Kapitalismus po sovětsku a vleklý boj o Tetris

Jednání mezi SSSR a Nintendem

V únoru 1989 se Rogers rozhodl oslovit přímo ELORG a vyjednat práva na kapesní zařízení přímo se Sověty. Do Sovětského svazu přiletěl Rogers bez ohlášení jako turista, do ELORGu také přišel bez ohlášení – a hned začal jednat s Nikolajem Belikovem, ředitelem ELORGu o právech na kapesní zařízení. Přitom mu předal cartridge s verzí Tetris pro herní konzoli Nintendo Famicom, což Belikova překvapilo – předpokládal, že práva pro Tetris jsou udělena jenom pro osobní počítače.

Belikov se s údivem dozvěděl, že Stein licenci na Tetris přeprodává dalším a dalším firmám, což Belikov nepovažoval za podstatu původní dohody. Náhlý zájem dalších stran o licencování Tetris Belikova přesvědčil, že se možná se Steinem dohodl ukvapeně a že by se dalo získat více peněz tím, že by se dohodl s každou stranou zvlášť a tím získal pro Sověty výhodnější podmínky.

Ve filmu jsou jednání zobrazena velmi dramaticky, v realitě to bylo o něco méně napínavé, ale před Sověty se najednou otevřel prostor pro maximalizaci zisku. Jednání ELORGu s Rogersem, Steinem a Maxwellem skutečně probíhala ve stejnou dobu, ale dotyční o sobě zpočátku nevěděli.

Velká hra o hru

Henk Rogers se během svého pobytu v Moskvě spřátelil s Pažitnovem díky společným zájmům a otevřenému přístupu. „Ze začátku mi přišlo, že to je trochu divný týpek, ale byl velice přátelský a pozitivní,“ vzpomíná Pažitnov. „A na rozdíl od jiných mi přišel naprosto čestný, na naše otázky nám dával normální, přímé a jednoduché odpovědi.“ 

Navíc se ukázalo, že si s Pažitnovem rozumí i jinak: „Řekl mi, že je taky herní designér. On udělal hru The Black Onyx a za peníze, co mu vydělala, si založil v Japonsku herní společnost. Tak jsme se o tom bavili a nakonec jsme se navzájem spřátelili.“ (The Black Onyx, 1984, je RPG vydané v Japonsku pro NEC PC-8801, později upravený pro konzoli Nintendo Famicom jako Super Black Onyx, 1988.)

Díky navázanému přátelskému vztahu Pažitnov podporoval při jednání Rogerse, což rozzlobilo zvláště miliardáře Roberta Maxwella, který jako osobní přítel Michaila Gorbačova vůbec nepředpokládal, že by měl o práva na hru soutěžit. Belikov ale rychle pochopil, že je o hru zájem – a rozhodl se vyjednat co nejvýhodnější podmínky pro stranu státního podniku ELORG, tedy fakticky Sovětského svazu.

Nejvýhodnější smlouva platí

Při jednání došlo na diskusi o tom, že dohodu se Steinem lze změnit, pokud Rogers a Nintendo přijdou s něčím lepším – mohou dostat práva na všechny konzolové i handheldové verze hry. Rogers obratem letěl do Ameriky a tam šéfy Nintendo America přesvědčil, že musejí jednat rychle – a protože on byl v businessu jen malý pán, musí se jednat za Nintendo a s jeho penězi.

Lidé z Nintenda souhlasili. Henk Rogers, prezident Nintendo America Minoru Arakawa a víceprezident Nintendo America Howard Lincoln letěli tajně do Sovětského svazu – všem svým kolegům řekli, že letí do Japonska, aby snížili riziko úniku informací. Díky rychlému jednání pak podepsali licenční smlouvu na práva na konzolové verze Tetris za 500 000 USD plus 50 centů za každou prodanou kopii.

Stein se stále domníval, že jedná s ELORGem exkluzivně – a když dostal novou smlouvu, domníval se, že jde jenom o peníze, a nevšiml si, že Belikov změnil definici slova „počítač“, a tím pádem má smlouvu pouze pro domácí počítače. To ani po letech nebyl schopen Belikovi odpustit a několikrát ho označil jako „zatraceného zm*da“. Stein se v podstatě nikdy nesmířil s tím, že „mu práva na Tetris vyfoukli pod rukama“, protože to byl přece on, kdo Tetris objevil a propagoval na Západě jako první!

Zapojení tajné služby o zisk z Tetrisu

V březnu 1989 Nintendo zaslalo svému konkurentu Atari právní varování „cease and desist“ o tom, že vydáváním cartridge s Tetris pro konzoli NES porušují jejich práva – a žádají okamžité ukončení prodeje této verze hry. Atari ale mělo za to, že si práva legálně koupili od Mirrorsoftu, obrátilo se na něj – a když Robert Maxwell zjistil, že ELORG podepsal smlouvu s Nintendem, podle všeho se velice rozzuřil a tlačil na sovětskou vládu, aby ELORG smlouvu zrušil.

Belikov sám v rozhovorech řekl, že mu tajná služba skutečně vyhrožovala, že obdržel telex od Maxwella, aby smlouvu zrušil a osobně se mu omluvil – a že se dokonce dozvěděl, že pokud to neudělá, „tak prostě zmizí“. Belikov ale odolal, protože smlouva s Nintendem byla pro Sovětský svaz nejvýhodnější. Vláda mu pak řekla, že pokud Nintendo prohraje svůj spor s Atari a ukáže se, že způsobil Sovětskému svazu škodu, bude vážně potrestán.

Vítězové a poražení

Nintendo si Rogerse a Belikova pozvalo na soud do San Francisca jako svědky sporu s Atari, ale soudce už 21. června 1989 rozhodl jednoznačně, že práva patří Nintendu i bez jejich svědectví. Nintendo tedy mohlo prodávat hru, Atari ne – a jakmile Nintendo začalo platit poplatky, bylo po problému. „Došlo mi, že se můžu bez obav vrátit domů,“ komentoval to Belikov.

Ostatní neměli takovou radost – Sega musela zrušit plánovanou verzi Tetris pro konzoli Genesis, takže dnes je známo jen asi deset existujících kopií této hry. Také verze Tetris pro NES od Atari patří mezi sběratelské rarity. Velká rána to byla i pro Mirrorsoft, který přišel o možnost přeprodávat licence – a to se zřejmě částečně podílelo na pozdějším pádu Maxwellova impéria.

Mezi poražené patřil bohužel také Pažitnov – sice s ním dělali rozhovory světoví novináři, ale z prodaných milionů kopií sám neměl nic. Výnosy ze zahraničních licencí ELORG měl předávat Akademii věd, ale vše se dělo se zpožděním, takže nakonec došlo k rozpadu Sovětského svazu a část peněz prostě zmizela někde v systému.

Pokud jde o Pažitnovův podíl, jeho šéf ve Výpočetním centru neměl dost peněz na adekvátní odměny a jakékoliv výjimečné odměny by muselo schválit vedení sovětské Akademie věd. A to nemělo pro vývoj her na své půdě velké pochopení, peníze potřebovali jinde. Pažitnov to ale nesl statečně – a říkal, že je rád, že se jeho hra stala „elektronickým velvyslancem mezinárodního porozumění“.