Herní kultura v socialistických zemích bývá často romantizována jako undergroundový svět nadšenců, kteří v podmínkách cenzury a technologické izolace tvořili hry z ničeho. Realita však byla podstatně složitější – systém hry spíše trpěl než podporoval a jakákoli forma zábavy měla ustoupit „vyšším cílům“. Jak se tedy v prostředí centrálně řízené ekonomiky a ideologické ostražitosti vůbec mohly rodit počítačové hry?
Sovětský svaz a celý socialistický blok byl velmi svérázný, pokud šlo o hry. Předně – hry sice lidi bavily i na východní straně železné opony, ale systém neměl smysl pro mrhání časem u hraní, zvlášť u kapitalistických her, které se nezřídka netajily odporem k socialistickému zřízení, jako bylo Commando, Rambo nebo Raid Over Moscow. Řada témat, jako například svět Star Treku, byly ve východním bloku prakticky neznámé, respektive vědomí o nich se šířilo jenom pokoutně.
Zatímco v Evropě na západní hranici socialistického bloku, docházelo k určité kulturní výměně se Západem, Sovětský Svaz představoval velkou černou díru pokrytou sítí špiclů. Ve Východním Německu se i přes rušení dal místy chytat signál západoněmeckých televizí, u nás také tak, dala se poslouchat Svobodná Evropa a pak tu bylo Rakousko, které sice patřilo kulturně k Západu, ale bylo neutrální a díky hlubokým vztahům ještě z časů Rakousko-Uherska v něm mělo hodně Čechů a Moraváků příbuzné. Přes ně bylo možné získat i západní zboží, například i počítače, videohry nebo velmi populární VHS videa, kterým sice Ústav pro jazyk český přidělil oficiální název „magnetoskop“, ale nikdy jim tak nikdo neříkal.
Socialistický stát používal počítače na řešení svých vojenských, technických a ekonomických problémů – a neviděl zhola žádný důvod, proč by měl jakkoliv podporovat hry. U nás vyšlo několik knížek, jako například „Hry s kalkulátory“ od Jiřího Mrázka (Státní pedagogické nakladatelství 1986), které ale obvykle sloužily jako úvod do programování. Nešlo primárně o hraní, ale o pochopení výpočetní techniky, kde hry měly pouze upoutat pozornost mládeže.
Hry fungovaly, ale výuka programování až tak moc ne – a ukázalo se to v holé kráse, kdy se programování stalo součástí penza na středních školách. Už tam bylo jasné, že někdo techniku a programování zvládne, zatímco většina naopak ne – ale systém ještě nedosáhl bodu, ve kterém by rozeznal nutnost informatizace celé společnosti. Protože počítače nebyly běžné, nikdo neviděl nutnost rozšíření počítačové gramotnosti – a tak se lidé dělili na ty normální a na ty „od počítačů“.
Počítače byly zpočátku výsadou velkých podniků a výzkumných ústavů, automatizační služby ostatním podnikům poskytoval PVT (Podnik výpočetní techniky) založený v roce 1954. K jeho skutečnému rozmachu došlo s nástupem automatizace v 70. letech a jeho kariéra vyvrcholila zpracováním dat během prvních voleb (1990, 1992 a 1994) a také během zpracování dat kupónové privatizace.
Už v PVT existovaly hry, které si operátoři provozovali ve volném čase, ale skutečná herní kultura vznikala na domácích počítačích dovezených ze Západu a na jejich místních klonech. Oficiálně byly dováženy osmibity Atari, Sord a Sharp, běžně se vozily Commodory a počítače Sinclair, byla to pestrá směska čehokoliv, co šlo dovézt. Řada lidí si postavila vlastní klon Sinclairu ZX-81 a nebo Sinclairu ZX Spectrum, vznikaly i zcela originální amatérské konstrukce – a pro to všechno také vznikaly hry.
Vývoj školních počítačů byl za socialismu prakticky oddělený, vznikaly počítače IQ 151, PMD 85 a jeho klony a také mikropočítače určené specificky pro děti, jako byl Ondra. I kolem nich vznikaly hry, ale prakticky jenom verze PMD 85 s názvem Maťo byla vyrobena jako skutečně domácí počítač. Místní produkce zaostávala výkonově ale hlavně graficky, zatímco na Západě vznikaly první grafické akcelerátory, my jsme byli rádi, když byl výstup grafický, byť černobílý.
Hry se typicky předělávaly ze západních zdrojů, někdy se přepisovaly, jindy upravovaly, ale jen malá část byla zcela originálních. Podpora pro místní vývoj her neexistovala, šířily se obvykle jenom pomocí klubů. Teprve na samotném konci socialismu vznikla státem sponzorovaná hra Město robotů (1989) vydaná organizací Zenitcentrum ke 40. výročí založení pionýrské organizace. To už byl režim před pádem – a další vývoj her v Československu měly zajišťovat soukromé vývojářské subjekty, stejně jako bylo obvyklé na Západě.
Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.
