The Inpatient (RECENZE) – špatný pokus o dobrý horor

Obsah recenze The Inpatient

1. The Inpatient jako součást světa Until Dawn
2. Příběhové volby v The Inpatient
3. Slabý obsah The Inpatient zachraňuje virtuální realita
4. Dva druhy ovládání, dva rozdílné zážitky
5. Povedená VR optimalizace pro slabší žaludky
6. The Inpatient neurazí, ani nenadchne
7. Recenze The Inpatient: závěrečné hodnocení

The Inpatient jako součást světa Until Dawn

• Recenze: 24. 1. 2018 • Autor: Filip Němec

Příběh The Inpatient se odehrává 60 let před událostmi akční hororové adventury Until Dawn a do jisté míry se jedná o prequel, přestože jde o titul značně jiného ražení. Kromě sdíleného univerza se však hry protínají i v místě, kde se jejich děj odehrává. Until Dawn se pochlubilo poměrně velkou rozlohou a mezi navštívená místa patřilo také Blackwood Sanatorium. Díky tomu dojde k významným příběhovým propojením, ty ale nejsou příliš důležitá, a pokud jste předchozí počin autorů ze Supermassive Games nehráli, nemusíte se tím příliš trápit.

Pokud však patříte do druhé skupiny, dozvíte se podstatně více o tom, co strašného se v místním sanatoriu přihodilo a jaký osud potkal tehdejší personál. To je totiž hlavní zápletka The Inpatient, které vás do této podivné léčebny usadí v roli pacienta trpícím ztrátou paměti. Brzy však zjistíte, že se nacházíte na vskutku podivném místě a vaše chybějící paměť není jedinou záhadou, která vás začne sužovat. Na vás tak bude nejen přijít na to, proč se dějí všechny ty zvláštní věci, ale zejména z tohoto prapodivného sanatoria uniknout.

Příběh hry je bohužel největším zklamáním. Zhruba první hodinku vás bude trápit velmi pomalý rozjezd, jenž je střídán nudným tlacháním a krátkými nočními můrami, díky kterým sice strachy opotíte vnitřní stranu brýlí pro virtuální realitu, ale nebudou dávat téměř žádný smysl. The Inpatient vypadá z počátku velmi tajemně a těšil jsem se na řešení zapeklitého příběhu plného nadpřirozena, nicméně po unylém úvodu zjistíte, že vše je vlastně naprosto jednoduché a bez překvapení. A když už si říkáte, že by přeci jen mohlo přijít nějaké překvapení, je konec.

Příběhové volby v The Inpatient

Základní argument autorů, proč si The Inpatient zahrát, je větvení příběhu. Pokud jste hráli Until Dawn, jistě jste obeznámeni s preferencí vývojářů směřovat příběhové volby ve jménu tzv. efektu třepotání motýlích křídel. To ve výsledku znamená, že jedna malá drobnost, jež řeknete nebo uděláte na začátku hry, může mít fatální důsledky na jejím konci. Bohužel zatímco prvně zmíněná hra této herní mechaniky využívala skvěle, The Inpatient potenciál zahodilo kamsi do neznáma. 

Zcela zásadních příběhových voleb je pouze šest a ve výsledku jde „jen“ o rozhodnutí, jestli danou postavu necháte zemřít, či nikoli. Kámen úrazu tkví však v tom, že podle dialogů jednoduše poznáte, co se v případě vaší volby stane či naopak nestane. Navíc postavy, o jejichž životu rozhodujete, znáte pouze několik málo minut. Poslat na smrt zdravotní sestřičku je tak relativně snadné, protože vzhledem k zanedbatelné době, co se znáte, vám na jejím osudu nijak zvlášť nezáleží.

Dohrání The Inpatient vám totiž zabere zhruba 4 hodiny, což je vskutku málo na to, abyste si k postavám vytvořili nějaký hlubší vztah. I v tomto místě musím chtě nechtě zmínit Until Dawn, protože oproti předchozímu počinu vývojářů jsou charaktery v The Inpatient absolutně nezajímavé, nudné a snadno zapomenutelné. Slabou jiskřičkou naděje pro chabou herní dobu je možnost přehrát si jednotlivá klíčová rozhodnutí a vyzkoušet si, kam by příběh směřoval, pokud byste se rozhodli jinak. Bohužel rozdíly nejsou nikterak fatální ani zajímavé. Nepodíváte se do žádné nové lokace ani nezjistíte nic zajímavého.

Slabý obsah The Inpatient zachraňuje virtuální realita

Být The Inpatient klasickým titulem, jež si zahrajete přímo na obrazovce, patrně by závěrečné hodnocení kleslo do velmi nelichotivých čísel. Jenže výsledný zážitek až nečekaně zachraňují právě specifika virtuální reality. Kupříkladu první hodinku hry strávíte až na pár nočních můr výhradně ve svém pokoji, kde si budete povídat se spolubydlícím, občas se zakousnete do obědu či svačiny nebo kouknete skrze mřížované okno na chodbu. Odtud se čas od času rozezní poplašná siréna, rozsvítí červené světlo a z okolních ubikací se ozve strašidelný křik.

Naštěstí díky VR jsou i tyto obyčejné úkony pořád dostatečně zajímavé. Sledovat spolubydlícího, jak lžicí vydlabává kousíčky načernalých cihel ze zdi, je stejně tak záživné jako zjištění, že můžete pomocí pohybového ovládání otočit kohoutkem a pustit si vodu. A nakonec i nudné dialogy nejsou tak nudné, protože stačí, aby vám doktor položil na vaše virtuální rameno svou rovněž virtuální paži a už cítíte, jak váš mozek, jež zjišťuje, jestli se vás náhodou opravdu někdo nedotýká.

Nejvíce se daří z virtuální reality logicky ždímat hororovým pasážím. Těch bohužel s postupem příběhu The Inpatient značně ubude, ale těch několik málo okamžiků, jež otestovaly kvalitu mé srdeční pumpy, ještě dlouho nezapomenu. Je vidět, že autoři mají s daným žánrem bohaté zkušenosti a jen zřídkakdy sáhnou po laciných, přesto ale velmi účinných „lekačkách“. Místo toho se vás snaží stresovat psím vrčením zpoza dveří a psychologickými vějičkami, jako jsou zničenonic se zavírající dveře či rozcupovaná těla zdravotních sestřiček.

Dva druhy ovládání, dva rozdílné zážitky

Jak už je u PlayStation VR her dobrým zvykem, nabízí minimálně dva způsoby, jakými lze hru ovládat. Bohužel jednoznačně určit, které z řešení je lepší, nejde. Pro zážitek ze hry jsou základní dvě roviny – jakým způsobem se budete pohybovat po sanatoriu, jež budete prozkoumávat, a také to, jak budete interagovat s předměty. Hraní s klasickým Dualshockem vám propůjčí přednosti tradičního ovládání, kdy se můžete plynule pohybovat v prostoru a přitom se rozhlížet pomocí dvojice analogových páček. Takový komfort vám logicky pohybové Move ovladače nenabídnou, jelikož absence analogových páček je v tomto ohledu hodně limitující.

Na druhou stranu je to právě pohybové ovládání, které vám dovolí pohybovat s předměty, jako byste je drželi přímo ve svých rukou. The Inpatient nabízí až nečekaně interaktivní prostředí, budete tak moci otevírat nejrůznější skřínky a jejich zásuvky, zapínat či vypínat rádio nebo prohlížet předměty položené na stole. V tomto ohledu je The Inpatient až nečekaně propracovaný, pár vašich virtuálních rukou se totiž chová velmi realisticky.

Bohužel, pokud zvolíte právě Move ovladače jako hlavní ovládací prostředek, pohyb po sanatoriu nebude tak komfortní jako v případě hraní s Dualshockem. Stisknutím levého Move tlačítka se pohybujete kupředu, zatímco stejným tlačítkem na pravém ovladači se můžete otáček ve směru, kam zrovna míříte. Přestože to zní dosti krkolomně, ve výsledku jde o relativně dobře provedený kompromis, který mi vyhovoval více než třeba teleport u Doom VFR. 

Nakonec tak záleží pouze na vašich hráčských preferencích. Jelikož je Dualshock do jisté míry také pohybovým ovladačem, lze s předměty omezeně otáčet, ale na nějaké větší a přesnější manipulace můžete zapomenout. Osobně mě více oslovilo ovládání s pomocí dvou Move ovladačů, protože The Inpatient si zakládá na tom, že svoje ruce používáte velmi často a právě pro manipulaci s předměty (notnou část hry budete v ruce svírat baterku), je technologie Move ovladačů prostě a jednoduše ideální.

Povedená VR optimalizace pro slabší žaludky

S tím nečekaně úzce souvisí také to, jak dobře je The Inpatient optimalizováno pro VR hraní. Lví podíl na tom má právě rychlost, s jakou se pohybujete prostorem. Oproti běžným hrám jde spíše o kradmé plížení, díky hutné atmosféře jsem s tím ale neměl problém. Malá rychlost pohybu také usnadňuje otáčení s Move ovladači, takže se nemusíte bát, že byste se v prostoru pohybovali příliš neohrabaně. Stačí si zvyknout na zprvu nepraktické otáčení do stran.

Velmi nízká rychlost pohybu je ale také důvodem, proč se vám při hraní The Inpatient neudělá vůbec špatně. Ačkoli mám ve VR nahráno nemálo desítek nebo spíše stovek hodin, dynamičtější herní zážitky vždy nakonec zapříčiní, že se moje žaludeční šťávy začnou nepříjemně hlásit o slovo. Ve výsledku tak nejsem schopen hrát více jak hodinu, u vyloženě akčních her musím po třiceti minutách ve vlastním zájmu dávat pravidelné pauzy. The Inpatient jsem však dohrál na jeden zátah a můj žaludek může autorům za povedenou optimalizace jen a jen děkovat.

Rozhodně se tak nemusíte bát, pokud máte s tzv. kinetózou podobné potíže jako já. I při klasickém hraní s Dualshockem lze dokonce změnit plynulé otáčení na trhané, přičemž se dá vybrat, o kolik stupňů se budete skokově otáčet. Nastavitelnost je tak stejně jako u všech lepších VR titulů více než bohatá.

The Inpatient neurazí, ani nenadchne

The Inpatient je rozhodně rozporuplnou hrou, kterou ve výsledku zachraňuje pouze virtuální realita, v níž je zkrátka a dobře vše podstatně záživnější a intenzivnější. Bohužel ani po grafické stránce není The Inpatient nijak výrazným favoritem mezi VR hrami. Textury jsou nekvalitní a nevýrazné, všudypřítomná temnota navíc nedovolí vyniknout těm několika málo dobrým detailům, které hra nabídne. I level design by mohl být o něco nápaditější a bohatší. Výsledek nezachrání ani velmi tragická vykreslovací vzdálenost či občasné probliknutí textur po okrajích brýlí. 

Přesto The Inpatient není úplný propadák. Díky virtuální realitě je zábavné zjišťovat, co se v sanatoriu děje, a navíc má hra jedno eso v rukávu. The Inpatient využívá integrovaný mikrofon v headsetu PS VR a při dialozích tak nemusíte svou odpověď potvrzovat stisknutím tlačítka, nýbrž ji jednoduše vyslovíte. Stačí hovořit obvyklou hlasitostí a není třeba se ani příliš mordovat se správnou výslovností. Takto na papíře jde o zanedbatelnou funkci, ale ve spojení s virtuální realitou navozují vaše vyslovené odpovědi či dotazy až nečekaně autentickou atmosféru.

Na kvalitní výsledek to však bohužel nestačí. Slabé charaktery, nevýrazný příběh, krátká herní doba nebo malá odlišnost v případě opakovaného hraní dělá z The Inpatient doslova promarněnou šanci. Zklamání je navíc o poznání větší, protože jsem šel do hry s mlsnými vzpomínkami na povedené Until Dawn. Je jedno, jak v tomto případě motýli zatřepetají křídly, The Inpatient prostě a jednoduše nenadchne.

Recenze The Inpatient: závěrečné hodnocení