Na počátku 80. let se na poli počítačů schylovalo k významné změně a koncept osobního počítače se ustálil do podoby, jak jej známe dnes – zařízení, které podporuje instalaci softwaru, je plně konfigurovatelné a umožňuje uživatelůmpersonalizaci jejich digitálního prostředí. Tento nový směr vývoje však nebyl pouze o technických inovacích a pokrocích v hardwaru. Byl to také čas, kdy se trh začal otevírat novým myšlenkám a hráčům, mezi nimiž byl i Compaq, který se rychle prosadil s nápadem, že kompatibilita s populárními stolními počítači může být klíčem k úspěchu v rostoucím segmentu mobilních zařízení. Jak dále probíhal konkurenční boj mezi IBM a Compaqem a jaké byly limity přenosných počítačů, se dozvíte v následujícím článku.
Pro Západ byla zlomovým momentem „ta chvíle, když se IBM konečně probudilo z kómatu a vytvořilo si vlastní mikropočítač“, jak to tehdy nazývali posměváčci upozorňující, že ostatní výrobci je nabízí už celé roky – a mnohem levněji. IBM přišlo s Modelem 5150, neboli IBM PC, až 12. srpna 1981 – a jako tradičně to byl počítač modulární a hodně drahý, protože takhle IBM svoje počítače navrhovalo: Jako modulární, ale velmi drahé.
Zatímco domácí uživatelé oceňovali u svých mikropočítačů, že dostali počítač levný, kompaktní a vybavený už od základu zvukem a grafikou, bylo IBM PC vlastně taková skládačka, u které si každý zákazník musel vybrat, zda chce zobrazovat barevně, anebo jenom monochromaticky, a jestli mu náhodou nestačí třeba jenom zobrazování znaků. Vybrali jste si objem paměti, počet disketových jednotek – a kdo ví, třeba jednou budete chtít i harddisk! Počítač od IBM začínal na 1 500 USD (dnes asi 5 000 USD), ale podle výbavy mohl přijít taky třeba až na 20 000 USD (dnes asi 67 000 USD).
Ten, kdo investoval do PC a také do softwaru, který byl nemalou položkou, chtěl pochopitelně kompatibilní přenosný počítač. Bylo více než jasné, že tohle bude problém, protože levnější přenosné počítače, jako byl Osborne 1, byly kompatibilní se starším osmibitovým operačním systémem CP/M a nikoliv novějším MS DOS. Udělat přenosné PC znamenalo použít kompatibilní procesor, architekturu, kompatibilní BIOS a nějak zařídit, aby se na stroji rozjel jak MS DOS, tak i programy pro něj napsané.
To, co je jen těžko uvěřitelné, je fakt, že první PC kompatibilní přenosný stroj neudělala IBM. Ta byla zřejmě spokojená s úspěchem klasických stolních modelů – a přenechala prvenství jiným, z nichž nejvýznamnější byl Compaq s jejich počítačem Compaq Portable (1983). Ten měl konstrukci podobnou Osborne, stále vypadal spíš jako osciloskop než jako moderní PC – ale měl už devítipalcovou monochromatickou obrazovku, dvě floppy mechaniky 5,25“ nebo volitelně jednu floppy mechaniku a harddisk o obří kapacitě 10 MB (ano, deset megabyte).
Celé to vážilo 13 kg – a zákazníci tyhle stroje milovali, protože v základní konfiguraci s procesorem Intel 8088 na 4,77 MHz a s pamětí 128 KB RAM přišly na přijatelných 3 000 USD (dnes asi 8 800 USD). Počítač se dal rozšířit na 640 KB RAM a měl vysokou míru kompatibility, protože Compaqu se podařilo provést reverzní analýzu originálního BIOSu IBM PC, což byl jediný prvek designu, který si IBM mohla chránit. O tak zvaných „biosových válkách“ výborně pojednává dramatický seriál „Halt and Catch Fire“ z roku 2014. Compaq si vyvinul vlastní BIOS s nákladem asi jednoho milionu dolarů – a náramně se jim to vyplatilo: Rok po uvedení se prodalo 53 000 kusů tohoto počítače!
Protože prodeje přenosných PC kompatibilních strojů stále rostly, musela se do toho vložit i IBM s jejich vlastním počítačem. IBM Portable PC Computer 5155 Model 68 z roku 1984 byl přenosnému Compaqu velmi podobný, ovšem byl výrazně dražší – 4 225 USD (dnes zhruba 12 000 USD), za to jste ale v základu dostali celých 256 KB RAM. Počítač byl rovněž o něco těžší, měl 13,6 kg, takže stále patřil do kategorie „převozu schopných“ spíše než mezi moderní laptopy.
Bylo jasné, že se něco musí změnit, protože stroj této hmotnosti v podstatě vyžadoval, abyste si na jeho převážení pořídili nějakého pomocníka. Nošení tak těžkých počítačů na vzdálenost větší než od kanceláře k autu bylo extrémně nepohodlné – a v Japonsku se pracovalo na strojích o zlomku této hmotnosti. Bylo jenom otázkou času, až Japonci udělají další revoluci – a zkombinují nové technologie, jako byly ploché LCD displeje, úsporné komponenty a nové baterky – a kategorie těchto praktických, s MS DOS kompatibilních, ale drahých a nevzhledných strojů, provždy zmizí.
i
V AlzaMagazínu pro vás máme i další články ze série Mobilní revoluce:
Přestože mělo IBM skvělou startovní pozici pro vznik prvního PC kompatibilního přenosného počítače, nechalo si tuto příležitost sebrat Compaqem, který nabídl cenově a výbavově schopné zařízení. Do rozjetého vlaku nakonec přispělo i IBM, stále se ale jednalo spíše o přenositelné zařízení než přenosné. To změnily až japonské firmy, které implementovaly v praxi v té době revoluční technologie. O tom bude další díl.
