Jak jsme přestali chodit za počítači a začali jsme je nosit s sebou | Mobilní revoluce

Jak jsme přestali chodit za počítači – OBSAH

1. Doby, kdy byl výpočetní výkon sakra drahý
2. Rané počátky sdíleného výpočetního výkonu
3. Ani kdysi to bez kvalitního zabezpečení nešlo

Doby, kdy byl výpočetní výkon sakra drahý

V nejstarších dobách byly počítače tak veliké, že jste prostě museli chodit za nimi. Ať už šlo o podniková výpočetní střediska a nebo samostatné závody, jako byly socialistické PVT (Podniky výpočetní techniky), kde se outsourcovaly výpočetní služby, vždy šlo o budovu, a nebo dokonce o komplex budov s klimatizovanými sály, kde byly nainstalovány sálové počítače. Výpočetním střediskům se zadávaly úkoly a ony je řešily v zásadě samy od přípravy dat po rozesílání výsledků.

Práce s velkými počítači se zásadně lišila od těch moderních. Počítačový čas byl drahý – a tak mělo každé středisko management, který plánoval jednotlivé úlohy podle priorit. Programy i data se musely připravit předem, pak se naplánovaly úlohy, ty se nechaly ve vhodný čas zpracovat – a pak se výsledky rozeslaly zadavatelům, kteří například zjistili, že udělali chyby – a všechno se muselo udělat znova. Tempo práce s počítači bylo úplně jiné, práce byla cyklická a pomalejší – a to samozřejmě komplikovalo život uživatelům, kteří chtěli mít svoje výsledky hned.

S postupem času se na Západě začaly objevovat minipočítače, které měly rozměr srovnatelný zhruba se skříní anebo s větší ledničkou, ale i ty se instalovaly v samostatných místnostech. To nejpohodlnější, co pro vás mohla korporace tehdy udělat, bylo, že vám dodali váš vlastní terminál, který vám dovolil počítač využívat z vlastní kanceláře. Terminál byla kombinace obrazovky a klávesnice, která komunikovala s počítačem textově, s protokoly a rychlostmi srovnatelnými s klasickým dálnopisem. V podstatě to fungovalo tak, že jste zadali dotaz anebo napsali příkaz – a stroj vám odpověděl.

Rané počátky sdíleného výpočetního výkonu

Velké počítače byly tehdy navrženy pro souběžnou práci mnoha desítek uživatelů, kteří mohli současně vkládat data, provádět analýzy a další práci – ale taková zařízení byla příliš velká na to, aby se dala realisticky přenášet. Už v té době ale vznikal model klient-server, který se vyvíjel souběžně s mikropočítačovou revolucí – a který nás doprovází v zásadě dodnes, protože velké počítačové systémy dnes fungují podobně.

Systém využívání cloudových aplikací a vzdáleného přístupu ke službám je vlastně dědictví po éře sálových počítačů, je stále velmi podobný jako v minulosti: Využívá se autentifikace uživatelským jménem a heslem, dnes se k němu přidává tak zvaná dvoufaktorová autentifikace, tedy prokazování své totožnosti něčím, co útočník mít nebude, i když vám získá vaše uživatelské jméno a heslo. Obvykle se využívají biometrická data (otisk prstů, podoba obličeje), někdy také to, že vlastníte tak zvaný autentizační token, což je například USB klíč, ověřený mobilní telefon anebo jiné zařízení, které útočník nemá, a proto se nemůže k vašemu účtu připojit.

Ani kdysi to bez kvalitního zabezpečení nešlo

Vysoká míra zabezpečení přístupu je dnes nutná. V dobách sálových počítačů fungovalo povolení přístupu do výpočetních středisek jako bezpečnostní faktor sám o sobě, dnes je to ale neohrabané řešení, potřebujeme rychlejší a stejně bezpečné přístupy, na což je dnes dvoufaktorové ověřování ideálním kompromisem mezi bezpečností a pohodlím.

Je překvapivé, že i když dnes stojíme na vrcholu mobilní revoluce a většinu vašich služeb můžete používat ze svého chytrého telefonu, tento prvek bezpečnosti stále zůstává: Váš mobil a vaše biometrické parametry jsou stejně bezpečným klíčem, jako bylo hlídání přístupu k velkým počítačům na samotném začátku mobilní revoluce!

Vývoj od obřích sálových počítačů k dnešním mobilním a cloudovým technologiím ilustruje revoluci v přístupu a zabezpečení dat. Důraz na bezpečnost se přesunul od fyzických opatření k sofistikovaným digitálním řešením, jako je dvoufaktorová autentifikace. Tento pokrok reflektuje nejen technologický vývoj, ale i neustálou potřebu ochrany digitálních informací ve stále více propojeném světě.