Západní svět miluje příběhy o géniích, kteří díky svému nápadu zbohatli a změnili svět. V sovětském systému to ale chodilo jinak – snaha, talent i výjimečné výsledky často vedly spíš k problémům než k uznání. Jak mohl muž, který vymyslel jednu z nejslavnějších her všech dob, skončit bez profitu a v područí systému, který úspěch považoval za hrozbu?
Abychom pochopili určitou tragičnost osudu Alexeje Pažitnova, musím zmínit systém práce, který za socialismu existoval. Socialismus vycházel z hesla „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“, což zní teoreticky dobře, tedy alespoň pro ty, kteří nemají moc možností, ale mají velké potřeby.
Pro ty talentované to bylo peklo, protože čím víc jste se snažili, za tím větší voly jste byli. Za prvé – něco takového, jako je odměňování z podílu na dosaženém výsledku, prakticky neexistovalo. Něco takového ani existovat nemohlo, protože by to bouralo rovnostářské pojetí společnosti. To, co jste mohli dostat, byla jen relativně malá odměna, za kterou jste si mohli koupit například auto nebo chatu – normální auto nebo normální chatu. Socialismus zásadně nepodporoval výrazné bohatnutí lepších zaměstnanců, protože by to dezintegrovalo kolektiv.
Druhý problém byl ten, že výkonné pracovníky neměl nikdo rád, protože ti svým tahounstvím jenom zvyšovali normy pro ostatní. To bylo typické pro sovětské hnutí stachanovců, kteří byli oslavovanými úderníky – jenomže na základě jejich výkonů a jejich rekordů se kalibrovaly normy i pro ostatní, aniž by se navyšovala kompenzace za práci. Výsledkem byl nakonec přechod do stavu, kdy každý dělal jenom to, co měl, ale většina se nesnažila podle hesla „my se tváříme, že pracujeme – a vy se tváříte, že nás platíte“. Dnes se pro podobný přístup k práci razí pojem „tichá rezignace“.
Systém odměňování za intelektuální práci býval často doslova devastující, socialistické země měly hodně ústavů, ale platové podmínky v nich nijak zářné nebyly. Pro řadu vědeckých pracovníků bylo typické, že si přivydělávali psaním knih, měli druhou práci nebo si vypomáhali například tím, že sousedům opravovali jejich elektroniku. Pořád ale měli přístup k poměrně moderním technologiím a také lepší šance podívat se do světa.
Ve výsledku panoval na Východě zvláštní stav, který sice znemožňoval autorům bohatnout na jejich práci – to byla výsada pouze podniků, které tato práva měly, ale zase nikdo moc neřešil kopírování. Celý socialistický blok v podstatě podporoval rozvoj pirátství ve všech jeho možných formách – od pokoutního kopírování kazet v klubech, prodeje na tržištích, ale také podnikovému pirátství, kde se přejímaly celé balíky softwaru ze Západu a místní podniky si za ně účtovaly, jako by to byl jejich vlastní software.
Protože Východ obecně zaostával, byla jeho důležitou součástí hospodářská špionáž, která dovolovala šetřit nemalé náklady na výzkum. To dávalo neobvyklou moc tajným službám – a bohužel také zvýšenou kontrolu nad vědeckými pracovníky. Z „tábora socialismu“ utíkal kde kdo, ale největší problém to byl u vědců a techniků, kteří měli znalosti v pokročilých a zvláště zbrojně využitelných technologiích.
Proto se jakákoliv komunikace mezi východními a západními odborníky přísně monitorovala a stát zakazoval publikovat i články bez svého souhlasu – měl dojem, že tím dochází k úniku informací. To byla, jak později uvidíme u případu miliardáře Roberta Maxwella, do jisté míry pravda: Jeho Pergamon Press sloužil nejen k vydávání článků východních odborníků, ale také k jejich kontaktování a verbování pro britskou tajnou službu MI6.
Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.
