Zkratku Hi-Fi používáme běžně ve smyslu „kvalitnějších audio přehrávačů“, aniž bychom chápali, co tato zkratka znamená a kde se přesně vzala. Realita je samozřejmě složitější. V dnešním článku se proto zaměříme na to, co je Hi-Fi, zavzpomínáme na zlatou éru a podíváme se, jak Hi-Fi zvládlo přechod do nové doby s Hi-Res audio.
Pojem Hi-Fi, High Fidelity (vysoká věrnost), se objevil v padesátých letech, kdy se výrobci na Západě rozhodli zvýšit kvalitu přenosu a záznamu hudby tak, aby opravdu zněla tak, jak byla zahrána. Do té doby jsme byli rádi za to, že vůbec můžeme audio zaznamenávat a přenášet, praskání a ruchy byly naprosto běžnou součástí reprodukce ze záznamu.
Vzestup Hi-Fi byl způsoben příchodem několika významných technologií. Za prvé šlo o FM rádio, tedy přechod z amplitudové modulace (AM) na frekvenční (FM), která je výrazně odolnější vůči zarušení.
Za druhé se objevily tak zvané ekvalizační křivky, které dovolily úpravy audia tak, aby byly na gramodesky a na pásky zaznamenávány v podobě vhodné k záznamu, zatímco při reprodukci došlo ke zpětné proměně záznamu na jeho původní akustickou podobu.
Tím, že záznamové médium nemuselo respektovat vlastnosti audia, ale vhodným převodem se vytěžilo maximum z akustické kvality i kvality záznamu, došlo ke skokovému zvýšení kvality záznamu i reprodukce.
Posledním významným technologickým vylepšením bylo rozšíření záznamu na magnetické pásky. Magnetický záznam existoval už dříve, používal se například záznam na cívky s ocelovými dráty. Páskový rekordér ale nabízel záznamové médium, které bylo lehčí – a díky tomu, že je pásek plochý, dovolil vedle sebe zaznamenávat více nezávislých magnetických stop, což dovolilo stereofonický a kvadrofonický záznam. Pozdější příchod helikálního záznamu na široké pásky dovolil i vzestup domácího videa.
Digitální audio je překvapivě ještě starší – systém PCM (Pulse Code Modulation) vynalezl britský vědec Alec Reeves v roce 1937. Tento systém funguje tak, že analogovou vlnu rozřeže na vzorky, u kterých se měří a zaznamenává úroveň signálu jako číslo. Protože jde v digitálním systému o sekvence čísel, je možné je neomezeně duplikovat beze ztráty kvality, a dokonce je možné opatřit je kontrolními součty, takže poškozené úseky lze opravit.
Digitální audio je ale výpočetně náročné a také náročné na kapacitu média, takže si muselo na svůj vzestup počkat až do 70. let minulého století.
Éra padesátých až sedmdesátých let je považována za zlatou éru domácího analogového Hi-Fi. V té době vznikaly nejen exkluzivní firmy jako McIntosh, Klipsch, Kenwood a nebo Burmeister. Vývoj ale šel i opačným směrem, tedy k postupnému zlevňování audia nižší střední a střední třídy, které ho přineslo do domovů běžných lidí. Kdysi exkluzivní technologie pro potlačení šumu, jako bylo Dolby B, mířilo ze špičkových komponent nakonec i do běžných walkmanů, které si mohl koupit každý.
Mnoho přístrojů z této éry je i dnes vysoce ceněno a představují základ drahých domácích poslechových sestav. Fanoušci analogového audia na něj nedají dopustit, i když často z důvodů, které nemají až tolik společného s analogovým záznamem jako takovým, ale týkají se fenoménu zvaného loudness wars, tedy nástupu přenosných přehrávačů.
V 60. a 70. letech se audio připravovalo hlavně pro velké poslechové sestavy s mohutnými zesilovači, a proto byly nahrávky připravovány na vydání (masterovány) s ohledem na jejich dynamický rozsah – tiché pasáže měly být tiché a ty hlasité zase razantní. S příchodem přenosných přehrávačů se ale ukazovalo, že tento typ masteringu pro ně není vhodný, protože na ulici nejsou tiché pasáže dobře slyšet.
V 80. letech proto přichází mastering na hlasitost, kde se tiché pasáže zesilují a ty opravdu hlasité se ořežou, čímž vzniká zvuk lépe rozeznatelný ve walkmanu, který ale nezní na velké sestavě dobře. Právě proto si milovníci analogových nahrávek cení desek a pásek vzniklých před touto dobou – nahrávka masterovaná na hlasitost prostě nezní na velké sestavě dobře a nezachrání ji ani pokročilé zpracování signálu. Tento problém se týká jak analogových, tak i digitálních nahrávek – a dnes jsou velmi ceněné originální studiové nahrávky, které mohou být nově remasterovány pro distribuci ve vysoké kvalitě.
S příchodem digitálního audia ve vysoké kvalitě (Hi-Res Audio) se do jisté míry smazal rozdíl mezi kvalitními analogovými a digitálními nahrávkami, kde dnes nejzásadnější roli hraje hlavně to, jak byla nahrávka masterována a jak se s ní dále pracovalo. Díky digitálnímu Hi-Res Audiu ale dnes máme dostupné velmi kvalitní audio za přijatelné ceny, které by byly ještě před třiceti lety pro smrtelníky naprosto nedosažitelné.
