V současnosti většina dat, která získáte, má digitální podobu. Od emailů po fotografie a videa – dnes už toho na papíře moc nemáte. A to může být problém, protože vstupujeme do nové éry, ve které není jasné, jak dlouho bude možné číst jednotlivá média, jestli budou zařízení, na kterých půjde číst stará média – a zda budeme schopni dekódovat staré formáty.
Tento problém je relativně nový, protože až do 90. let minulého století jsme žili víceméně v analogové době, kde se většina dokumentů uchovávala v papírové podobě. „Analogové dokumenty“ obsahují texty a obrazy, obrazy jsou víceméně univerzálně srozumitelné, pro dekódování jazyka musíme starému jazyku rozumět (a ano, velmi dobře víme, že lidské jazyky mohou s časem zaniknout a stát se nesrozumitelnými).
U digitálních médií k tomu přibyla zcela nová úroveň složitosti, protože digitální média samotná nevypadají jako lidem srozumitelný záznam – a s tím, jak doba pokračuje vpřed, je stále nepochopitelnější, co je vlastně záznam a co ne. Mnoho USB flashdisků vypadá například jako hračky – jak to bude působit na lidi, kteří nebudou mít tušení, co to bylo USB?
Digitální svět předpokládá kontinuitu, to znamená, že dokáže velmi dobře fungovat, pokud není přerušený nějakou katastrofou. Můžeme si ukládat data o starých technologiích, což se zatím bohužel systematicky neděje, zatím se vývoj v oblasti technologií valí pouze vpřed a o zastaralé technologie se nikdo nestará, takže schopnost přečíst stará a exotická média se přesouvá v podstatě na fanoušky technologické historie. Tohle je věc, která by se měla zcela vážně systematizovat, dokud stále žijí autoři jednotlivých aplikací a formátů, protože jejich zpětná analýza je opravdu pracná a u vzácných souborů se ani nevyplatí.
Už jsme se setkali s případy, kdy se není možné dostat do chráněných archivů. Asi největším případem je databáze východoněmecké Stasi, která byla zakryptovaná – a o které informovaní stále mlčí, patrně z dost dobrých důvodů. Setkali jsme se s případy, že po úmrtí vlastníka se nedá dostat do kryptopeněženek a k podobným údajům. A takových případů bude jen a jenom přibývat. V poslední době začaly i online služby řešit, co vlastně mají dělat s účty zesnulých uživatelů – ti buď předali přístupové údaje svým pozůstalým, nebo ty účty zůstaly viset ve stavu, že je vlastně nikdo nemůže spravovat. Facebook například zavedl „zvěčnělé profily“, které fakticky zamrazí ve stavu odpovídajícímu úmrtí vlastníka. Každý vlastník účtu se může rozhodnout, jestli chce, aby po jeho úmrtí byl jeho profil smazán, může ho předat někomu, kdo se o účet bude starat, nebo zůstane v tom stavu, ve kterém byl – a nikdo už na něm nebude moci dělat žádné změny.
Velkou otázkou je to, co se stane se samotnými službami. O internetu se říká, že to, co je na něm, je na něm věčně, což je nesmysl. Služby mohou skončit – a jejich vlastník se může rozhodnout je trvale smazat i se všemi daty, což se například stalo technologickému webu The Inquirer (2001–2019), nebo se to pravděpodobně stane fotografickému webu DP Review (1998), jehož provoz by měl být ukončen tento rok. Internet nabízí pouze připojení, nikoliv trvalou existenci, protože provoz webů něco stojí – a jejich vlastník se může rozhodnout je neprodat nebo neopustit (tedy učinit z nich public domain), ale prostě smazat, což je jeho legitimní právo.
V současnosti existuje internetová archivační služba Wayback Machine, která ale není „zálohou internetu“, nabízí časové řezy (snapshoty) raného internetu, ale jeho možnosti jsou omezené. Tak za prvé, objem dat na internetu stále roste a je prakticky nemožné ho ukládat tímto způsobem donekonečna. Za druhé, Wayback Machine je služba založená na robotech (crawlerech), které procházejí veřejnou část internetu, nemají tedy přístup do databází a na služby, které fungují systémem dotaz – odpověď. Za třetí, je možné oslovit provozovatele služby a požádat o vymazání, čímž se vlastně děje editování historie. A za čtvrté – kdo ví, jak dlouho přežije samotný Wayback Machine?
i
Alza napříč historií s Wayback Machine
Níže najdete ukázku schopností web.archive.org, a sice printscreeny homepage Alzy napříč časem.
Digitální budoucnost, přestože se před námi stále více a více otevírá, je sama o sobě nejistá. Většina služeb v zásadě vidí své vlastní cesty vpřed, nejde ale o nějaké celistvé úsilí, které by se snažilo aktivně zachovat historii a otevřít jí cestu vpřed. Navíc je tu riziko náhlého přerušení rozvoje, ke kterému může dojít například přírodní katastrofou typu slunečného CME (Coronal Mass Ejection), v důsledku války nebo například kvůli tomu, že se technologický optimismus náhle změní ve skepsi a přijde nějaké hnutí, které se bude snažit technologie omezovat, nebo přímo ničit.
Budoucnost je otevřená, může nastat mnoho potenciálních možností – a my bychom si měli udělat plán, jak se s tím popereme: Jednak jako každý z nás, ale měli bychom mít i plány jako celá civilizace.
