Radikální designy Cliva Sinclaira neuspěly ve školách, protože ty preferovaly tradičnější, i když dražší stroje, ale zaujaly výrobce hardwaru. Ti věděli, že přichází éra šestnáctibitových a dvaatřicetibitových počítačů, které budou čím dál tím složitější, a jejich software bude také složitější a dražší. Tento trend byl vidět už v první polovině 80. let, ale v té době se výrobci hardwaru zamýšleli nad tím, že pro děti by vlastně měl stačit méně náročný a tedy levnější hardware.
Jedním z prvních počítačů, které byly specificky zjednodušené pro výukové účely, bylo IBM PCjr (1984). Na rozdíl od modulárního IBM PC, které bylo určené pro profesionální použití, měl tento počítač operační paměť limitovanou na 64 nebo 128 KB, což bylo pro většinu aplikací stěží dostačující. Počítač měl dva sloty pro cartridge s programy, vylepšenou grafiku a zvuk – a překvapivě také bezdrátovou klávesnici. Ta využívala infračervený přenos, ale protože všechny počítače používaly stejný způsob přenosu, mohly se navzájem rušit.
Zatímco IBM PC představovalo obchodní trhák, „dětská verze" PCjr byla velkým fiaskem. Nebyl to však jediný případ, kdy se pokus o prosazení zjednodušeného počítače nesetkal s úspěchem. Na přelomu 80. a 90. let se řada výrobců pokusila vytěžit potenciál ustupujících osmibitových počítačů a vznikla celá řada výukových strojů, které nabízely výukové aplikace, ale také jednoduché programy pro práci s grafikou a textem.
Šlo o velmi levné stroje s velkou pamětí ROM, ve které byla integrována celá řada aplikací, což umožňovalo jejich rychlý start a snadné přepínání mezi aplikacemi. Typicky k nim bylo možné připojit tiskárnu, takže si dítě mohlo zpracovat a vytisknout úkoly, ale jinak šlo o uzavřené a velmi limitované systémy, pro které vzniklo jen málo aplikací třetích stran.
Jiným typem zjednodušených počítačů, který se v té době objevil, byly přenosné textové procesory jako Amstrad NC100 (1992). Šlo o atypické notebooky, které byly postavené z levných a úsporných komponent, ale využívaly osmibitové procesory a velmi limitovanou paměť. Tyto počítače měly obvykle rozměry A4, hmotnost kolem jednoho kilogramu, využívaly baterie AA a data se do nich a z nich přenášela přes sériový port.
Do určité míry nešlo o samostatné počítače – sloužily k přenášení a psaní textů v terénu, ale doma se musely připojit k plnohodnotnému počítači, a přes sériový port se do něj dokumenty přenesly k tisku nebo jinému zpracování. Základní idea byla taková, že tyto procesory pouze doplňují hlavní počítač a nebudou se používat samostatně – a tento nápad byl brilantní, ale zároveň předčasný.
Dnes je zcela běžné, že uživatelé mají více počítačů nebo používají tablet či mobil jako sekundární zařízení, například pro sledování videa. Na začátku devadesátých let byl však tento koncept revoluční – a možná trochu předčasný. I u těchto raných počítačů se objevila řada designových nápadů, které se později prosadily u moderních strojů, takže přestože byly obchodně neúspěšné, technologicky přinesly pokrok.
Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.
