S příchodem digitálních nahrávek, které umožňovaly neomezené kopírování bez ztráty kvality, se herní pole distribuce obsahu zásadně změnilo. Co dříve omezovala degradace analogových kopií, se s digitální technologií stalo minulostí, což vedlo k rozmachu ochranných systémů a nekonečné bitvě mezi distributory a uživateli. Příběh digitálních kazet DAT, neúspěchu Minidisc nebo skandálu kolem rootkitu na CD od Sony ukazuje, jak technologický pokrok dokáže otřást zavedenými pravidly a přimět průmysl hledat nová řešení – ne vždy s úspěchem a často za cenu ztráty důvěry zákazníků. Pojďme si to v následujícím článku přiblížit.
S tím, jak se začaly nahrazovat analogové nahrávky digitálními, přišel nový problém: Digitální nahrávku bylo možné kopírovat bez jakékoliv ztráty kvality. Některé typy digitálních nahrávek, jako například CD Audio, nejsou vybaveny kontrolními součty a v případě poškozeného média i tak dochází k degradaci kopie, jiné systémy ale dovolují rekonstrukci a opravu původního záznamu, takže je lze teoreticky kopírovat donekonečna. Za zlomový rok se považuje 1987, když přišly digitální kazety DAT (Digital Audio Tape), které poprvé přinesly obavy z digitálního kopírování, i když se samy kvůli své vysoké ceně mezi běžnými uživateli příliš neprosadily.
Aby se kopírování zabránilo, vznikla celé řady ochranných systémů. Přenosné přehrávače Sony Minidisc měly například zakázané nahrávání z digitálních zdrojů, dovolovaly pouze analogové nahrávání. Požadavek na toto omezení přišel údajně z divize Sony Music – a navíc magnetooptické přehrávače Minidisc používaly dvojí typ médií, jeden určený pro audio nahrávky a druhý pro data, které nebyly navzájem zaměnitelné.
Podle řady spekulací právě toto dělení vedlo k tomu, že média Minidisc nenahradila ustupující floppy mechaniky – a místo nich nastoupila podstatně větší nahrávatelná CD (CD-R a CD-RW), která technicky nerozlišovala mezi médii určenými k přehrávání hudby a záznamu dat: Mechaniky i rekordéry (CD vypalovačky) dokázaly číst a zapisovat jak data, tak audio.
První generace Audio CD nebyla proti kopírování chráněna vůbec. Formát vznikl v roce 1982 a v té době nikdo nepředpokládal, že se za třináct let stane vypalování běžně dostupným pro každého. Nástupce Audio CD, Super Audio CD (SACD) přinesl podstatně komplikovanější konstrukci, která ale stále dovolovala jednoduché kopírování běžné stopy Audio CD, zatímco pokročilejší prostorový formát se příliš nerozšířil, a proto jeho ochrana nehrála velkou roli.
Digitální kopírování pomocí CD vypalovaček přivedlo novou generaci ochran, mezi kterými nechvalně vynikla kauza Sony BGM Music Entertainment (2005). Na zhruba 22 milionů hudebních CD byla přidána datová stopa, která se pokusila nainstalovat do počítače XCP (eXtended Copy Protection) rootkit. Po vložení disku se objevila EULA, kterou když uživatel odmítl, disk se zase vysunul. V případě souhlasu se nainstaloval software, který dovolil přehrávání jen oficiálním přehrávačem a bránil k přístupu k hudbě všem ostatním programům. Rootkit přitom představoval bezpečností riziko, nešel odinstalovat a po vlně negativních reakcí byla distribuce CD s XCP ochranou ukončena.
Příchod DVD už počítal s tím, že existují DVD vypalovačky – a přinesl několik úrovní ochrany. První byl regionální zámek (DVD region code, 1997), který dělil svět na devět zón, z toho šest regionů, speciální kód pro pre-release, internacionální kód pro letadla a lodě a potom zónu nula, „bez omezení“. Velmi rychle se ale objevily přehrávače, které regionální kód ignorovaly – a co více, měly i deaktivovatelný systém Macrovision, takže dovolovaly kvalitní analogové kopie na videokazety.
Samotný obsah DVD byl chráněn systémem CSS (Content Scrambling System, 1996), čtyřicetibitovým kryptografickým kódováním, ale tento systém byl záhy rozlomen a dovolil snadné kopírování (ripování) do nezakódované podoby. Nezakódované kopie DVD byly přehratelné na většině běžných přehrávačů, a dokonce se daly zkopírovat i do počítače a přehrávat rovnou z harddisku.
i
V AlzaMagazínu pro vás máme i další články ze série Dějiny pirátství:
S rozvojem digitálních technologií se ochrany proti kopírování staly stále sofistikovanějšími, ale také narážely na limity svého praktického uplatnění. Zatímco formát DVD přinesl technologické novinky, jako jsou regionální kódy a kryptografické ochrany, byly tyto systémy často rychle prolomeny, což ukazuje na nevyhnutelnou asymetrii mezi pokusy o kontrolu obsahu a technologickými dovednostmi uživatelů. Historie digitálních ochran nám připomíná, že klíčem k úspěchu v distribuci obsahu není pouze ochrana, ale především nabídka takových služeb, které odpovídají potřebám a očekáváním uživatelů.
Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.
