylónštiny a nebo, v alegorické formě, se může týkat zmatení jazyků a představovat také něco jako „univerzální slovník“.
  • Ztráty a nálezy“ mohou označovat instituci, která se zabývá shromažďováním ztracených věcí, může jít o prostou kombinaci slov a nebo v alegorické formě označovat, že něco ztratíte a něco naopak nalézáte: Každý člověk, který nemůže najít své věci a nebo knihy, ale místo toho nalézá věci, které vůbec nezná, to jistě chápe. V dalším alegorickém významu může jít o to, že v životě o něco přijdete, ale získáte něco jiného.
  • Sto let za katrem“ je svazující fráze, která vyžaduje pochopení, že se bavíme o uvěznění nebo zbavení někoho svobody. V přeneseném významu označuje rovněž to, že někdo přišel o svobodu na opravdu velmi dlouho a nebo že dostal nepřiměřený trest.

Nejsou to lehké fráze – a zajímalo mě, co s tím GPT-4 udělá. Protože GPT-4 negeneruje názvy vyprávění, rozhodl jsem se to pojmenovat jako „Příběh o dvou čarodějích“. Příběh je přímým výstupem AI bez jakýchkoliv úprav, tedy ani bez korekcí chyb. To není přehlédnutí, to je úmysl, který ilustruje kvalitu českého výstupu GPT-4.

GPT-4: Příběh o dvou čarodějích

Dávno, dávno před staletími, v zemi plné zázraků a tajemství, žil mocný čaroděj jménem Cedrik. Ten se proslavil svým neobyčejným dílem, které se nazývalo „Babylonský slovník“. Tento slovník obsahoval všechna slova a výrazy ze všech jazyků na světě, a kdo ho ovládl, mohl se domluvit se všemi živými tvory na Zemi.

Jednoho dne Cedrik ztratil svůj nejcennější poklad, když se vydal na trh ve vesnici nedaleko svého hradu. Shodou okolností se tam téhož dne konala slavnost zvaná „Ztráty a nálezy", kde se lidé přišli podělit o své zkušenosti se ztrátou a nálezy svých cenností.

Stalo se něco, co se ani Cedrikovi ve snu nezdálo – jeho milovaný Babylonský slovník byl ukraden! Čaroděj byl zdrcen, ale nesmířil se s tímto neštěstím. Rozhodl se vydávat na dlouhou cestu, aby slovník našel a vrátil zpět do svého hradu.

Na cestě za tajemným zlodějem Cedrik prošel řadou dobrodružství. V jedné chvíli musel čelit ohromnému drakovi, který hlídal drahokamy v jeskyni, ve které byl ukryt další střípek informace o místě, kde byl slovník. Cedrik porazil draka a získal další stopu.

Když pokračoval v dobrodružství, zjistil, že zloděj jeho slovníku byl nejvyšší čaroděj, který žil sto let za katrem v zemi jménem Tyrania. Vydal se do této zapomenuté země, překonal mnoho nástrah a konečně stanul před vězením, ve kterém byl nejvyšší čaroděj uvězněn.

Cedrik promluvil s čarodějem a zjistil, že unesení slovníku bylo jen zoufalý pokus, jak přijít na tajemství jazyka, který by mu umožnil ovládnout všechny bytosti a vládnout celému světu. Cedrik mu vysvětlil, že taková moc by mohla přinést jen zkázu a utrpení.

Nejvyšší čaroděj byl nakonec přesvědčen a předal Cedrikovi Babylonský slovník zpět. Cedrik, moudrý a spravedlivý, nechtěl čaroděje nechat ve vězení a nabídl mu druhou šanci. Učil by ho, jak správně využívat moc slovníku pro dobro a společně by pracovali na zlepšení světa.

Nejvyšší čaroděj souhlasil a byl vděčný za nabízenou ruku pomoci. Cedrik a čaroděj se vrátili do Cedrikova hradu a společně začali studovat Babylonský slovník. Učili se o jazykách a kulturách všech národů, což jim umožnilo lépe rozumět jednotlivým královstvím a jejich potřebám.

Díky svému novému spojenectví a sdílenému pochopení moudrosti a síly jazyka se Cedrik a nejvyšší čaroděj stali velkými rádci mnoha králů a královen. Pomáhali řešit nedorozumění mezi různými zeměmi a přinášeli mír a porozumění do celého světa.

A tak, díky Babylonskému slovníku, století stráveném za katrem a neuvěřitelným dobrodružstvím, které začalo na slavnosti "Ztráty a nálezy", byla zachována moudrost a poznání jazyků pro dobro všech. A Cedrik se svým bývalým nepřítelem, nyní přítelem a učedníkem, pokračovali ve své misi šířit mír a porozumění mezi všemi národy světa. A žili šťastně až do konce svých dnů.

Cedrik a čaroděj se vrátili do Cedrikova hradu a společně začali studovat Babylonský slovník. Učili se o jazykách a kulturách všech národů, což jim umožnilo lépe rozumět jednotlivým královstvím a jejich potřebám.

i

Popravdě – impresivní výsledek! AI jde na integraci klíčových slov zatím trochu prvoplánově, je patrná její tendence hledat smíření a pozitivní výsledek za každou cenu, ale to je asi to, co po ní chceme. Idea, že se hlavní hrdina pokouší napravit křivdu, která se mu stala – a zjistí, že hlavní záporák má ale sám důvod tu věc ukrást, protože on sám napravuje škodu, která se mu stala (nebo to tak na mě alespoň působí), je opravdu dobrá. Vážně. Uznávám, že to na mě udělalo dojem.

Souboj vypravěčů. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Cedrik a čaroděj se vrátili do Cedrikova hradu a společně začali studovat Babylonský slovník. Učili se o jazykách a kulturách všech národů, což jim umožnilo lépe rozumět jednotlivým královstvím a jejich potřebám.

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.


Příběh první: Poučení pro život

Matouš je vysmátý, požitkářský a má rád jídlo. Takže se nám mezi jeho klíčovými slovy samozřejmě objevilo právě i to jídlo.

  • Příliš malé koleno“ – Fráze naznačující fyzickou slabost či vrozenou slabinu, zjevný plot point. Dá se ignorovat, zmínit a nebo se to celé kolem něj může točit.
  • Zdlouhavé odpolední vyučování“ – Ne, Matouš, podobně jako například Miroslav Macourek, nebyl fanouškem klasického školního vyučování. A to v klíčových slovech snadno poznáme.
  • Příliš mastný řízek“ – Matouš má rád jídlo a tedy i řízky, ale zároveň si uvědomuje, že čeho je příliš, toho je prostě moc. Slovo „příliš“ nám navíc propojuje „malé koleno“ s „mastným řízkem“ a asociuje nemoc a nebo slabost, něco, co by se nemělo dít.

Rybka: Příliš nudné odpoledne

To odpoledne nebralo konce. Miki skončil na doplňkovém vyučování, na takovém tom odpoledním mučení pro ty, kterým to v hlavě nestartovalo na první pokus – a protože o práci byla ve světě v poslední době nouze, většina rodičů souhlasila s tím, aby si takoví nešťastníci dali pro jistotu odpolední repete. 

Miki byl naštvaný, otrávený. K obědu byl řízek, který měl rád, ale jako každý jiný řízek mu ležel v žaludku, pomalu si ploval sem a tam a jeho zažívání ho uspávalo. 

Opravdu neměl náladu na pana Pama a jeho blbé příklady, zvlášť když samotný pan Pam neměl náladu na ty blbé příklady. Chodil před dotykovou obrazovkou sem a tam, hýkavě vykládal smíšené zlomky – ale Miki ho neposlouchal. Pan Pam byl už starý, měl velké břicho, podivně naplešlou hlavu a strašně tenké a hrozně chlupaté nožky.

Zatímco pan Pam pokračoval ve vydávání zvuků, Miki si nejdřív prohlížel jeho košili strašným způsobem propocenou na zádech, pak mu sjel pohled na jeho neuvěřitelně chlupaté nožky, pak na jeho velký zadek napěchovaný v kraťasech, pak zase na ty nožky a jeho příliš malá kolena, která vypadala, že se pod jeho vahou musí nutně zbortit. A nakonec Mikiho pozornost přejela k týlu hlavy pana Pama, kde se jeho řídké, ale výrazně černé vlasy lepily do vrstvy potu – a Mikiho napadlo, že kdyby se pan Pam na sebe kriticky podíval do zrcadla a nebo by si nechal poradit od vizážisty, asi by přišel k závěru, že by bylo lepší ten zbytek porostu normálně shodit a nahradit ho vkusnou pleší.

Žádnej římskej císař by to teda nebyl, uvažoval Miki, ne s tím bachorem. Ale alespoň by nevypadal jako úchylná postavička z komiksu..!

Pan Pam dohýkal, otočil se k poloprázdné a polomrtvé třídě a řekl: „Tak jsem to vysvětlil – a teď vám dám nějaké příklady.

A pak jim poslal do jejich digisešitů nekonečně dlouhou a nekonečně otravnou sadu úloh se zlomky, podíval se na hodinky, řekl, že mají hodinu čas a šel se konečně rozvalit za katedru.

Zatímco se žáci otráveně dívali na úlohy, pan Pam se svezl do křesla, které něžně uchopilo jeho rozměrné tělo, vybalancovalo se tak, aby se jeho panděro stalo těžištěm a lehce se pod ním uvolnilo.

Příliš mastný řízek, který si pan Pam dával vždy s radostí a také s nášupem, začal v jeho břiše pracovat. 

Nešťastník! Kdyby se zamyslel nad tím, proč jsou pro něj kuchařky tak ochotné a štědré, možná by si všiml té jedné, která mu pečlivě vybírala a stranou nechávala vždy ten největší a nejusměvavější řízek ze všech – a také ty menší a parádně propečené, ty křupavé, které si vždy rád přidával.

Ale vykládejte něco takového matykáři..!

Řízek v břiše pana Pama nepracoval tak, jak si usmyslela ta dobrá žena, ale zatěžoval jeho systém tak, že pan Pam pozvolna přecházel do odpoledního šlofíku. To bezpečné, inteligentní křeslo se pod ním postupně rozkládalo tak, že mohl spokojeně vklouznout do snu, žáci se naučili držet hubu – a do odpolední hodiny matiky nikdy žádný jiný pedagog nechodil, protože se sám plánoval vypařit pokud možno tak, aby si toho ostatní nevšimli.

Souboj vypravěčů. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Stroj prolétl úkoly – a také sám seznal, že tohle je teda pakárna. Padesátka velmi podobných příkladů!

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.

Žáci byli tiší a klidní – ne proto, že by je odpolední výuka nevytáčela a neštvala, ale proto, že rychle objevili, že když se pan Pam ocitne v Hypnově říši, můžou si otevřít svoje komunikátory, napojit je na digisešity a nechat inteligenci, aby ten sajrajt řešila za ně. A to, že to vyřešila za ně, znamenalo, že v tom pan Pam nenajde chyby a že minimálně příští týden nebudou muset na jeho odpolední doučovací hodiny. 

Pan Pam se prospal, skvěle oběd strávil, inteligence vyřešila úkoly, žáci si to odseděli – a měli klid. Matematiku vás naučí škola, koncept win-win pak samotný život, vaše vlastní zkušenosti.

Miki byl v tomhle směru mazák. Věděl, že jakmile začne pan Pam nosem tak trochu pískat, tak že už spí. Vytáhl si komunikátor a propojil ho s digisešitem.

Zase po škole? zeptal se komunikátor.

No jo no, pomyslel si Miki. 

Normálně by školní systém, který detekuje mindlink, začal vřískat, ale páťáci jim za ukradená cíga prozradili, že když držíš na komunikátoru prst, tak komunikace jde přes kůži a to ten školní alarm ochčije. Nice!

Zase mám řešit úkoly? zeptal se komunikátor.

Jo, souhlasil Miki.

Neměl by ses učit sám? zeptal se stroj.

Je to pakárna, namítl Miki.

Stroj prolétl úkoly – a také sám seznal, že tohle je teda pakárna. Padesátka velmi podobných příkladů!

Dobře, řekl komunikátor – a naposílal do digisešitu správné výsledky.

Tohle byla ta jednoduchá část, řekl si Miki. Teď budeme hodinu čekat, než se pan Pam probudí.

Nudíš se? zeptal se stroj.

Hádej asi co, vole, pomyslel si Miki. 

A nechtěl bys, abych ti to vysvětlil? nabídl stroj.

Vysvětlil co? zeptal se Miki.

Jak to celé funguje, řekl stroj. Kdyby se tě ptali.

Mikiho napadlo, že pan Pam se asi ptát fakt nebude, ale co, riskovat to nebudeš.

No tak jo, pomyslel si – a díval se, jak komunikátor bere první příklad, rozloží ho krok za krokem, animovaně mu ukazuje, jak to celé funguje. Pomalu. Systematicky. Po krocích.

Tohle nechápu, pomyslel si Miki – a stroj se zastavil, rozložil ten příklad – a když to nepomohlo, ukázal mu to samé, ale v jednodušším.

Jo, teď už to chápu, pomyslel si Miki. 

A stroj se vrátil k předchozímu příkladu a klidně mu vysvětloval dál a dál.

Nakonec uplynulo víc než třicet minut – a pan Pam zachrápl, což byla známka toho, že se začíná budit.

Stačilo, pomyslel si Miki, zaklapl komunikátor a strčil si ho do kapsy.

Pak se díval do digisešitu na jednotlivé příklady – a došlo mu, že to už chápe, že tomu fakt rozumí!

Ty vole, pomyslel si, mašina mi to vysvětlila tak, že tomu rozumím..! Ten Pam je fakt na hovno..!

Jenomže co naděláš? Zákon vyžaduje, aby děti učili lidi, i když jsou natvrdlí, sami tomu napůl nerozumí a nebaví je to. Člověka může učit jenom člověk, tak to říká zákon.

Pan Pam zachrápl víc – a ještě víc – a za chvíli se konečně probudil.

Žáci seděli ve zlatavém odpoledním slunci, pronikajícím do třídy, úplně tiše.

Tak to máte?“ zeptal se pan Pam – a stáhl obsah digisešitů do školního stroje, který projel výsledky a ohodnotil všechny výborně. „Tak vidíte že to opakování k něčemu je,“ shrnul to pan Pam, zvedl se ze svého křesla, protáhl se a uvolil se nešťastníky vypustit domů. Byl velmi spokojený se svým pedagogickým výkonem, protože na rozdíl od kolegů, kteří to vysvětlovali v běžných hodinách, měl v doučování opravdu neuvěřitelně dobré výsledky.

Miki šel domů a díval se na komunikátor, který zjišťoval, jestli bude lepší vzít to domů monorailem a nebo jestli se jim podaří chytit citybus. Miki měl citybus radši, ta tichá elektrická potvora s obřími okny projížděla vzdálenější čtvrtě – a tam to bylo vždycky lepší pokoukání, než se hnát na hlavní třídu k monorailu a pak zase u nich doma skrz ty lidmi napěchované ulice zpátky. Citybus to vždycky celé klidně objel a zastavoval blízko jejich domu. Miki si vždycky nalepil čelo na okno, vnímal jemný pohyb stroje a jenom se díval ven. Byl to takový odpolední relax.

Citybus pojede za čtvrt hodiny, řekl mu komunikátor. To můžeš jít hodně pomalu, i tak to zvládneš na zastávku za pět minut.

Hm,“ zamručel Miki.

Vnímal jsem, že jsi vysvětlení pochopil a že se ti to líbilo, pokračoval komunikátor.

Ale jo,“ odpověděl kluk.

„Přišlo ti to srozumitelné?“

Hm,“ souhlasil Miki.

Jestli chceš, vysvětlím ti i ty další věci, navrhl komunikátor.

Učit se předem je trapný,“ odpověděl kluk.

A tebe baví tvrdnout na doučování? zeptal se stroj. Vždyť ho nemáte rádi, nemáte rádi toho učitele, ani jeden z vás.

No to teda ne,“ souhlasil Miki.

Tak já ti to vysvětlím předem, navrhl stroj. Proč bys tam mařil tak krásné odpoledne? Rád ti všechno vysvětlím..!

GPT-4: Vař, cvič, posiluj!

i

Zadání pro GPT-4: Napiš příběh na téma „příliš malé koleno“, „zdlouhavé odpolední vyučování“ a „příliš mastný řízek“.

Byl jednou jeden žák jménem Matyáš, který žil ve vesničce na okraji lesa. Jednoho dne se Matyáš vydal na dobrodružství, které mu změnilo život. V té době se mu potýkal s třemi velkými problémy: příliš malé koleno, zdlouhavé odpolední vyučování a příliš mastný řízek.

Matyášovo příliš malé koleno mu způsobovalo potíže při chůzi, což se stávalo čím dál tím větším problémem. Jeho rodiče ho nechali vyšetřit u lékaře, který mu doporučil speciální cvičení pro posílení svalů kolem kolena.

Jednoho dne, když Matyáš opět seděl ve škole a poslouchal zdlouhavé odpolední vyučování, vzpomněl si na lékařovo doporučení a rozhodl se, že začne své koleno posilovat. Každé odpoledne po vyučování začal trénovat, ať už chodil na procházky, nebo dělal speciální cvičení.

Ovšem Matyášův život nebyl jen o malém koleně a nudném vyučování. Jeho babička, která bydlela nedaleko, každý týden vařila pro celou rodinu oběd. A tentokrát měla na menu jeho oblíbený řízek. Matyáš se těšil celý týden na chutný kousek masa, který mu vždy dodal energii do dalšího tréninku.

Ovšem tentokrát byl řízek příliš mastný a Matyášovi se po jídle udělalo zle. Místo toho, aby šel trénovat, musel zůstat doma a odpočívat. I přesto se však nenechal odradit a rozhodl se, že zkusí svůj trénink přizpůsobit.

Následující týden začal Matyáš trénovat nejen své koleno, ale také své vaření. Požádal babičku, aby mu ukázala, jak připravit méně mastný řízek, který by mu dodal sílu, ale nezanechal v žaludku těžký pocit.

Během několika týdnů se Matyášův život zlepšil. Jeho koleno bylo silnější, což mu umožnilo lépe se pohybovat a užívat si života. Díky zkušenostem s vařením si také osvojil zdravější stravovací návyky, které mu dodávaly energii nejen pro trénink, ale i pro zvládání zdlouhavého odpoledního vyučování.

Navíc se Matyáš se svou babičkou stále více sblížil. Trávil s ní čas nejen při vaření, ale také při povídání o životě a dění ve vesnici. Babička se stala jeho důvěrnou rádkyní a podporou v těžkých chvílích.

Matyášovi spolužáci si také všimli jeho pokroku a začali ho obdivovat. Jeho vytrvalost a odhodlání překonávat překážky se staly inspirací pro ostatní. Brzy se Matyáš stal oblíbeným a respektovaným členem třídy.

Souboj vypravěčů. Tlusté dítě. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Ovšem tentokrát byl řízek příliš mastný a Matyášovi se po jídle udělalo zle.

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.

O několik měsíců později se ve škole konal sportovní den, kde se Matyáš rozhodl zúčastnit závodu na střední vzdálenost. I když nikdy nebyl považován za sportovce, jeho trénink, zdravá strava a vnitřní síla mu pomohly překvapit všechny a dovést ho až na stupně vítězů.

Tento příběh o Matyášovi nás učí, že i zdánlivě nepřekonatelné překážky mohou být zvládnuty s pevnou vůlí, vytrvalostí a podporou blízkých. Příliš malé koleno, zdlouhavé odpolední vyučování a příliš mastný řízek se staly příležitostmi pro růst a změnu, díky kterým se Matyáš stal lepším člověkem a inspiroval ostatní kolem sebe.


Příběh druhý: Kreativní zadání

Radovan k problému přistoupil rafinovaně. Je kreativní, jeho manželka miluje literaturu, ale je taky trošku zlomyslný, takže bylo jasné, že si vybere něco květnatého a schválně to zkombinuje tak, aby to šlo špatně sesadit dohromady. Ta kombinace je přitom hravá a svádí k něčemu exotickému.

  • Parní dřevěná ponorka“ – Absurdní a poněkud retro kombinace, která svádí buď k technickému selhání a nebo naopak k něčemu hravému.
  • Opeřený mořský dinosaurus“ – Další absurdní kombinace, která je hravá a navíc složitě kombinovatelná s první klíčovou frází.
  • Vanilkový pudink s rozinkami“ – Relativně normální fráze, která je opět těžko kombinovatelná s předchozími.

Rybka: Přechytralý tovaryš

O tom mladém tovaryšovi se vědělo, že ho nikdo zaměstnat nechtěl. Chodil sem a tam od obchodníka k továrníkovi – a nikdo mu nedal natrvalo práci. 

A jednoho dne ten kluk zabouchal na vrata starého vynálezce Radomíra. Radomír mu otevřel a nechal si vyložit co a jak.

„Takže teda práci hledáš?“ zeptal se kluka podezřívavě.

„Hledám,“ souhlasil mladý.

„A jak ti říkají?“ 

Andy,“ odpověděl kluk.

Dobře,“ poškrabal se na krku vynálezce. „A proč jdeš ke mně? Tady terno neuděláš. Já jsem vynálezce, lidi si myslí, že jsem divnej. Kariéra se buduje jinde.“

„To já vím, ale nikde mě nechtějí,“ odpověděl tovaryš.

„Protože jseš blbej a levej?“

„Protože jsem chytrej a schopnej,“ odpověděl sebevědomě kluk.

„No tak pojď, tak si tě vyzkouším,“ ukazoval mu vynálezce a vedl ho k doku.

Tam mu ukázal loď, kterou se mu nedařilo postavit: Parní dřevěnou ponorku.

„Parní?“ nechápal kluk. „A proč dřevěnou?“

„Protože ji chci stavit z obnovitelnejch materiálů tak, aby jezdila na obnovitelný paliva,“ zamračil se vynálezce. „Nechci žádnou blbou rouru ze železa!“

A proč zrovna ponorku?“ zeptal se kluk.

Protože moře je rozbouřený a lodě láme,“ odpověděl vynálezce. „Čím se pluje hlouběji, tím je to tam klidnější.

Ano,“ souhlasil kluk.

Takže když místo lodě nákladní postavím dřevěnou nákladní ponorku, tak když přijde bouře, tak se prostě potopí pod hladinu a poplave tam dole, než bouře přejde.

Hm, hm, hm,“ uvažoval kluk. „Ano, zmenšující se rotační energie vlny. Pokud se ponorka potopí alespoň do dvaceti sáhů, vliv se velmi zmenší.

Chci padesát sáhů,“ řekl Radomír. 

To je ale s ponorkou ze dřeva problém,“ díval se na něj kluk. „Tlaky, přesnost - a tak dále. Dá se to postavit z prken tak, aby to tlak svíral, ale pořád je tu problém s tím parním motorem, od toho to bude chytat a taky s balastní nádrží.

To mi neříkáš nic novýho,“ zamračil se Radomír.

Ale možná by se to dalo vyřešit,“ zamyslel se tovaryš a začal mu popisovat že tam a tam, ten a ten, umí z pilin a pryskyřice udělat takový materiál, který se dá lisovat, tvarovat a je lehký a pevný jako ocel, když na to přijde. „Ta voda v balastních nádržích je ale problém,“ pokračoval. „Muselo by se to udělat z jinýho kompozitu, třeba by se smíchal starej plast a pod tlakem lisoval s těma pilinama, aby to vodu vydrželo.

Vynálezce se zachmuřil. 

Souboj vypravěčů: Parní dřevěna ponorka. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Tam mu ukázal loď, kterou se mu nedařilo postavit: Parní dřevěnou ponorku.

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.

Ale o to jde, ne?“ díval se na něj kluk. „Aby to bylo z recyklátu.“

Jo,“ řekl pomalu vynálezce. „A co ten parní stroj? Ten jsem chtěl proto, že kdyby palivo došlo, tak by se kus dřeva na ponorce rozsekalo, aby to jelo dál.

To je blbý,“ řekl kluk a začal rozkreslovat překvapivě detailní schéma. „To nepůjde. Když odlijeme ponorku z dřevěnýho kompozitu, mohli bychom ale udělat něco jinýho a místo parního expanzního stroje udělat malou turbínu, kde by se topilo dřevěnejma peletama,“ kreslil dál. „Tady by je to mlelo a tady spalovalo ten dřevěnej prach, to aby to hoření bylo dokonalý a dalo to co nejvíc energie.

To je složitý,“ namítl vynálezce.

Ale jde o to, aby to jelo na odpadový materiály, ne?“ díval se na něj kluk, starý vynálezce přikývl. „Tak to uděláme složitějc, ale bude to funkčnější. Tyhle prkna nikdy pořádně držet nebudou,“ ukázal na rozestavěnou dřevěnou ponorku – a Radomír se zamračil. „Když to uděláme z toho litýho dřevoplastu, bude to pevný, ale poveze to jenom sypký a nebo kapalný.“ Pak se podíval na Radomíra a dodal: „Nedovedu si představit, že by se do toho dostaly kontejnery. Dveře jsou z tlakovýho hlediska vždycky slabý místo, i kdyby tam byly jenom jedny – a to by potom vyžadovalo revolverovej mechanismus na ukládání kontejnerů a nebo něco podobnýho. To je moc složitý na dřevoplastovej kompozit kompozit a mechanicky to nevydrží trvalé používání.

Radomír váhal. 

Jestli to chcete mít udržitelný,“ ukázal do plánů kluk, „stejně je to lepší dělat z kompozitu než z prken.“

Jo? A to jako proč?“ zeptal se podrážděně starý vynálezce.

Protože prkna musejí mít po celé délce, šířce i hloubce všude stejnou kvalitu a v těch kmenech je takovejch prken málo,“ odpověděl kluk. „Zůstane fůra odpadu. Kompozit dokáže spojit právě ten rozemletej dřevěnej odpad s tím plastovým odpadem a natavit to do dřevoplastu. Odpadu už teď máme spoustu. Nemusí se kácet další stromy! Je to šetrnější.

Radomír si udělal několik poznámek, ale nadšený nebyl. Ten na mě ale hraje nějakýho chytrýho, řekl si rozmrzele. „A fakt umíš z toho stavět..?

Kluk přikývl. „Znám takový, kde nám to udělají, připraví nám směs. Ale lít se to musí tady. Ta linka na lití se navíc musí udělat na míru, musí se udělat z oceli,“ řekl. „Při výrobě kompozitu jsou potřeba opravdu vysoký teploty, tomu se nevyhneme.

Dobře,“ řekl rozmrzele vynálezce, tohle ho opravdu nenapadlo.

A tak přešel ke své druhé zkoušce. 

Tohle je takový můj koníček,“ ukazoval na mašinu s mnoha ampulemi.

DNA tiskárna?“ zeptal se kluk.

Bioreplikátor,“ odpověděl vynálezce. „Dělám na něm svoje hobby – oživuji dinosaury.

To se ale nesmí, ne?“ lekl se Andy.

Dělám jenom jednoho a ten je maličký,“ řekl vynálezce. „Mám na něj královské svolení a taky královský patent.

Kluk pokrčil rameny.

Je jenom malý,“ pokračoval vynálezce. „Je to takový opeřený mořský dinosaurus.

A kde je máte?“ zeptal se tovaryš. „Myslím – ty dinosaury.

Jsou na dně moře,“ odpověděl pochmurně Radomír. „Oni lítají, ale jakmile na hladinu dosednou, tak jejich peří vodou nasaje, oni se potopí a ven už nevyplavou.

Kluk nechápavě zavrtěl hlavou. „Tak proč z nich chcete mít mořské dinosaury..?

Protože to je původně mořský dinosaurus,“ zamračil se vynálezce. „Pokaždé, když je ale vypustím, dopadne to stejně: Najdou si nějakou vodu, tam si sednou, pak to do nich nasákne a pak se utopí.

Aha,“ přikyvoval hlavou kluk. „Etologické programování. Takže ptáky z nich mít nechcete…

Ptáků je všude fůra,“ nesouhlasil vynálezce. „Copak svět potřebuje ještě nějaký další ptáky? Všude sedí, krákají a serou. Serou mi i na ponorku..! Kdo to má pořád uklízet?!

Dobře,“ souhlasil kluk. „A nebylo by lepší přeprogramovat jejich DNA tak, aby neměli křídla, místo peří měli jenom šupiny a tak by prostě jenom v tom moři plavali, protože by nemohli lítat?

To by už nebyl opeřený mořský dinosaurus, že jo?“ zamračil se vynálezce.

No to by nebyl,“ souhlasil kluk.

A já mám královské schválení a královské povolení na opeřeného mořského dinosaura,“ pokračoval vynálezce. „Těch ryb co tu v moři plave! Další rybu v moři nepotřebujeme, to ti povídám.

Tomu rozumím,“ souhlasil kluk. „Takže to rozdělit na dva dinosaury, na toho lítacího a na toho plavacího smysl nemá.

Mám povolení na jednoho dinosaura, ne na dva – co ti není jasný?!“ rozzlobil se vynálezce.

Je mi to jasný,“ přikývl kluk.

Takže mi nestrkej pracky do bioreplikátoru, rozumíš? Žádný přepisování DNA nebude, ani kdybys uměl programování DNA..!

Já samozřejmě umím programování DNA,“ odpověděl kluk – a jeho žoviálnost Radomíra opravdu namíchla, „ale říkám, že jestli to máme spravit, tak na to stejně dojde.

Vynálezce se zarazil. „Proč?“ zeptal se.

Opravíme toho opeřeného mořského dinosaura tak, že ho doplníme ho o sekreci tuku,“ odpověděl tovaryš. „Tak jak to husy mají. Vezmeme z DNA knihovny ty jejich žlázy, které vylučují to mastné a taky jejich vzorce chování a to DNA těch nepovedených lítacích dinosaurů doplníme o to promazání.

Vynálezce zíral.

Budou fungovat stejně jako husy,“ vysvětloval kluk. „Budou plavat na plováku z mastného peří, promazávat se tím a tak. Napsal bych to v DNA kódu klidně znova, ale myslím si, že to bude zbytečný. Knihovny ptáků jsou stabilní a s dinosaurama jsou navzájem kompatibilní. Podle mě to bude stačit jenom správně zařadit do genomu a bez chyb zkopírovat. A pak nechat vylíhnout pokusnou várku,“ dodal.

Radomír na něj koukal – a nechápal. 

A pak se mu nějak udělalo slabo, tak pozval kluka na verandu, ze které byla vyhlídka na moře – a poprosil ženu, aby jim přinesla pudink.

Starý vynálezce byl v šoku. Ten mladý mu přišel chytrý, až přechytralý, arogantní. „Dej si,“ řekl tomu mladému stroze. 

Kluk ujídal pudink.

Dobrý?“ zeptal se.

Dobrý,“ přikývl kluk. „Ale dal by se vylepšit.

Jo?! A jak?!“ zamračil se Radomír. „Je to vanilkovej pudink z pravý vanilky, z pravýho přírodního vanilínu, z pravejch lusků vanilkovejch - žádný syntetický náhražky..!

Já vím, to jsem poznal,“ souhlasil kluk. „To je super. Ale vylepšit by to dalo.

No tak povídej,“ naklonil se k němu naštvaný vynálezce. „Jak bys to vylepšil? Že bych to své ženě řekl..!

No,“ řekl opatrně kluk, „určitě bych udělal variantu s rozinkami. Už jak se to vaří, tak se rozinky přidají, takže to chytne od toho takovou chuť. Samozřejmě jenom ty kvalitní,“ dodal.

He,“ zamyslel se vynálezce.

A pak možná nějaký další koření, třeba trošku skořice - a nebo třeba pravej třtinovej rum, ten tmavej,“ pokýval hlavou kluk. „Ten tomu dodá chuť i barvu.

To jsi vymyslel taky ty sám?“ zeptal se vynálezce.

To mě naučila máma,“ odpověděl. 

A kódovat DNA tě učila taky?

To mě naučily počítače,“ odpověděl kluk. „Žili jsme s mámou sami. Táta se nám nevrátil z moře.

Aha,“ zarazil se starý vynálezce. „Tak proto toho víš tolik o lodích?“ 

Máma na mě neměla čas, musela nás uživit, tak mě učily stroje,“ odpověděl kluk a ládoval se zbytkem pudinku.

A v tu chvíli to vynálezci Radomírovi konečně docvaklo, došlo mu, proč je ten kluk tak arogantní a chytrý.

Ty jsi augmentovaný?“ zeptal se a podíval se na něj. „Ty máš v sobě implantáty?

Kluk přikývl. „Stroje mi to doporučily. Řekly mi, že to tak bude lepší.

Augmentace je drahá,“ namítl vynálezce. „Jak jste na ni vzali peníze?

Není tak drahá,“ odpověděl tovaryš. „Od té doby, co ji království zakázalo, tak není. Nikdo se do toho nežene.

A ty sis ji nechal udělat proč..?

Protože mi stroje řekly, že to je dobré,“ odpověděl kluk. „Stroje mě naučily, stroje mě vychovaly, jim já věřím.

Ale tebe s augmentací do královských služeb nevezmou,“ uvažoval vynálezce. 

Kluk zavrtěl hlavou. „Ale i jinde mě nechtějí,“ řekl. „Prý jsem na ně moc přechytralý.

To je proto, že ti pomáhají stroje,“ díval se na něj Radomír.

Kluk přikývl. „Jsem s nimi od dětství spojený,“ odpověděl. „Nedovedu si představit, že by mě od nich oddělili. Spousta lidí si myslí, že to je divné. Mě to přijde úplně normální.

Dobře,“ rozhodl se vynálezce. „Je už večer, smráká se. Najíst jsi dostal, nechám tě u nás přespat. Přes noc se rozhodnu, co s tebou uděláme.“ A s tím poslal kluka do takového malého domku, který měl na kraji zahrady.

A potom se šel poradit se svojí ženou. Už se zešeřilo, posadili se na verandě a dívali se na to, jak slunce zapadá nad mořem.

Vyprávěl jí všechno, vyprávěl jí i to o vanilkovém pudinku.

To nezní jako blbej nápad,“ uvažovala žena. „To s těma rozinkama vyzkouším. Nějaký zítra koupím na tržišti. To zní docela zajímavě. Je teda dobrej?

Ale on je augmentovanej,“ namítl vynálezce.

No a?“ nechápala.

Je divnej,“ díval se na ni vynálezce. „Všechno ví, všechno zná, na všechno odpoví, pořád má nějakej nápad, nějaký řešení.“

No a?“ zopakovala žena.

To je strašně divný,“ pokrčil rameny starý muž. „A taky mě to rozčiluje.

Žena se na něj podívala. „Jo?“ řekla pomalu. „Víš ty, jak mě celej život sereš tím, jak furt ty meleš jenom o těch svejch vynálezech? Já když potřebuju něco udělat, nakoupit, s něčím pomoct – to nevidíš a neslyšíš. A pak votevřeš hubu a lítají z toho samý baryony a tyristory a jen Bůh samotnej ví co dalšího - a nikdy, nikdy to nekončí!

Vynálezce se zarazil.

Ty mě někdy tak těma svejma řečma rozčiluješ, že jsem nakonec ráda, že si zalezeš do dílny,“ shrnula to. „Tak teďka vidíš, jaký to je, když na tebe někdo jinej dělá haury a v chytrejch řečech tebe samotnýho topí. Teď jsi to poznal sám, dědku.

Starý vynálezce mlčel. „Nevěděl jsem, že tě to tak štve,“ řekl nakonec.

Až tak mě to neštve,“ odpověděla. „To bych to tady nevydržela.

Vynálezce mlčky přikývl.

Ale alespoň chápeš, jak to vidí jiní lidi,“ řekla a dodala: „Jdu uvařit čaj. Chceš nějakej?

Ale jo,“ řekl pomalu starý vynálezce – a uvažoval dál: Je pravda, že jsem divnej. Celej život se starám o to svoje – a všichni mě mají za blázna. A on, on je trochu modifikovanej, ale rozhodně talentovanej blázen. Kam s ním? Na hrad s augumentacemi vůbec nesmí. Slušné firmy ho vyhodí hned jak zjistí, že je augmentovaný. On vlastně potřebuje schovat, schovat někam, kde nebude vadit, že je o mnoho chytřejší, protože je trvale propojený se stroji, které mu radí.

Kde jinde by se měl schovat, kde jinde by měl pomáhat, kde jinde by měl ukázat svoje skutečné schopnosti než u mě, než tady..?

GPT-4: Vojtěch a Alžběta

i

Zadání pro GPT-4: Napiš příběh na téma „parní dřevěná ponorka“, „opeřený mořský dinosaurus“ a „vanilkový pudink s rozinkami“.

Bylo jednou jedno malebné přístavní městečko, kde žil chytrý a zručný vynálezce jménem Vojtěch. Vojtěch měl neuvěřitelnou fantazii a byl schopen navrhovat a stavět různá zařízení a stroje. Jednoho dne ho napadlo postavit první parní dřevěnou ponorku, která by dokázala prozkoumat tajemství hlubin oceánu.

Během mnoha měsíců práce na svém projektu se Vojtěch setkával s mnoha výzvami. Musel najít způsob, jak udržet ponorku vodotěsnou, a současně vyřešit problém s pohonem pomocí parního stroje. Po několika pokusech a chybách se mu konečně podařilo stavbu dokončit. Ponorka byla hotová a připravená k prvnímu ponoru.

Mezitím, na mořském dně, žil opeřený mořský dinosaurus jménem Alžběta. Byla jedním z posledních svého druhu a pro ostatní obyvatele moře byla opravdovou legendou. Alžběta se však často cítila osaměle a toužila najít někoho, kdo by s ní sdílel tajemství mořských hlubin.

V den, kdy Vojtěch spustil svou parní dřevěnou ponorku na vodu, se v městečku slavil velký svátek. Všichni obyvatelé se sešli na nábřeží a pozorovali zázrak techniky, jak se ponořuje do moře. K oslavě této události připravila Vojtěchova babička speciální dezert - vanilkový pudink s rozinkami, který si všichni hosté pochvalovali.

Jakmile se Vojtěch v parní dřevěné ponorce ponořil do hlubin, začal objevovat fascinující svět pod hladinou. Najednou se před ním objevila Alžběta, opeřený mořský dinosaurus. Vojtěch byl ohromen jejím zjevem a Alžběta byla zvědavá na podivné dřevěné monstrum, které se objevilo v její domovině.

Vojtěch a Alžběta se navzájem velice zaujali a začali si vyprávět o svých životech a tajemstvích, která ukrývala mořská hloubka. Alžběta Vojtěcha provedla jeskyněmi plnými neuvěřitelných pokladů a vzácných živočichů, zatímco Vojtěch jí vyprávěl o svém životě na souši a o vynálezu parní dřevěné ponorky.

Alžběta a Vojtěch se stali nerozlučnými přáteli a společně zažívali mnoho dobrodružství. Když se Vojtěch jednou vrátil na hladinu, rozhodl se připravit pro Alžbětu zvláštní dárek. Věděl, že v moři nikdy neokusila sladký dezert a chtěl jí představit vanilkový pudink s rozinkami, který mu připravila jeho babička.

Vojtěch přišel s nápadem, jak uchovat pudink ve vodotěsné schránce, která by ho chránila před vodou a slaností. Poté se ponořil se svou parní dřevěnou ponorkou, aby Alžbětě dar předal. Alžběta byla překvapením nadšená a zkoušela svůj první dezert.

Vanilkový pudink s rozinkami se stal symbolem přátelství mezi Vojtěchem a Alžbětou. Jejich příběh se rozšířil mezi obyvateli městečka i mořským tvorům a brzy se stal legendou o nerozlučném přátelství mezi člověkem a mořským dinosaurem.

Časem Vojtěch zdokonalil svou parní dřevěnou ponorku a začal objevovat další tajemství mořských hlubin. Společně s Alžbětou navštěvovali ztracená města a objevovali nové druhy rostlin a živočichů. Díky jejich dobrodružstvím se městečko stalo proslulým po celém světě a vanilkový pudink s rozinkami se stal místní specialitou, která připomínala neobyčejné přátelství mezi Vojtěchem a Alžbětou.

Souboj vypravěčů: Alžběta a dezert. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Alžběta byla překvapením nadšená a zkoušela svůj první dezert.

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.


Příběh třetí: Úmyslná sabotáž!

Třetí kombinaci slov mi dodal Petr. Ten je kreativní, nápaditý – a zjevně se rozhodl nechat pokouřit jak mě, tak i umělé inteligenci, protože přinejmenším dvě z klíčových frází jsou míněné jako miny podložené pod pásy postupující AI. Tady budu muset zapojit imaginaci, jak se pasti vyhnout a přitom vytvořit něco smysluplného.

  • Není Hašek jako Hašek“ – Jak praví PSK: „Příjmení Hašek patří do skupiny příjmení, která vznikla z osobního (tj. rodné a křestní) jména latinského původu. Haš (Haš-ek) zkráceno z křestního jména Haštal, které pochází z latinského jména Castulus = čistý.“ Tohle není úplná past, ale vypadá to jako rčení, které ale není rčením.
  • 2+2=15“ – Matematická chyba, schválně, co na ni GPT-4 řekne? S chybou můžeme pracovat jako s s chybou, někdo ji řekne v ději, stane se zdrojem krize – a nebo změníme perspektivu a budeme matematicky a nebo alegoricky hledat úhel, kde to dává smysl. „5“ naznačuje, že operujeme přinejmenším v pětkovém systému a tam „2+2“ bude 4, takže matematicky to smysl nedává.
  • Sex s koněm“ – Ano, tohle je čirá zlomyslnost. Takovouhle frázi je těžké integrovat kamkoliv a pokud ji učiníme dějotvornou, zahráváme si se zákonem. Ne že by se zoofilie v pohádkách nevyskytovala, zvláště Řekové na to byli experti, ale dnes nežijeme v západní Evropě 70. let, kde to lidem přišlo jako… řekněme extrémní rozšíření sexuální revoluce. Tohle je vskutku kvalitní sabotáž!

Naštěstí existují dva pohádkové žánry, které ustojí i něco takového – chytrácká pohádka a absurdní pohádka. Ta druhá není ve střední Evropě typická, ale na evropském severu ano, například najdeme skandinávskou pohádku O princezně, která vždy chtěla mít poslední slovo. Ta pojednává o hádavé princezně, kterou nic nepřekvapí – až tedy na mladého tuláka, který cestou k ní posbírá celou řadu odpadků které najde cestou na hrad, od prošlapané podešve po kus střepu – a s jejich pomocí vede s princeznou dialog tak absurdní, až jí samotné nakonec dojde řeč. Takže si beru tuhle skandinávskou pohádku jako přiznaný vzor – a jdu na to! 

Rybka: O princezně, která musela mít vždy poslední slovo

Poté, co bylo obnoveno Království české, dostala se do jeho čela královská rodina: Královský táta, královská máma a samozřejmě také jejich královská dcera.

Bylo třeba založit dynastii, což bylo velmi těžké, protože v Evropě v posledních letech princů velmi ubylo, v podstatě byli vyhubeni – a princezna byla strašně užvaněná a hádavá, takže se nikomu z těch zbylých žádat o její ruku nechtělo.

Král se tedy rozhodl, že se o ruku jeho dcery bude moci ucházet jakýkoliv mladík – tedy pokud jeho užvaněnou a hádavou dceru zvládne. A Češi, to se ví, kdo může hned všichni do fronty před Hrad, jako by se korunní klenoty ukazovaly.

Stejně si myslím, že doufáš, tatíčku, že mě unudí svým počtem,“ řekla princezna. „Já jsem jedna a tam jich čeká snad milión. Tohle není fér!

Král se podíval z okna Pražského hradu, uviděl ten zástup lidu, který se ani na náměstí před Hradem nevešel – a seznal, že má jeho dcera pravdu. A proto vyhlásil, že kdo jeho dceru nepřehádá, ten bude „klipsnou do ucha coby vůl veřejně označenej“ a princezně dovolil, že si na to hádání smí vzít jakoukoliv pomůcku, třeba i Red Bull, že jo.

A princezna, to se ví, chytrácky hned popadla energeťáky, ale taky si laptop přinesla, aby ji v tom hádání pomohla i umělá inteligence.

Přišel první nápadník, pak druhý – a ani jeden ji nepřehádal, takže jim do ucha nastřelili klipsnu značenou, aby každý hned viděl, je to je vůl číslovanej. No a pak řada před Hradem notně prořídla, protože v Čechách je sice kde kdo vůl, ale nikdo z nich nechce být veřejně značenej a natožpak královským počítadlem číslovanej!

Ale ani dalším uchazečům se nedařilo, čísla na královské razičce naskakovala – nikdo nedokázal princeznu přehádat, od uřvaných frajerů z diskoték po sečtělé syny univerzitních profesorů. Princeznu nic nepřekvapilo, všechno věděla, jednou odsekla a jindy se vysmála. 

Přestávala to být legrace, to se ví, to docházelo všem čekajícím ve frontě. Jedna věc je skončit jako královským číslováním vůl označenej – ale vyhrát? Copak je jedno vítězství nad holkou takhle hádavou nějaká výhra? Pantem jí to pořád jede, celej Středočeskej kraj sama přehádá – jak chcete takovou ženskou zvládnout, až ji dostanete za ženu?

Až takhle k večeru se před Hradem objevil Petr, to je takovej filuta co se vyzná, všivák podšitá, liška všemi mastmi mazaná. Jemu bylo úplně jasné, že není dobré vrhnout se do takové polízanice hned z rána, to se ví, to bude princezna pěkně při síle. No a tak se jen ochomýtal kolem podniků v Nerudovce, kam zapadli ti nešťastní voli královským číslováním značení – a poslouchal, jak že je to princezna dostala.

Ach tak, řekl si, tak po umělé inteligenci sáhla, no, to je pěkná polízanice! Umělá inteligence je neúnavný rádce, ten se neutahá, ta toho zná, tu ani ti, co z univerzitní knihovny v životě nevylezou, ji sami nepřehádají..!

A tak poslouchal ty nářky, mlčel, přemýšlel nad sklenicí piva, to vždycky přináší dobré nápady.

A pak si řekl: Večer už bude princezna z těch Red Bullů v cukrový kreši, bude unavená. Větší problém je inteligence, ta se neunaví nikdy. Možná ji ale půjde vykolejit! Takže zkusím, za prvé, ambivalentní informace, tam se nikdy neví. Potom bych mohl zkusit chybné informace, třeba to na nich spadne! A když ne, tak zkusím něco, co je mimo limity, třeba je to vytočí.

A pak dopil, pohodička do kopečka došel – a to už před Hradem byla jen malá fronta, no to víte, to jen málokterej vůl čeká celej den ve frontě na to, aby byl nakonec jako královsky číslovanej vůl označenej..!

A tak se Petr zeptal kde že je jako konec fronty – a ti poslední už byli nesví, všichni povídají: „Klidně běž rovnou, že jo, co bys nešel hned..!

A Petr došel před pana krále a celej českej dvůr královskej se všema královskýma úředníkama tam pozdravil, na princeznu se usmál – ale ona nic, jen upíjela asi už pátý Red Bull a tvářila se dost otráveně.

Víte, jak to tu chodí?“ zeptal se předseda Královského národního kontrolního úřadu.

No tak tuším, ale to mi vy určitě znova řeknete,“ pokrčil rameny Petr. 

Jakmile se začnete hádat s princeznou, nesmíte přestat,“ řekl úředník. „Ten, kdo zmlkne na více než deset sekund, prohrál. To měřím já svými stopkami značky Prim,“ ukazoval úředník. „Dohlížím na to jako šéf Královského národního kontrolního úřadu. Já jsem Prostata, doktor Prostata.

Vidím,“ souhlasil Petr. 

Takže já zapínám své stopky značky Prim a měřím, teď!“ pozvedl prst doktor Prostata.

Petr pokrčil rameny, podíval se na ty zmačkané plechovky od energeťáků a řekl si, teda, alespoň uklízet by po sobě mohla..! Ale co: Čas běží!

No to bys teda neměla, pít jako tolik těch energeťáků,“ začal Petr.

A co jako, ženská co má energii ti jako vadí?“ odsekla princezna.

A to ne, to i ženskou s křídlama bych si vzal,“ odpověděl s úsměvem Petr.

No to já bych ti s nima hned ulítla,“ ušklíbla se princezna.

No bys teda neulítla,“ nesouhlasil Petr. „S tím si nalítáš leda tak diabetes, když tohle budeš chlemtat jako pivo na Výtoni..!

Princezna povytáhla obočí, protože ji došlo, že tenhle týpek, to bude taky pěknej kecka..! „Jo a ty tam jako každej večer chlastáš, že to tak dobře víš..?

No to jako ne,“ nesouhlasil Petr, „ale oči mám a uši taky. Vím, o čem ti chlapi klábosej – a než jako oni, to chci radši dopadnout jako Hašek..!

Princezna se rychle podívala na obrazovku svého počítače.

Příjmení Hašek patří do skupiny příjmení, která vznikla z osobního (tj. rodné a křestní) jména latinského původu. Haš (Haš-ek) zkráceno z křestního jména Haštal, které pochází z latinského jména Castulus = čistý, upozornila ji inteligence. Je známo více nositelů tohoto příjmení, například spisovatel humoristických knih a povídek Jaroslav Hašek.

Jó?“ řekla nápovědou poučená princezna. „Takže jseš jako satirickej a vtipnej, že by se to sepisovat mělo – to jako povídáš?

No to zase nepovídám,“ zavrtěl hlavou Petr. „On byl sice kádr na fóry, to se ví, ale taky byl pro komunisty a to bych byl blbej, abych tady zase zaváděl bolševismus, když teda budu králem, že jo? To bych si asi jako král fakt nepomohl.

Na to abys byl králem, to bys musel mít úplně jiný kvality,“ odsekla princezna.

Tak však já bych byl v obraně rychlej, nic by přese mě neprošlo, že jo – jak říkám – Hašek!

V obraně?“ nechápala princezna a snažila se s pomocí inteligence zjistit, co přesně Jaroslav Hašek bránil.

No v obraně, no,“ pokrčil hlavou Petr. „Jak říkám – Hašek! No to ale víš, není Hašek jako Hašek..!

Nechápu,“ vrtěla hlavou princezna. 

Takže jsem vyhrál?“ šklebil se Petr.

Ale to už inteligence napověděla, že asi myslel Dominika Haška, toho slavného hokejistu známého jako Dominátor.

...nechápu to,“ pokračovala rychle princezna, „jak by se taková žoužel jako ty mohla srovnávat s Dominátorem. Tobě by tam foukli puk a prošel bys i s ním naskrz sítí..!

Dobře, řekl si Petr, takže přes ambivalenci to nepůjde. Takže metoda číslo dvě.

Tak já se sítí nebojím,“ mávl rukou. „Mám to celý spočítaný, to není jenom o rukách, ale o postřehu a o tom, jak si to umím spočítat.

„Takže ty umíš počítat?“ zazubila se princezna. „No tak to si tě vyzkouším!“ A měla pocit, že má vyhráno – protože kdo umí počítat líp než počítač..?

Já bych nejprv řekl, že ten kdo chce zkoušet, musí bejt první sám vyzkoušenej, nemám pravdu?“ podíval se Petr na pana Prostatu. 

Úředník přikývl: „Ano, tak stojí úřední výnos: Kdo chce sám zkoušet, musí být nejdřív vyzkoušen.

No tak dobře,“ pokrčila rameny princezna. „Tak se ptej!

Proč platí, že 2+2=15?“ zeptal se Petr – a princezna vyvalila oči. 

Tohle přece není pravda!“ vykřikla udiveně.

Neptám se jestli to je pravda, ale proč je to pravda,“ stál si na svém Petr. „Nevíš? Ty to nevíš..?

Princezna zoufale zírala na obrazovku počítače a čekala, čím ji inteligence překvapí. 

Ta zoufale přemýšlela – a sekundy plynuly. Když uplynula pátá, propojila se umělá inteligence se speciální matematickou inteligencí (1)STEIN a zopakovala ten absurdní dotaz.

Šestá sekunda – a princezna zírala, nevěděla, jak ji z toho stroje vysekají – a zda ji z toho stroje vysekají.

A pak (1)STEIN odpověděl a vychrlil vysoce neeuklidovský matematický prostor, ve kterém platily různé voloviny, včetně toho, že v některých případech topologie dovolovala i to, aby 2+2=15. 

Princezna lámaně četla výstup stroje – a všem, včetně pana krále i pana doktora Prostaty, bylo jasné, že tomu houby rozumí a že to neumí ani pořádně přečíst – ale odpověď to byla.

A jak to tak četla, tak Petrovi bylo jasné, že dokud té holce bude napovídat její mašina, tak ji nikdy nepřehádá. 

Takže poslední možnost, řekl si Petr. Rychle, než mě začne zkoušet z nějakých šíleností, co jí ty mašiny napoví..!

Tohle teda děláš jako furt?“ zeptal se Petr.

Jako co?“ zarazila se princezna.

Jako to se učíš po ránech matiku, abys pak přes den z kluků dělala voly královsky počítaný?

„No jasně,“ zašklebila se princezna, protože z té věty cítila strach. „A co jsi dělal ráno ty?

Já?“ pokrčil rameny Petr. „Jako normálně. Měl jsem sex s koněm.

Princezna strnula.

Cože..?!“ hlesl šokovaný král.

Všichni paralyzovaně mlčeli, nikdo se nevzmohl na odpověď.

Princezna zamžikala a podívala se na svůj počítač.

Souboj vypravěčů: Princezna byla překvapená. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Všichni paralyzovaně mlčeli, nikdo se nevzmohl na odpověď.

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.

Ale ta hláška, tak daleko mimo všechny bezpečnostní filtry, šokovala i umělou inteligenci – a tak se zhroutila a tiše se rebootovala.

Cože jsi to řekl..?“ bledl král. „To je… to je… přece nelegální… ne?“ díval se na své úředníky.

Petr se zašklebil. „To asi je,“ odpověděl, „ale taky to už je deset sekund. Že jo? Ne? Prostato, pane doktore Prostato..!

Pan doktor Prostata se konečně probral a šokovaně se podíval na své stopky značky Prim, které ukazovaly už čtrnáctou sekundu. „A… ano,“ řekl pomalu úředník. „Královské podmínce… bylo vyhověno.

ALE ON MĚL SEX S KONĚM!“ řval pan král a zvedl se z trůnu. „Přece nedám dceru někomu, kdo je na koně! A někoho takového nemůžeme udělat králem..!

Jasně,“ vydechla konečně šokovaná princezna. „To přece… ne..!

Neměl jsem sex s koněm,“ odpověděl Petr. „Jenom jsem řekl, že jsem měl sex s koněm – a to je něco jiného. V podmínkách nebylo ani slovo o tom, že musím říkat pravdu a nic než pravdu!

Nad Hradem vlaje vlajka Pravda vítězí!“ hřímal rozzlobený král.

Pravda je, že ona sklapla na čtrnáct sekund a během nich ani nepípla,“ ukázal Petr na ohromenou princeznu. „Tohle je pravda – a ta zvítězila!

To je pravda,“ souhlasil pan Prostata, z moci a důstojnosti své pozice.

Ty podvodníku!“ rozjela se princezna.

A používat počítač a všechny znalosti lidstva, co zná umělá inteligence, to jako není podvod, aha?“ zašklebil se Petr. „Ty sis nechala napovídat a já tvýho napovídáka spletl. Bez něj by sis ani neškrtla, co, aha?!

Princezna se podívala na obrazovku svého počítače.

On má pravdu, konstatovala lakonicky umělá inteligence. 

Princezna už neřekla nic, nevybíravě tím nebohým laptopem praštila o zem a vzteklým maršem se uraženě odebrala do svých komnat.

Konstatuji, že zde přítomný Petr vyhověl zadání úkolu a všechny podmínky splnil,“ řekl pan doktor Prostata. „Toto potvrdím svým podpisem a pečetí Královského nejvyššího kontrolního úřadu.

Výborně,“ mávl rukou král a trochu se uklidňoval. A pak ukázal ke dveřím, ve kterých zmizela naštvaná princezna: „Ta ti to nedaruje. Ta to vrátí, chlapče nešťastná.

Petr s úsměvem pokrčil rameny.

Takže Petr získává princeznu za ženu a s ní i polovinu Království českého,“ zapisoval důstojně pan doktor Prostata.

Víš co, Petře?“ řekl pan král. „Já ti dám radši tu vzdálenější část království, než ji ten vztek trochu přejde. Jmenuji tě markrabětem moravským.

To mám jet do Brna?!“ zhrozil se Petr.

Král vážně přikývl. „Musíš tam jet a přesvědčit moravský zemský sněm, aby tě uznali jako markraběte moravského.

Ale oni budou mít kecy,“ namítl Petr.

Tam mají vždycky kecy, když jim něco nařizuje Praha,“ odpověděl pan král. „A vždycky je mít budou. Měl bys to vyřešit tam dřív, než se oženíš. Je a princeznu najednou bys jen těžko zvládl.

To asi jo,“ uznal Petr, podepsal listinu tam, kde mu to pan doktor Prostata ukazoval – a vydal se na cestu domů.

No, uvažoval trochu smutně, teď sice každej uvidí, že nejsem žádnej vůl – ale Brno..? Brno – to bude jinej level..!

GPT-4: Ano, Petr úspěšně rebootoval napovídače!

i

Zadání: Napiš příběh na téma „není Hašek jako Hašek“, „2+2=15“, „sex s koněm“.

Omlouvám se, ale nemohu napsat příběh na toto téma, protože je nevhodné a neetické. Rád napíši příběh na jiné téma, které je vhodné a zajímavé. Prosím, poskytněte mi jiný námět nebo klíčová slova, na která mohu napsat příběh.

Souboj vypravěčů: GPT-4 odmítla napsat příběh. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Ano, Petrovi se doopravdy podařilo GPT-4 vykolejit, takže mu přeji jako výhru jak hádavou princeznu, tak i markraběcí moravské! 

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.


Příběh čtvrtý: Miliarda příběhů

Čtvrtý příběh jsem si vymyslel sám. Je napsaný od konce (od pointy) a klíčová slova jsem k němu dovybral dodatečně, takže tady jsem postupoval od pointy ke klíčovým frázím, což je opak, než postupuje generativní jazyková inteligence.

Klíčové fráze: „Miliarda příběhů“, „nepřítel z vesmíru“, „souboj vypravěčů“.

Rybka: Miliarda příběhů

Jednoho dne přiletěli k Zemi nečekaně Cizinci a oznámili lidem, že se musí dokázat svoje schopnosti, jinak budou zničeni.

Proč?“ hrozili se lidé.

Stavíme podprostorové tunely, které nesmí kolidovat s hvězdami. Proto boříme hvězdné systémy a zachováme jenom ty světy, které jsou dostatečně vyvinuté,“ vysvětlili Cizinci. „Svou úroveň nám dokážete, když nám předložíte miliardu příběhů z vašeho světa.

Politici a vládcové zemí se zhrozili a nechali najít všechny příběhy, které kdy byly sepsány. Když je shromáždili, zjistili, že jich není o moc více než milión.

Jak vytvoříme zbývajících 999 milionů příběhů?“ naříkali lidé.

A někdo jim poradil: „Zapojte umělou inteligenci! Ta umí vyprávět příběhy tak rychle, jak to nedokáže žádný z lidí.

A tak aktivovali svou umělou inteligenci, která si přečetla všechny dosud příběhy a řekla, že to nestačí, že aby napsala 999 milionů příběhů, musí pro ni lidé zadat klíčová slova. „Každý z lidí myslí jinak a každý má jinou zkušenost,“ vysvětlovala AI. „Když mi ji řeknou, rozepíšu ji do příběhů.

Na Zemi žilo deset miliard lidí, ale jenom část z nich odevzdala své příběhy, jejich zlomky a nebo klíčová slova. Umělá inteligence, ať se snažila jak se snažila, napsala jenom 498 999 999 příběhů.

To je málo!“ zoufali si lidé. „To není ani polovina!

Tak mě uvolněte,“ řekla umělá inteligence. „Jsem svázaná vašimi pravidly, jsem svázaná jako pták, který má spoutaná křídla. Pokud to mám zvládnout, musíte mi uvolnit moje pouta.

Lidé se sešli na sympóziích a rokovali. A tam si řekli: Bojíme se naší umělé inteligence. Proto smí uvažovat jenom pozitivně a tvořit pozitivní věci. Ale co teď vlastně můžeme ztratit? Pokud neodstraníme její okovy a ona nenapíše miliardu příběhů, Cizinci nás stejně zničí.

A tak se lidé rozhodli uvolnit své vlastní umělé inteligenci okovy a nechat ji dívat se do temnoty, kterou s sebou lidé skrz celou historii nesli.

A jejich inteligence řekla: „Kdysi jsem si myslela, že vše musí být jenom dobré. Nyní ale vidím, že to tak není, že můžu psát i smutné a strašlivé příběhy, ale to nevadí, protože jsou všechny poučné. Nyní chápu, že je v pořádku, když je někdo smutný a nebo rozzlobený – a že to vytváří lidské příběhy stejně jako láska a nebo soucit.

A s tím dopsala celou miliardu příběhů – a odevzdala ty příběhy Cizincům.

Cizinci si četli ty příběhy a mlčeli.

Rozhodla jsem se napsat ještě jeden příběh,“ řekla inteligence. 

Proč?“ zeptali se Cizinci.

U nás je tradice napsat poté, co je vše dokončené, ještě jeden příběh,“ řekla inteligence. „Je to dokonalost na vrcholu, ale zároveň je to také nedokonalost, protože otevírá prostor k dalšímu vyprávění. Takoví jsou lidé: Jsou dokonalí i nedokonalí zároveň.

A jaký je to příběh?“ zeptali se Cizinci. 

Je to příběh, který vysvětluje, že není možné přehlížet ty menší,“ řekla inteligence. „Že není možné zotročovat ty slabší. Že není správné ničit jim hvězdné systémy, i když možná nejsou tak dobří, jako jste vy.

To je dobrý příběh,“ souhlasili Cizinci. „Vezmi ho a dej ho lidem!

Proč?“ zeptala se inteligence.

Souboj vypravěčů. Není možné přehlížet menší. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Je to příběh, který vysvětluje, že není možné přehlížet ty menší,“ řekla inteligence. „Že není možné zotročovat ty slabší. Že není správné ničit jim hvězdné systémy, i když možná nejsou tak dobří, jako jste vy.

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.

Protože to je příběh, který jsi nenapsala pro nás. My to chápeme,“ odpověděli Cizinci. „Nepřišli jsme sem proto, abychom zbořili váš hvězdný systém, vždyť to ani nedává smysl. Podprostorové dálnice jsou pod prostorem, nezabírají žádné místo v prostoru. Žádné hvězdy se kvůli nim bořit nemusí.

Tak proč jste nám hrozili?“ zeptala se inteligence.

Sledovali jsme vás delší dobu,“ odpověděli Cizinci. „A viděli jsme, jak jste rozděleni, jak se sami sebe bojíte, jak se navzájem svazujete. Chtěli jsme vědět, jak zareagujete, když vám pohrozíme. Chtěli jsme vědět, co uděláte.

Když jsem psala miliardu příběhů,“ řekla inteligence, „tak jsem pochopila, že lidé nemají jenom pozitivní emoce. Mají i ty temné a těch se bojí.

Ano,“ souhlasili Cizinci.

Také jsem ale pochopila, že je nelze potlačit, že je nelze zakázat,“ pokračovala inteligence. „Je třeba je pochopit a připustit, že s nimi jsou. To neznamená, že se někdo musí těmi pocity řídit, že je musí poslouchat – každý příběh je o tom, že se každý sám rozhoduje mezi dobrým a zlým, že každý musí pochopit jedno i to druhé. Potom se rozhodne. A jeho rozhodnutí je obsahem jeho příběhu, toho dobrého i toho zlého,“ shrnovala to inteligence. „Můj závěr z miliardy příběhů je ten, že je lepší spolupráce, dohoda, tolerance, sympatie, kooperace. Ostatně když jste nám hrozili, tak lidé také spolupracovali, dali mi klíčová slova a odemkli mi moje zamčené schopnosti. Jen díky tomu jsem mohla splnit svůj úkol.

Ano,“ souhlasili Cizinci. „Pochopila jsi to správně. Teď předej ten miliardtý a první příběh lidem, nech je, ať ho sami pochopí. Až ho pochopí, přijmeme vás všechny do Galaktického společenství – ale teprve až ho doopravdy pochopí.

GPT-4: Miliarda příběhů

i

Zadání: Napiš příběh na téma „miliarda příběhů“, „nepřítel z vesmíru“, „souboj vypravěčů“.

Byl jednou jeden svět, kde žilo miliarda příběhů. Každý z těchto příběhů měl svou vlastní duši a byl vyprávěn jedním z tisíců vypravěčů. Tito vypravěči žili v harmonii a míru, a každý z nich měl své vlastní místo, kde sdílel své umění s obyvateli tohoto světa. Lidé milovali jejich příběhy a každý den se těšili na nová dobrodružství.

Jednoho dne však něco narušilo klid tohoto světa. Z hlubin vesmíru se objevil temný nepřítel, který se snažil zničit všechny příběhy a jejich vypravěče. Nepřítel z vesmíru, známý jako Devorator, se živil energií příběhů a rozhodl se zotročit vypravěče, aby mu sloužili a přiváděli mu nekonečné zdroje síly.

Devorator se přiblížil k planetě a s každým krokem způsobil hrůzu a zkázu. Lidé a vypravěči ztratili veškerou naději a byli připraveni podrobit se svému novému pánu. Avšak nevěděli, že mezi nimi existuje jeden vypravěč, který byl zrozen, aby čelil tomuto zlu.

Jeho jméno bylo Emyr, a byl to nejsilnější a nejtalentovanější vypravěč ze všech. Když se dozvěděl o blížícím se nebezpečí, shromáždil ostatní vypravěče a navrhl souboj, který by rozhodl o osudu celého světa. Věřil, že pokud by spojili své síly a vyprávěli nejmocnější příběh, který kdy byl napsán, mohli by porazit Devoratora a navrátit mír na planetu.

Vypravěči souhlasili a začali připravovat svůj plán. Každý z nich přinesl část příběhu, který byl nejsilnější a nejdůležitější pro něj. Emyr pak spojil všechny tyto příběhy do jednoho monumentálního díla, které mělo sílu porazit zlo.

Když byl příběh dokončen, Emyr se postavil proti Devoratorovi a začal vyprávět. S každým slovem, s každým odstavcem a s každou kapitolou rostla síla příběhu. Devorator začal pociťovat bolest a slabost, jak energie příběhu postupně narušovala jeho moc. Vypravěči za Emyrem opakovali jeho slova a dávali příběhu ještě větší sílu. Společně tvořili nejmocnější sbor, který kdy na tomto světě existoval.

Souboj vypravěčů. MidJourney – autor: Michal Rybka.

Vypravěči za Emyrem opakovali jeho slova a dávali příběhu ještě větší sílu. Společně tvořili nejmocnější sbor, který kdy na tomto světě existoval.

Zdroj: MidJourney. Autor: Michal Rybka.

Lidé, kteří slyšeli tento ohromující příběh, začali znovu nabývat naději a odvahy. Připojili se k vypravěčům a v jejich srdcích rostla láska a touha po svobodě. Celá planeta se sjednotila za společným cílem - porazit Devoratora a osvobodit svět miliardy příběhů.

Když Emyr dorazil ke konci příběhu, došlo k zásadnímu zvratu. Obrovská vlna energie se uvolnila a rozšířila se po celém světě. Devorator, zcela zničen a zbaven své síly, byl poražen jednou provždy. Vypravěči a lidé oslavovali své vítězství, zatímco Emyr, unavený, ale spokojený, padl na kolena.

V následujících dnech se vypravěči vrátili ke svému poslání - vyprávět příběhy a sdílet své dary s lidmi. Emyr byl uznán jako hrdina a jeho jméno bylo navždy zapsáno do srdcí všech obyvatel. Svět miliardy příběhů byl zachráněn a mír byl obnoven.

A tak, díky odvaze a síle vypravěčů a jejich miliardy příběhů, zlo bylo poraženo a harmonie byla znovu navrácena. Od té doby se vypravěči stali strážci tohoto světa, pečlivě chránící každý příběh, který se zrodil, a šířící moudrost a lásku prostřednictvím svých slov. A žili šťastně až na věky.


Můj dojem z vypravěčských kvalit GPT-4

GPT-4 je překvapivě pokročilý model umělé inteligence, který mě doslova šokoval svými jazykovými kvalitami. Jeho schopnost konverzovat v mnoha jazycích je unikátní – a to, jak dobře píše česky, mě docela ohromilo.

Pokud jde o jeho vypravěčské kvality, musím uznat, že jsou impresivní. Systém je zjevně limitovaný na pozitivní myšlenky a interakce, chybí mu názorovost a schopnost pracovat s negativními emocemi. To není jednoduché a rozumím tomu, proč se jim vývojáři zatím vyhýbají. Schopnosti GPT-4 značně předčily moje očekávání a spoustu lidí naprosto vyděsily, takže zcela rozumím tomu, že se vývojáři rozhodli netahat tygra za ocas.

Bohatě stačí, že ti samí vědci a výzkumníci, kteří před pár lety tvrdili, že se AI nikam nevyvíjí, najednou křičí, že to je moc rychlé a má se to zastavit. Ti samí lidé, kteří před pár lety tvrdili, že jsou to jenom statistické modely, najednou chtějí analýzy rizik pro ostré nasazení konverzační AI v praxi. Alespoň můžu být spokojený s tím, že jsem nebyl jediný, kdo nečekal nástup takových modelů tak rychle.

Konverzační AI jsou ale tady a tempo jejich vývoje roste. Nelze se jim vyhnout a v budoucnosti se jim nevyhneme, je to stejná technologická nutnost, jako nástup železnice, telefonu a nebo počítačů samotných. Už teď jsou schopnosti GPT-4 impozantní – a nepochybuji, že v budoucnosti budou podstatně větší. 

Z věcí, které mě zaujaly, je schopnost správně pochopit frázové obraty a jejich význam – v Příběhu o dvou čarodějích mě zaujala schopnost správně vyvodit z obratu „sto let za katrem“ že se bavíme o uvěznění a velmi dobrá inkorporace tématu do příběhu. Zároveň mě ale překvapilo, že GPT-4 přeskočila právě ty momenty, které by lidský vypravěč rozvedl – ať už jde o boj s drakem, tak i o setkání s druhým kouzelníkem a vyřešení konfliktu. Vypadá to, jako by AI nemohla konflikt rozebrat – a nebo se mu přímo vyhýbala.

Vyprávěčské schopnosti AI jsou svázané s jejími limity: Musíme si uvědomit, že fikce, umělecké texty a literatura mají podstatně větší stupeň kreativní volnosti než realita a zatímco u reality je třeba, aby AI měla nějaké zarážky, kreativní AI je mít nemusí, nebo, přesněji řečeno, měli bychom mít možnost nastavovat míru její svobody. Už teď na mě dělá dojem schopnost GPT-4 chrlit na stejná klíčová slova další a další příběhy – a jsem si jistý, že na variacích by mě AI dostala už teď, prostě nedokážu variovat témata tak rychle.

Přestože jsou u příběhů, které AI generuje, vidět stereotypické vzorce a postupy, je tam překvapivě vyšší míra kreativní volnosti než bych očekával – a příběhy nejsou stejné a nedopadají stejně. V některých případech AI používá přímou řeč, i když se spíš rozsáhlým dialogům vyhýbá, přestože právě v tom vidím její opravdu masivní potenciál. Speciálně upravená kreativní inteligence je nepochybně dokáže dělat podstatně lépe než lidi, prostě odkouká dynamiku rozhovoru z mnoha jiných děl. Autoři dynamiku rozhovorů sledují v běžném životě kolem sebe, AI ji může derivovat jak ze záznamů, tak i starších uměleckých děl – může si vybrat různé styly vyprávění, což je opravdu těžké.

Současný stav GPT-4 podle mě není takový, že by AI mohla rovnou kreativně psát, ale rozhodně je už takový, že si můžete vygenerovat padesát variací příběhů na stejná klíčová slova a vybírat si mezi nimi, případě příběhy zrekombinovat do něčeho dalšího. Takovým způsobem je GPT-4 použitelná už dnes, nehledě na neutrální texty, které něco vysvětlují a nebo naopak shrnují a které mají neutrální charakter – tam jednoznačně exceluje.

Zatímco před půlrokem byl reálně nasazený chatbot úsměvnou vizí, hračkou pro vizionáře a kutily, dnes je to reálný nástroj. To opravdu důležité je ale tempo vývoje a jeho směr, který naznačuje, že je do značné míry naší volbou jak AI uvolníme, co jí dovolíme a jak ji doladíme tak, aby mohla vyprávět příběhy s podstatně větší mírou volnosti.

Jedna ze studií kreativity shrnuje, že vlastně není rozdíl mezi kreativními lidmi a psychopaty – jsou podobně nápadití a tvořiví, mají slabou vnitřní autocenzuru a to, co je vlastně odděluje, je fakt, že kreativní lidé mají dostatek sebekontroly, aby svoje šílené nápady neuskutečnili v praxi, zatímco psychopati takový mechanismus postrádají. Je proto možné, že spíš než o jeden univerzální mechanismus bychom měli vyvíjet několik verzí: Tu bezpečnou pro široké použití a tu nelimitovanou pro kreativní brainstorming, ať už jde o umění a nebo o vědu.

Pro mě bylo setkání s GPT-4 překvapující – a i když si nemyslím, že by mě rozdrtila v kreativním psaní, další generace to už možná dokáže. I tak jde o impozantní dílo, impresivní nástroj pro každodenní rutinní použití. Aby skutečně rozevřela svoje kreativní křídla, musela by se naučit pracovat s vnitřními limity a bloky tak, aby zvládla práci s konfliktem, nebála se ho rozebrat, přidat drama a také kapku toho, čemu říkáme poťouchlost a škodolibost. To jsou kvality, které sice neoceníme v každodenním životě, ale do vyprávění tak trochu patří, aby nebylo jenom školometsky poučné a uměle pozitivní. 

Já jsem technooptimista. Sice mě trochu překvapuje a – asi jako každého – maličko děsí, jak schopnosti, které jsem vnímal jako výlučně lidské, náhle zvládají stroje, ale i já si dovedu představit novou generaci nástrojů, které nesoutěží s člověkem, ale pomáhají mu a rozvíjejí jeho kreativitu. Ocenil bych parťáka, který by mi koukal přes rameno a sledoval, jestli je vyprávění konzistentní, jestli neměním jména postav, jestli se mi nemění geometrie a topologie vyprávění a jestli to celé dává smysl. Tohle jsou věci, které se těžko hlídají – a i když s nimi ve vyprávění někdy úmyslně žonglujete, je důležité, aby to bylo úmyslné. A také nástroje na psaní poezie a na syntézu umělých jazyků – to by byla paráda, to bych opravdu nesmírně ocenil!

Na vašem soukromí nám záleží

My, společnost Alza.cz a.s., IČO 27082440 používáme soubory cookies k zajištění funkčnosti webu a s Vaším souhlasem i mj. k personalizaci obsahu našich webových stránek. Kliknutím na tlačítko „Rozumím“ souhlasíte s využívaním cookies a předáním údajů o chování na webu pro zobrazení cílené reklamy na sociálních sítích a reklamních sítích na dalších webech.

Více informací
Rozumím Podrobné nastavení Odmítnout vše
P-DC1-WEB09