Druhá světová válka nebyla jen střetem armád a ideologií, ale také soutěží technologických inovací, které mohly rozhodnout o osudu celého světa. Zatímco nacistické Německo vsadilo na tradiční vojenskou sílu a precizní zbraně, Spojenci se vydali cestou technologického pokroku, který změnil pravidla hry. Jedním z nejpřevratnějších projektů, který zásadně ovlivnil vývoj válečné strategie, byl vývoj bombardéru B-29 Superfortress a jeho revolučního zaměřovacího systému. Tento článek vás zavede do světa, kde se technologie a válka protnuly způsobem, který měl navždy změnit budoucnost leteckého boje a dal vzniknout předchůdcům moderních technologií.
Přestože nacistické Německo mohlo mít díky Konradovi Zuse počítače už na začátky Druhé světové války, měli jsme štěstí, protože nacisté neměli rádi ani fyziku (takže jejich vývoj atomové bomby postupoval velmi pomalu), a zjevně ani matematiku. Němci sázeli na klasické technologie, jako precizní výrobu zbraní a špičkové optické zaměřovače – a předpokládali, že jim spolu s árijskou nadřazeností získají ve válce výhody.
Spojenci sázeli na nové technologie, tedy alespoň ti západní. Zatímco Sovětský Svaz se soustředil na chrlení velkého počtu nedokonalých, ale v praxi celkem vyhovujících zbraní, Západ měl několik velmi nákladných projektů, které slibovaly získání technologického náskoku. Asi nejslavnějším z nich je Project Manhattan, vývoj atomové bomby, kterou vedl Robert Oppenheimer a který přišel Ameriku na více než dvě miliardy dolarů. (Film Oppenheimer od Christophera Nolana si určitě nenechte ujít!)
Ještě nákladnějším projektem byl vývoj strategického bombardéru Boeing B-29 Superfortress, který stál dokonce více než tři miliardy dolarů. Šlo o revoluční výškové letadlo s velkou nosností a dlouhým doletem, které přinášelo velkou řadu inovací, například tlakové kabiny, takže posádka mohla trávit dlouhé lety ve výškách bez kyslíkových masek. Moderně řešená kabina Superfortressu se stala vzorem pro kokpit Millenium Falconu ze Star Wars – zcela vážně! Z tohoto letadla přejalo populární sci-fi i koncept jeho dálkově ovládaných střeleckých věží, které ve své době představovaly něco zcela nevídaného.
U normálních bombardérů té doby zaměřoval zbraně střelec ručně, nezřídka musel operovat s fyzicky těžkou zbraní, což bylo namáhavé a ve stresující situaci obrany také velmi náročné. V případě B-29 seděl střelec v přetlakované kabině a k zaměřování používal optický zaměřovač, ale nemanipuloval s vlastními kulomety, ty byly v oddělených motorizovaných věžích. Věže měly typicky baterii čtyř kulometů půlpalcové ráže (12,7 mm) a fakticky mířily pod jiným úhlem než střelec. Ten pouze umístil cíl do optického zaměřovače – a když byl dostatečně blízko, elektromechanický počítač provedl korekci, zjistil, které věže mohou cíl zasáhnout, a zahájil střelbu.
Zaměřovací systém B-29 prováděl tři hlavní korekce: Za prvé korekci paralaxy, tedy kompenzoval to, že střelec sleduje cíl pod jiným úhlem, než kam musí mířit věž. Za druhé prováděl balistickou korekci, tedy zohledňoval působení gravitace na vystřelené projektily a také hustotu a proudění vzduchu, kterým procházejí. A za třetí prováděl předsazení, tedy zohledňoval pohyb cíle vůči vlastnímu pohybujícímu se letadlu a předměřoval baterii kulometů před cíl tak, aby se jejich trajektorie setkaly.
Zaměřovací počítač B-29 byl tak efektivní, že se na příručce The Combat Crew Manual objevila karikatura střelce, který pokuřuje a mačká tlačítko – a japonská letadla padají k zemi!
Pravdou je, že centrální systém řízení obranné palby na B-29 byl tak přesný a účinný, že se v amerických leteckých statistikách B-29 svou smrtelností (poměrem sestřelených nepřátelských letadel k vlastním ztrátám) umístila přímo vedle stíhačky Vought F4U Corsair. Na účinnou vzdálenost 900 yardů bylo počítačové zaměřování o polovinu účinnější než přímé zaměřování střelcem, protože kontrolér střelby bral v úvahu nejen rychlost letadla, ale i teplotu a hustotu vzduchu, kterou do systému zadával palubní navigátor.
Zaměřovací systém pro bombardéry vyvinula americká GE (General Electric) na základě zkušeností s analogovými počítači využívajícími diferenciální analyzér, které pro ně navrhoval slavný americký vynálezce Vannevar Bush ve třicátých letech. Během vývoje systém GE soutěžil s alternativním zaměřovacím systémem Sperry (Sperry Central Station Computer System), který byl ale podstatně opticky a mechanicky složitější a v praxi se neosvědčil. Systém GE byl jednodušší, a nakonec se vyrobilo na 4 000 kusů tohoto zaměřovacího kontroléru.
Občas narazíte na kritiku „zbytečně komplikovaného“ systému v době, kdy „všem stačil jednodušší systém“. Pravdou ale je, že Sovětský svaz vyvinul neobyčejnou snahu oklonovat toto letadlo včetně jeho zaměřovacího systému, k čemuž využívalo stroje, které nouzově přistály za války na sovětském území. Oklonovaný stroj s názvem Tupolev Tu-4 a další pozdější sovětské strategické bombardéry včetně dodnes používaného Tupolevu Tu-22 „Bear“ ale používají nástupce tohoto obranného systému, zatímco dnes je zcela nemyslitelné, aby pilot mířil „jen tak od oka“.
Zaměřovací systém bombardéru B-29 byl rozhodně revoluční a vizionářský projekt, který sice kráčel vedle základní vývojové cesty pro počítačové technologie, ale stal se základem jak pro počítačové zaměřování, navigaci a navádění, ale také pro moderní augmentované systémy zobrazování údajů na leteckých helmách HUD (Head-up Display). Vývoj systému byl sice dlouhý, nákladný a komplikovaný, ale jak současnost, tak i bojové statistiky dávají jeho tvůrcům za pravdu!
i
V AlzaMagazínu pro vás máme i další články ze série Počítače před počítači:
Zaměřovací systém bombardéru B-29 Superfortress nejenže představoval technologický milník své doby, ale také ukázal, jak klíčovou roli mohou inovace hrát ve válečném konfliktu. Tento systém se stal průkopníkem v oblasti automatizace a přesného řízení palby, čímž významně přispěl k úspěšnosti spojeneckých sil během druhé světové války.
