Digitální perzistence: Jak na digitální věčnost?

Digitální perzistence: Jak na digitální věčnost? – OBSAH

1. Katastrofická budoucnost s AI?
2. Jak dlouhodobě uchovat znalosti?
3. Abychom měli budoucnost, musíme chránit naši minulost

Katastrofická budoucnost s AI?

Existuje celá řada scénářů, od zcela optimistických po naprosto katastrofické. Optimistické scénáře očekávají utopii, tak jako vždycky. Ty optimistické očekávají revoltu strojů a Temnotu 2.0 – tak jako vždycky. Já jsem osobně technooptimista, předpokládám dohodu a fúzi s pokročilou inteligencí, která za nás dokáže poměrně snadno vyřešit většinu problémů, které se týkají starých technologií. Současný model GPT-4 od OpenAI dokáže programovat i ve velmi starých jazycích, jako je Forth, Cobol a nebo assembler pro 4004, což je impozantní, takže by neměl být problém zajistit přístupnost starých formátů a jejich konverzi pro budoucnost. Umělá inteligence by mohla být ideálním technologickým archivářem pro digitální věčnost.

Jak dlouhodobě uchovat znalosti?

Dokumenty totiž nejsou jenom DOC a DOCX od Microsoft Word, jsou jich doslova stovky na osmibitových a šestnáctibitových platformách. Dříve a nebo později se ocitneme před digitálními dokumenty, které pro nás budou naprosto nesrozumitelné – a buď se pustíme do jejich luštění stejně, jako se Jean-Francois Champollion pustil do hieroglyfů a Bedřich Hrozný do chetitského písma – a nebo jim prostě nebudeme rozumět. To se prostě stane.

Existují různé strategie zachování znalostí, které byly vymyšleny pro budoucnost – například artefakty z odolného safírového skla, které by obsahovaly postupně se zmenšující spirály textů v několika jazycích, které by naznačovaly nejen to, že jsou knihami, ale že je potřeba vytvořit zvětšující zařízení, aby celý rozsáhlý text byl čitelný. V podstatě jde o návrhy Rosetské desky pro budoucnost, pro nejhorší případ, že náš současný svět zanikne, naše jazyky se změní a budou nesrozumitelné a z jakéhokoliv důvodu obrátíme náš vývoj a vrátíme se zpět do raného středověku.

To se, doufám, nestane. Ideálním případem by byl digitální knihovník na bázi umělé inteligence s rozsáhlou databází naší současnosti, který dokáže budoucím generacím vše vysvětlit. Pesimisté ale předpokládají, že se něco může stát – a já souhlasím s tím, že i když věříme v to nejlepší, měli bychom se přece jenom připravovat na to nejhorší, na to, jak se obnovit po náhlé a nečekané ztrátě znalostí a technologií. Je to, ostatně, racionálnější strategie, než jen věřit v zářivé zítřky a doufat, že se nic zlého nestane.

Abychom měli budoucnost, musíme chránit naši minulost

I kdybychom jako lidstvo přišli k rozumu a přestali bychom vést nesmyslné války, které nás nějak stále neopouštějí, opustili hon za dominancí a začali opravdu spolupracovat, stále jsou tu faktory, které nemůžeme ovlivnit, právě jako koronární ejekce plazmy (CME, Coronal Mass Ejection), které mají potenciál zničit nám většinu elektrické infrastruktury a kterými nás naše Slunce podle všeho zásobuje dost pravidelně.

Snaha připravit se na možné podobné katastrofy předem není výrazem bláznovství, je to pozice rozumu, který chce nejenom růst, ale přežít a zůstat – zůstat odolný, rezilientní. I to, že se přestaneme jenom hnát vpřed a pokusíme se nějak připravit staré dokumenty i pro budoucnost, je rysem inteligence, výrazem naší víry v to, že myslíme na budoucnost, že víme, že nejsme poslední a že nechceme tok informací od minulosti směrem k budoucnosti přerušit a chceme, aby byl i v budoucnosti srozumitelný.