Dvacáté století se dá charakterizovat mnoha způsoby – ale možná ten nejpřekvapivější je v tom, že jde o století domácího audia. Předtím neexistovaly žádné způsoby záznamu a ani reprodukce hudby, pouze ti nejbohatší nebo nejtalentovanější si mohli dovolit živou hudbu. Staromilci dnes možná supí, že si lidé neprovozují doma svou hudbu sami a nepějí lidové písně za táhlého kvílení středověké niněry. Ale přiznejme si, díky technologiím máme dnes mnohem více hudby než kdy dříve.
První kroky v záznamu zvuku se objevily už v devatenáctém století, kdy vznikaly první způsoby záznamu a reprodukce zvuku na mechanických principech. Experimenty se záznamem zvuku začaly už v roce 1857 vynálezem fonoautografu, ale teprve v roce 1877 vzniká zařízení, které ho dokáže přehrát – fonograf. Fonograf vynalezl slavný americký vynálezce Thomas Alva Edison – a je zajímavé, že zřejmě nevycházel z fonoautografu, který zobrazoval akustické vlny, ale zajímal se pouze o mechanický záznam zvukových vln a jejich reprodukci.
První fonograf využíval záznam na voskové válečky, do kterých jehla vtlačovala amplitudu tlaku zvukové vlny, reprodukce probíhala opačně a byla zpočátku velice tichá. Každý váleček se zpočátku nahrával individuálně – a tehdy vznikla i fráze pro přehrání - „play back“. První fonografy se využívaly hlavně jako záznamníky pro obchodní použití – a první umělci šířící svá díla, jako byl George Washington Johnson, při nahrávání válečků zpívali tu samou píseň i padesátkrát denně.
Zásadním pokrokem bylo vyřešení otázky, jak masově reprodukovat nahrávky. Ranou formu replikace představovala zařízení, která dokázala zaznamenávat současně na větší počet válečků – nakonec bylo možno na jednu nahrávací seanci vytvořit až 150 kopií. Hudba zaznamenaná na válečku se nedá reprodukovat skutečně masově, to vyřešil až příchod záznamu na plochu desky ve formě gramofonu.
Technologie gramofonu obětovala možnost tvořit si vlastní nahrávky každým vlastníkem přehrávače, ale zato přišla s možností jejich hromadné výroby. Nejprve bylo potřeba vytvořit základní disk (master disc), ze kterého se pak tvořila lisovací matrice (stamper), která pak dovolovala lisovat větší počet kopií. A takhle vznikla nahrávací studia a celý ohromný business kolem nich – výroba gramodesek byla stále poměrně komplikovaná na produkci, ale dovolovala chrlit velký počet kopií a z mnoha umělců udělala skutečné hvězdy.
Ve dvacátých letech se hudba začala zaznamenávat elektromechanicky pomocí mikrofonů, objevily se zesilovače a s nimi i možnost pracovat s nahrávkou před jejím lisováním, a dokonce i během její reprodukce. Mechanický záznam není příliš kvalitní, má celou řadu limitů – a aby se kvalita audia zvýšila, přistoupilo se k úpravám záznamu tak, aby byl vhodnější pro mechanický záznam.
Ve čtyřicátých letech se tak etabluje tak zvaná RIAA ekvalizace (Recording Industry Association of America), která modifikuje originální nahrávku tak, že potlačí hluboké frekvence a zesílí ty vysoké, takže vzniká záznam, který se mechanicky lépe lisuje i na gramofonu reprodukuje. Při přehrávání se provede opačný proces, takže se hudbě navrací její původní dynamika. Výsledná kvalita reprodukce radikálně vzrostla a mechanické problémy s gramofony se zmenšily, takže se tato úprava zvuku stává od padesátých let faktickým standardem.
To, že se oddělilo zpracování záznamu od jeho reprodukce, bylo velkým myšlenkovým krokem. Záznam hudby nemusí odpovídat její skutečné podobě – to je myšlenka, se kterou pracuje veškeré moderní audio, od záznamu Dolby B a HX snižujících šumovost záznamů na magnetických páskách až po komprimované digitální audio, které se zpracovává čistě digitálně.
Druhá polovina dvacátého století je spojená s rozmachem levných vinylových desek, které si získaly velkou popularitu – a zachovaly si ji přes příchod digitálního audia. Mechanické audio nikdy nezaniklo – v osmdesátých letech existovaly přenosné boomboxy, které dovolovaly i přehrávání gramodesek, jako například JVC DC-33L – samozřejmě jenom ve chvíli, kdy přehrávač stál na pevném povrchu.
Gramofony různých kvalitativních tříd se prodávají i dnes. Od luxusních modelů v ceně mnoha set tisíc korun po moderní modely vybavené USB a schopností digitalizovat nahrávky nebo používat bezdrátové reproduktory a sluchátka přes Bluetooth. Pro skutečné fanoušky je přehrávání jejich oblíbených gramodesek rituál, který se nikdy neomrzí!
Gramofony Přehrávače